Odbory dosáhly, čeho chtěly – máme „prosperitu pro všechny“. Nyní by měly ale brát ohled také na zaměstnavatele, prosperita totiž pozvolna mizí. Odbory však nadále mají chtivé požadavky, aniž by braly dostatečně na zřetel třeba chřadnutí německé ekonomiky, které ohrožuje český průmysl. Víc než 1500 odborářů z celé republiky se například nedávno sešlo v Praze, aby se společně připravili na vyjednávání o dalším zvýšení mezd ve firmách. Žádají také výrazný růst minimální mzdy.
Přitom vedle znatelně rychlejšího růstu reálných mezd, ergo kupní síly, ergo životní úrovně je pro Česko druhé poloviny tohoto desetiletí – v porovnání s polovinou první – příznačné přivírání nůžek mezi zaměstnanci s vyššími výdělky a těmi s výdělky nižšími. V letech 2010 až 2014 rostla průměrná nominální mzda průměrným tempem 2,8 procenta, zatímco mediánová mzda průměrně jen rychlostí dvou procent ročně. Rychlejší růst průměrné mzdy (na kterou dosáhne jen zhruba třetina pracovníků) v porovnání s růstem mzdy mediánové (na kterou dosáhne polovina pracovníků) znamená, že lépe placení pracovníci zvyšují svůj výdělkový náskok oproti těm s nižšími příjmy. To se dělo právě v prvé polovině desetiletí, kterou silně poznamenala světová finanční krize a její důsledky v ČR, ale i chyby tehdejších vlád v oblasti hospodářské politiky. Výsledkem bylo, že firmy se zbavovaly spíše hůře placených pracovníků s nižší kvalifikací, zatímco ty s vyšší kvalifikací si snažily udržet.
V druhé polovině běžící dekády se ale situace obrátila. Medián mezd rostl od začátku roku 2015 do poloviny roku letošního průměrným čtvrtletním tempem 6,1 procenta, zatímco průměr nominálních mezd si polepšoval tempem 5,7 procenta. To svědčí o tom, že se rychleji přidávalo pracovníkům s nižšími výdělky, takže příjmové nůžky se přivíraly. Klíčový podíl na tom má platová politika státu a zejména navyšování minimální mzdy. Minimální mzda narostla mezi lety 2010 a 2019 o bezmála
67 procent, z osmi tisíc korun na současných 13 350 korun.
Odbory přitom žádaly od příštího roku navýšení minimální mzdy na 15 tisíc korun měsíčně, což by znamenalo nárůst oproti situaci počátkem dekády o bezmála devadesát procent. Minimální mzda by tedy v tomto desetiletí rostla zhruba dvojnásobným tempem oproti mzdě průměrné. Zejména ovšem v jeho druhé polovině. Vždyť od roku 2015 do letoška vzrostla minimální mzda o zhruba 45 procent (v letech 2010 až 2014 jen o asi šest procent). Netřeba připomínat, že už 45procentní nárůst minimální mzdy během pouhých pěti let je pro zaměstnavatele pořádnou „dardou“, která je přiměje rychleji automatizovat a robotizovat výrobu a zejména je v čase citelného ekonomického útlumu přiměje i k rychlejšímu propouštění, než jaké by nastalo při pomalejším růstu minimální mzdy. Propouštět se budou ale zejména zaměstnanci, kteří nejsou odborově organizováni, pročež nemají tak silné zastání. Tudíž odbory svým nynějším tlakem na překotný růst minimální mzdy vlastně v budoucnu připraví o práci třeba desetitisíce lidí, kteří by si jinak udrželi. Minimální mzda se podle dnešního rozhodnutí vlády zvýší od příštího roku na nikoli na 15 tisíc korun, ale „jen“ na 14 600. To lze za daných podmínek vidět jako určitý kompromis.
Za přivírání příjmových nůžek, jež probíhá ve druhé polovině dekády, ovšem ještě tuzemská ekonomika daň zaplatí. Při další hospodářské krizi budou zaměstnavatelé nejprve opět propouštět ty s nižší kvalifikací (nebo ty, kteří nejsou odborové organizováni), což opět nůžky rozevře. A kvůli překotnému růstu minimální mzdy bude zřejmě toto rozevírání probíhat rychleji, než tomu bylo v důsledku minulé krize. To je však teprve budoucnost. Pro léta od roku 2015 stále platí, že citelný, čtyřprocentní růst kupní síly obyvatelstva, snoubený navíc s přivíráním příjmových nůžek, výrazně přispívá k růstu či udržování popularity politiků, které si veřejnost s touto érou „prosperity pro všechny“ spojuje ponejvíce – Andreje Babiše a Miloše Zemana.
Češi utrácí za neřesti skoro nejvíce v EU, za péči o zdraví naopak téměř nejméně
Češi podle čerstvých údajů Eurostatu loni patřili k národům Evropské unie, které vůbec nejvíce utrácejí za „neřesti“. Tedy za prostituci, drogy, alkohol a tabák. Podle nejnovějších mezinárodně srovnatelných údajů, které zveřejnili statistici Evropské unie, Češi, resp. české domácnosti v roce 2018 utratili za výše uvedené položky 8,1 procenta svých celkových spotřebitelských výdajů. „Trumfli“ je pouze Lucemburčané, kteří za neřesti utratili 9,3 procenta své celkové spotřeby, a také Maďaři s 8,3 procenta. Všechny ostatní národy EU utrácí za neřesti méně než Češi.
Nejméně neřestní jsou ve skladbě své spotřeby dle dostupných údajů Eurostatu Švédové, kteří za uvedené neřesti loni utratili 3,5 procenta svých celkových výdajů.
Poměrně vysoký podíl výdajů Čechů a „neřesti“ ostře kontrastuje s tím, že naopak skoro nejmenší část svých výdajů dávají mezi všemi národy EU na ty spojené s péčí o zdraví. Loni Češi dali na tyto účely pouze 2,4 procenta svých výdajů. Méně v celé EU vydali za své zdraví už jen Britové, a to dvě procenta.
Údaje je třeba brát s jistou rezervou, neboť se v nich zrcadlí třeba i odlišná cenová, a tedy i daňová hladina konkrétních položek spotřeby v jednotlivých zemích EU či stupeň celkové ekonomické rozvinutosti. Obecně za neřesti utrácí více takzvané nové země EU, které ovšem i za běžné potraviny a nápoje utrácí větší podíl svých celkových výdajů než staré země EU. Například Slováci ale utrácí za neřesti výrazně méně než Češi, pouze 5,4 procenta svých celkových spotřebitelských výdajů. V tom se zřejmě odráží i relativně vyšší podíl věřících ve slovenské populaci. Výdaje za zdravotní péči jsou zase ovlivněny systémem financování veřejné zdravotní péče, které se v jednotlivých zemích EU liší. V Česku zdravotnictví vykazuje z mezinárodního hlediska velice dobrý poměr cena/výkon, takže pacient může v ČR získat uspokojivou péči za nižší cenu než mnohde jinde ve srovnatelném zahraničí.
V pořadí podle výdajů za jednotlivé neřesti vévodí Evropské unii v oblasti útrat za prostituci Lucemburčané, kteří za ni dají 1,1 procenta svých spotřebitelských výdajů. Pro srovnání, Češi pouze 0,2 procenta. Nejvyšší výdaje za drogy pak vykazují Italové (1,5 procenta) a Španělé (jedno procento). Češi dají za drogy 0,4 procenta svých celkových spotřebitelských výdajů. Za tabák ovšem Češi utrácí 4,2 procenta svých celkových spotřebitelských výdajů. V tom je v EU předčí pouze Lucemburčané s 5,6 procenta. Za alkohol utrácí nejvíce Estonci (pět procent), následují Lotyši (4,5), Litevci (3,7) a Poláci (3,3). Češi jsou s podílem výdajů za alkohol společně s Poláky „až“ čtvrtí s 3,3procentním podílem. Zde ovšem roli hraje pověstně levné české pivo, jehož láce je ještě zřetelnější ve vztahu k momentálně poměrně citelně rostoucí kupní síle Čechů.
Mezi Čechy teď rapidně stoupá zájem o fixaci cen elektřiny. Elektřina jim zdražuje čtvrtým nejrychlejším tempem v EU a bude to pokračovat
Elektřina pro domácnosti v Česku momentálně zdražuje čtvrtým nejrychlejším tempem v EU. Podle aktuálních údajů Eurostatu vzrostla v letošním prvním pololetí cena elektřiny pro domácnosti v ČR meziročně o dvanáct procent. Výrazněji ve stejném období zdražovala v celé EU už pouze v Nizozemsku, na Kypru a v Litvě. Zdražování navíc bude pokračovat i v příštích letech. Domácnostem se tak může vyplatit si cenu elektřiny u svého dodavatele zafixovat. Mezi Čechy v posledních měsících zřetelně roste zájem o fixované produkty.
V roce 2020 se cena elektřiny domácnostem zvýší polovičním tempem oproti letošku, tedy zhruba o šest procent. Běžná domácnost tak v příštím roce za proud zaplatí o zhruba 500 korun víc. Hlouběji si ovšem do kapsy sáhnou ti, kteří elektřinou ohřívají vodu nebo topí. Není divu, že dodavatelé elektřiny domácnostem nyní zaznamenávají rostoucí zájem právě o zafixované produkty.
Zafixovaný produkt zbavuje nejčastěji na jeden až roky odběratele možnosti měnit dodavatele, cena je však za to pevná, neměnná. O to větší pak může být ovšem její nárůst, jakmile fixace skončí a odběratel čelí třeba i skokovému zdražení elektřiny. Takovému, jež nastane coby kompenzace zdražení, k němuž po dobu fixace na trhu mezitím došlo. V zásadě lze říci, že zdražení elektřiny nakonec neunikne nikdo, lze jej však vhodnou fixací alespoň oddálit, a přechodně tak ušetřit.
Pokud bude některý z dodavatelů nabízet fixaci na dobu delší tří let, je třeba být na pozoru. Nejde totiž zjevně o férovou nabídku. V horizontu více než tří let je také třeba počítat s citelnějším ochlazením tuzemské ekonomiky. Část analytiků je přesvědčena, že ve Spojených státech v příštím roce udeří ekonomická recese. Ta by se zpožděním jednoho či dvou let mohla vyvolat závažné ekonomické zpomalení také v Evropě a České republice. Vlivem tohoto zpomalení by načas ochabla poptávka po elektřině, což by alespoň přechodně vedlo k její cenové stagnaci či dokonce poklesu. A to navzdory postupnému odstavování uhelných a zejména jaderných elektráren v Německu a dalšímu růstu cen emisních povolenek. Právě zdražování povolenek představuje klíčovou příčinu současného zdražování takzvané silové elektřiny, od jejíž ceny se odvíjí cena elektřiny domácnostem.
S fúzemi a akvizicemi se tento týden roztrhl pytel, na trhy se vrací optimismus. Investoři věří v uklidnění celní války, měkký brexit i nadále uvolněnou měnovou politiku centrálních bank
S fúzemi a akvizicemi se tento týden roztrhl pytel. Ještě nenastala ani jeho polovina a už byly celosvětově oznámeny fúze a akvizice za více než sedmdesát miliard dolarů.
Sanfranciská finanční skupina Charles Schwab kupuje za 26 miliard dolarů online makléřskou společnost TD Ameritrade.
Spojují se dvě ikony světa luxusního zboží. Skupina LVMH (Louis Vuitton Moet Hennessy) kupuje za více než šestnáct miliard dolarů společnost Tiffany. Francouzský konglomerát LVMH, jejž ovládá nejbohatší Evropan Bernard Arnault, tedy získává v historicky největší akvizici luxusní branže americkou šperkařskou legendu.
Značný objem fúzí a akvizic oznámených v těchto dnech je dílem souhrou okolností, dílem vskutku odráží obnovený optimismus podstatné části investorů a opětovné uvolňování měnových podmínek ze strany světově významných centrálních bank, jako je americký Fed nebo Evropská centrální banka.
Arnault příznačně oznámil, že skupina LVMH za účelem financování zmíněné akvizice vydá dluhopisy s úrokem mezi nulou a jedním procentem, což ilustruje rekordně nízké úrovně úrokových sazeb.
Nálada investorů se postupně zlepšuje od přelomu letošního července a srpna, kdy svoji základní sazbu snížil Fed. V září se pak s uvolněním měnových podmínek či jeho závaznou signalizací přidala Evropská centrální banka.
Navíc americká administrativa prezidenta Donalda Trumpa od léta již dále nestupňuje celní válku s Čínou, investoři naopak žijí nadějí, že se podaří dosáhnout alespoň dílčího smíru. Uklidnila se do značné míry také situace kolem brexitu, protože britský premiér Boris Johnson během podzimu prokázal, že se „umí“ dohodnout s Bruselem. Trhy navíc věří, že pravděpodobné vítězství Johnsonových konzervativců v parlamentních volbách letos v prosinci bude dláždit cestu k takzvanému měkkému brexitu, tedy brexitu s dohodou, počátkem příštího roku.
K tomu trhy příliš nevěří, že Trump bude v nadcházející době dále stupňovat celní válku s Čínou, neboť by související ekonomický útlum ohrozil jeho znovuzvolení v listopadu 2020.
Z výše uvedených důvodů se nelze příliš domnívat, že by se opakovala situace z loňského prosince a mohutné, až panické akciové výprodeje. Tehdy totiž Fed sazby naopak zvyšoval, Evropská centrální banka svoji měnovou politiku zamýšlela stále spíše zpřísnit než uvolnit, Trump nevykazoval takovou ochotu dohodnout se s Pekingem jako nyní a rovněž pravděpodobnost takzvaného tvrdého brexitu byla vyšší než dnes.
Lze předpokládat, že další objemné fúze a akvizice budou následovat. Znamená to také, že trh se nadále koncentruje, což může být problém z hlediska poklesu intenzity konkurenčního boje. V takovém případě by do situace měl vstoupit příslušný antimonopolní úřad a celospolečensky nežádoucímu sloučení zamezit nebo jej relevantně podmínit. Antimonopolní úřady však podléhají lobbystickému a politickému tlaku, stejně jako určitému světonázoru svých představitelů, takže například antimonopolní orgán EU e prokazatelně přísnější než jeho protějšek v USA. (27.11.2019)
