Komentář Lukáše Kovandy: Jediná jistota: Nemovitosti zdraží. Otázka je, kdy přesně…

Když se nedávno poprvé historii prodávala ropa za zápornou cenu, mnozí si ťukali na čelo. Kdo to kdy viděl, aby kupující dostal ještě navrch zaplaceno za to, že něco kupuje.

Jiní se ale vyděsili. Nastane kvůli koronakrizi ničivá deflace čili ekonomická destrukce způsobená pádem cen? Někteří si asi ťukají na čelo zase nyní, když čtou předešlá slova: jak může zlevňování způsobit destrukci?

Zlevňování je samozřejmě fajn, ale jen dokud člověk nepřijde o práci. Pokud ji ztratí, raději by dále – coby stále zaměstnaný – čelil inflaci. Když jdou ceny napříč ekonomikou dolů – což je právě deflace – dříve či později podnikatelé či firmy nepokryjí své náklady, takže bankrotují nebo propouštějí. Pokud je propuštěných mnoho, celková kupní síla v ekonomice se dále propadá, takže firmy či podnikatelé musí s cenou své produkce ještě níže, aby ji na trhu „udali“. Tím pádem pokryjí ještě méně svých nákladů a rozbíhá se nové kolo bankrotů a propouštění. Kolo jedno střídá druhé, už je z toho spirála. Deflační spirála. Či přesněji dluhově-deflační spirála. Dlužníkům deflace zvyšuje reálný dluh. Výše jejich dluhu totiž zůstává v číselném vyjádření stále táž, zatímco ceny – včetně cen práce, tedy mezd – v ekonomice padají. Je tedy složitější ze snížených mezd nebo tržeb splácet dluh, třeba jen hypotéku. Dluhově-deflační spirála byla podstatou Velké hospodářské krize 30. let.

Způsobí koronakrize spíše citelné zdražování, nebo naopak historický pád cen, jaký provázel právě krizi 30 let?

Například zrovna vývoj na ropném trhu, a tedy i na trhu s pohonnými hmotami v ČR, naznačuje, že míříme do deflace. Benzín je v těchto dnech cenově vůbec nejdostupnější za celé období od druhé světové války, a možná i za období před ní. Když v roce 1953 komunisté v návaznosti na měnovou reformu zrušili přídělový systém, stanovili cenu benzínu (tehdy s označením Normal) na čtyři koruny za litr. Za tehdejší průměrnou měsíční mzdu necelých 1100 Kč ovšem člověk pořídil jen 274 litrů. Ačkoli v dalších letech dostupnost benzínu postupně rostla, ani na přelomu 60. a 70. let, ještě před První ropnou krizí, jej nebylo za průměrnou mzdu možné pořídit přes tisíc litrů. Něco takového je možné poprvé až v letech po roce 2015. Dnes člověk za průměrnou mzdu pořídí zhruba 1350 litrů benzínu (Natural 95), tedy zhruba pětkrát tolik, co v roce 1953, a dokonce šestkrát více než po domácím cenovém šoku konce léta 1990.

Historicky laciné pohonné hmoty mají potenciál tlačit dolů cenu řady dalších zboží a služeb v ekonomice, od housky na krámě, přes elektřinu či zájezd k moři. Jenže třeba v případě zeleniny se odehrává pravý opak. Květák za stovku, na dvojnásobku loňské ceny, za cenu kuřecího v akci, je neklamným znamením, že koronakrize má i svůj nesporný inflační potenciál. Třeba ceny roku 1998, kdy polský květák vyšel na pět korun za kus, jsou dnes jak z jiného světa. Zeleninu a ovoce totiž ve velkém dovážíme ze zemí těžce zavirovaných, jako Španělsko či Itálie. V době zavřených hranic a dalších omezení pro boj s nákazou se však zhoršují možnosti sklizně a možnosti samotného vývozu z těchto zemí, a to včetně toho do Česka. Takže i květák se stává nedostatkovým zbožím, navzdory tomu, že by jej jinak, za běžných podmínek, dramaticky zlevňující benzín také zlevňoval.

Citelně zdražující květák a současně prudce zlevňující benzín symbolizují dvě klíčové ingredience koronakrize. Tou první je globální nabídkový šok a tou druhou globální šok poptávkový. Itálie si kvůli koronakrizi vypnula podstatnou část ekonomiky, zavřela hranice. Rumuni či Afričané, kteří tam běžně létali sklízet, mají letos utrum. A mnozí Italové, kterým už se na pole nechce, zůstávají na dávkách doma.  I když se nakrásně sklidí, problémem je dostat zboží před hranice. Dramaticky ubylo kamionové i letecké přepravy. Zpřetrhaly se tedy dodavatelsko-odběratelské vazby (nejen) v oblasti mezinárodního obchodu s květákem, což je z definice nabídkový šok. Nabídka této zeleniny je ochromena i v Česku. Takže cena roste. Současně nastává poptávkový šok na trhu s benzínem, resp. pohonnými hmotami. Protože se nelétá ani nejezdí kamionem, nelze svážet na pole zahraniční brigádníky, ani exportovat květák do Česka, takže není zájem o paliva, ať už letecké či o diesel do kamionu. To je zase právě poptávkový šok.  

Zda nakonec převáží spíše efekt nabídkového šoku, a tedy inflace, nebo efekt šoku poptávkového, tedy deflace, zatím nelze s jistotou říci. Pravděpodobnější je ovšem deflační scénář. V obou případech však budou spokojení majitelé nemovitostí. Reality totiž budou zhodnocovat jak za inflace, proti níž představují obecně dobrou pojistku, tak za deflace.

Kdo pochybuje, nechť pohlédne, co v posledních týdnech činí světově významné centrální banky v čele s tou americkou, tedy Fedem. Období let 2008 až 2019 zkrátka bylo jen jakýmsi zahřívacím kolem v boji s hrozbou deflace a v nadcházejícím desetiletí se nové stamiliardy budou do ekonomického systému pumpovat v daleko vyšším tempu. Poté, co se Fed rozhodl odkupovat prašivé dluhopisy, je už jen otázku času, kdy za nově vytvářené dolary bude nakupovat i akcie. V Evropě zase bude jedinou možností, jak zabránit bankrotu sužované Itálie a rozpadu eurozóny, spuštění něčeho na způsob shazování peněz z vrtulníku. Jinými slovy, dluh se bude záplatovat tiskem stamiliard eur. Centrální bankéři budou jako v minulém desetiletí manipulovat veřejnost tvrzeními, že o žádné tištění nejde a že jejich expanze není inflační. Ve skutečnosti možná opravdu nenastane trvalejší inflace cen spotřebitelských, květáku či benzínu, čekejme zato však dramatický růst cen aktiv typu akcií v USA nebo právě nemovitostí v celém ekonomicky vyspělém světě včetně ČR. To bude ta inflace!

To je však výhled do dalších let, přechodně, krátkodobě je vývoj cen realit nevyzpytatelný. Pokud kupující pořizuje svůj vlastní byt, tedy svoji střechu nad hlavou, ať na nic nečeká a kupuje hned. I kdyby cena nemovitosti poklesla, klesne pravděpodobně jen přechodně a nepříliš výrazně. Za pár let se pak vše zase vrátí na původní úroveň a vyhoupne ještě výše. Pokud člověk po celou tu dobu v dané nemovitosti bydlí, může mu být úplně jedno, jaká je zrovna její cena.

Pokud člověk nemovitost nutně nepotřebuje a kupuje ji takzvaně „na investici“, tedy ji chce dál pronajímat někomu jinému, případně s ní spekulovat, tedy sázet na to, že její cena ještě vzroste, měl by být na pozoru. Nemovitosti v ČR byly před úderem koronaviru až o dvacet procent nadhodnocené. Hrozí tedy, že cena některých z nich se o pětinu propadne. Kupující by tak přišel třeba i o miliony. K takovému splasknutí bubliny jsou náchylnější zejména nemovitosti v méně atraktivních lokalitách, například na sídlištích a perifériích velkých měst nebo v menších městech a obcích.  V atraktivních lokalitách je pravděpodobnější cenová stagnace letos a v příštím roce a pozvolné opětovné zahájení růstu cen od roku 2022.

Kdo chce prodávat, nechť nečeká. Doba je na prodej dobrá. Růst mezd zpomalí, míra nezaměstnanosti se zvýší, obecně se zhorší investiční prostředí v ČR, což v blízké době připraví řadu zájemců o chuť nemovitost kupovat. Navíc opravdu hrozí splasknutí cen nemovitostí o výše zmíněných až dvacet procent.

Nájmy se letos na mnoha místech, například v centru Prahy propadají, postupně se stabilizují a od roku 2022 dále porostou. Pronájem nemovitosti je většinou výhodnější než její prodej, protože majiteli zajišťuje trvalý, pravidelný přítok peněz, nejčastěji každý měsíc. Nemovitost přitom stále může prodat v budoucnu – a existuje velká šance, že ji v budoucnu prodá výrazně dráže než nyní. Navíc získá tedy peníze jak z jednotlivých měsíčních pronájmů (jejich dlouhé řady), tak ze zvýšené ceny nemovitosti v budoucnu. Existují ovšem různé situace, kdy majitel nemovitost prostě prodat musí hned teď nebo prostě chce, třeba kvůli dluhům, dlouhodobé pracovní neschopnosti nebo třeba kvůli tomu, aby finančně zajistil své děti či sám investoval do něčeho jiného.

Kina by díky nižší DPH odvedla o zhruba sedm milionů korun měsíčně méně. Ztrátu z výpadku návštěvnosti z uplynulých dvou měsíců by tím dohnala za čtyři až pět let

Ministerstvo financí dnes (25. 5.) vládě předkládá návrh na snížení DPH z patnácti na deset procent v oblasti ubytovacích služeb, vstupného na kulturní a sportovní akce a sportoviště, včetně lyžařských vleků.

Se snížením DPH tedy mohou počítat například provozovatelé kin. Jejich provoz je výrazně omezen či zcela znemožněn od 10. března, kdy vláda zakázala pořádání hromadných akcí s účastí více než sta lidí. Následně došlo k plošnému uzavření kin v ČR a některá kina, například multiplexy Cinema City, zůstávají uzavřena doposud.

V roce 2018 zavítalo do českých kin dle ČSÚ celkem 16,3 milionu lidí. Loni přitom průměrná cena vstupenky do kina činila 143 korun. Z toho plyne, že průměrná měsíční ztráta kin z diváckého vstupného, která vznikla jejich úplným zavřením, konkrétně tedy neúčastí veškerých diváků, se pohybuje kolem 200 milionů korun. Část kin byla letos otevřena 11. května, byť v omezeném provozu. Za dva měsíce úplného zavření tedy kina počítají souhrnnou ztrátu zhruba 400 milionů korun. Další ztráta, byť pomalejším tempem, nabíhá právě v posledních dvou týdnech a bude nabíhat i v dalších týdnech a měsících, než se návštěvnost kin vrátí na úroveň před úderem koronaviru.

Nyní kina z každé prodané vstupenky odvádí státu patnáctiprocentní DPH. Při zmíněné průměrné ceně vstupenky 143 korun to odpovídá 18,70 Kč. Při běžném provozu tedy kina odvedou na DPH průměrně 25 milionů korun měsíčně.

Pokud nyní bude platit pouze desetiprocentní sazba DPH, kina budou na DPH odvádět ze vstupenky průměrně 13 korun. Měsíčně tak při běžném provozu odvedou kina v souhrnu už nikoli 25, ale 17,7 milionu korun.

Jestliže si kina nechají snížení DPH kompletně ve své marži, a návštěvníkům tedy vstupenky nezlevní ani o haléř, přijdou si měsíčně navíc na zhruba 7,3 milionu korun. Hypoteticky by tak za 4,5 roku díky nižší DPH kina dohnala ztrátu způsobenou výpadkem návštěvnosti ve dvouměsíčním období jejich úplného zavření, začínajícím 10. březnem letošního roku.

Češi se v rostoucí míře obávají zdražování, propad nálady v průmyslu se stabilizoval

Důvěra v tuzemskou ekonomiku se v květnu stabilizovala, a to po hlubokém, historicky nejvyšším dubnovém propadu. Příslušný statistický ukazatel dokonce v květnu meziměsíčně mírně stoupl z 74,8 na 75,1 bodu, přičemž hodnota 100 bodů odpovídá dlouhodobé průměrné důvěře v ekonomiku za celé období let 2003 až 2019. Ke stabilizaci dochází díky zlepšení nálady ve spotřebitelském segmentu, naopak sentiment podnikatelů se dále propadl, na svoje nové historické dno.

Propad podnikatelské nálady je zvláště citelný v oblasti služeb a pokračoval i v květnu. Naopak podnikatelé v průmyslu a obchodu vykazovali v květnu zhruba stejný sentiment jako v dubnu, takže i v jejich případě lze hovořit o stabilizaci sentimentu, ovšem na svém historickém dně, pochopitelně. Taková stabilizace ale představuje základní předpoklad pro už červnový „odraz od dna“. Podnikatelé v průmyslu v květnu zlepšili svůj výhled do dalších šesti měsíců, zatímco pro období následujících tří měsíců jsou stále dost pesimistický, což znamená, že doraz ode dna si vyžádá citelně delší dobu, než jakou trval propad na toto dno.

Spotřebitelé se od dna už začali odrážet, právě nyní v květnu. V rostoucí míře se však obávají růstu cen, zjevně pod vlivem zdražování například ovoce a zeleniny. Spotřebitelé tedy koronavirovou krizi zatím evidentně vnímají spíše jako inflační, ačkoli například v oblasti vývoje cen pohonných hmot se projevila znatelně deflačně.

Náladu jim v rámci možností zlepšil postupný návrat ekonomiky do běžného provozu a uvolňování opatření pro boj s koronavirem. Nesporně pomohla také vládní opatření na podporu ekonomiky. Spotřebitelský segment se například díky zavedení kurzarbeitu nepotýká se zásadnějším nárůstem míry nezaměstnanosti, což pomáhá stabilizovat i důvěru spotřebitelů v ekonomiku. Ke zlepšení nálady přispěla také další vládní opatření jako podpora OSVČ formou paušální nepodmíněné podpory ve výši 25 tisíc korun nebo moratorium na splátky úvěru.

Nesporným rizikem je to, že s postupným ukončováním vládních podpůrných opatření, k němuž bude docházet v druhé polovině léta a na podzim, nastane nejen růst míry nezaměstnanosti, ale pod tlakem se opět ocitne právě i ukazatel spotřebitelské důvěry. Pro měsíc červen je však třeba opravdu počítat s odrazem od dna, co se ukazatele podnikatelské důvěry týče, a s pokračováním v tomto odrazu, co se týče nálady spotřebitelské.

Čechům opakovaně roste pracovní výdělek rychleji než Slovákům a bude tak tomu i po koronakrizi, říká Evropská komise. Přitom není zdražování jako zdražování, jak ukazuje případ růstu cen cukru

V médiích a na sociálních sítích se teď často objevuje informace, že v Česku je zdražování nejvýraznější v celé Evropské unii. Buďme přesnější. V Česku je nyní nejvýraznější inflace, tedy meziroční růst cenové hladiny. Tento růst v dubnu vykázal hodnotu 3,3 procenta, která byla pro daný měsíc opravdu nejvyšší mezi všemi zeměmi EU.

Z hlediska řadového občana a jeho každodenního životu však údaj o inflaci sám o době není zase tolik podstatný. Důležitější je, zda růst cen pokrývá růstem svého výdělku. O zdražování lze totiž v pravém smyslu hovořit tehdy, pokud cena zboží nebo služby roste rychleji než výdělek, tedy například mzda či plat.

Pokud od procentního údaje o růstu výdělku odečteme procentní údaj o růstu inflace, dostáváme údaj o takzvaném reálném výdělku, tedy očištěném o inflaci. Pokud je vzniklý rozdíl kladný, člověk si polepšuje bez ohledu na to, jakým tempem roste inflace. Pokud, čistě hypoteticky, bude inflace činit třeba citelných 10 procent, a bude tedy třikrát vyšší, než byla v letos dubnu, daný spotřebitel si stále může celkově polepšit, jestliže je růst jeho výdělku vyšší než desetiprocentní. Pokud je například dvanáctiprocentní, reálně si polepšil o dvě procenta. O dvě procenta tedy vzrostla jeho kupní síla. 

Graf níže zachycuje vývoj kupní síly v ČR, na Slovensku a v eurozóně v uplynulých letech a také prognózu téhož pro léta následující. Vše z pera Evropské komise. Jak vidno, růst kupní síly v Česku zpravidla několikanásobně předčí růst kupní síly v eurozóně. A s výjimkou jediného roku, toho loňského, také předčí růst kupní síly na Slovensku. Léta 2020 a 2021 budou poznamenána pomalejším růstem kupní síly. V Česku by však i tak měla stoupat rychleji než v eurozóně a než na Slovensku. Výdělky obyvatel ČR po odečtení inflace budou svým růstem překonávat stejně očištěné výdělky obyvatel Slovenska i eurozóny jako celku, plyne z čísel Evropské komise.     

Jak ukazuje další graf, po podstatnou část uplynulých patnácti let byla inflace v ČR vyšší než inflace v eurozóně, takže z tohoto hlediska není současná mediálně propíraná „vysoká česká inflace“ zase nějak mimořádná, byť rozdíl mezi inflací v ČR a inflací v eurozóně je vskutku nejvyšší za posledních více než deset let.

Ale i když růst ceny daného zboží či služby převyšuje růst reálného výdělku, a dochází tedy ke zdražování, stále platí, že není zdražování jako zdražování. Například v případě květáku v současnosti dochází ke zdražení se vším všudy. Jeho cena za poslední rok vzrostla o takřka 70 procent, zatímco průměrná měsíční reálná mzda, tedy očištěná o inflaci, za poslední rok stoupla o zhruba tři procenta. Těžko bychom si vzpomněli na dobu, kdy stál kus květáku až skoro sto korun.  

Takový cukr ovšem za poslední rok také zdražil. V dubnu jeho cena meziročně rostla o 16,2 procenta, tedy také výrazně více než průměrná mzda. V případě cukru – na rozdíl od květáku a dalších druhů zeleniny – však za něj i po jeho zmíněném více než šestnáctiprocentním zdražení stále platíme méně než před rokem 2017, kdy v EU skončil systém takzvaných cukerných kvót a v důsledku následné nadprodukce cukru došlo k zaplavení evropského trhu s ním. Postupně se sice situace na trhu s cukrem stabilizuje, ten však na zahraničních komoditních burzách zůstává o takřka třetinu levnější než před třemi a více lety. V porovnání s loňskem tedy cukr zdražuje, dlouhodobě je jeho cena stále poměrně nízká.

(26.5.2020)