Komentář Lukáše Kovandy: Propuká třetí světová válka, nebo ne? Trhy se kloní k druhému, zatím

Smrt elitního íránského generála Solejmáního z rukou Američanů sice burzovním obchodníkům před víkendem poněkud „pocuchala nervy“, avšak žádný rapidní příval nervozity, či dokonce panické výprodeje nezpůsobila. Na burzách totiž zpětně převládlo přesvědčení, že ze strany USA nejde o zcela nepředvídaný, naprosto tedy šokující tah, ale o vlastně předpokládatelnou odezvu na poslední dobou stupňující se íránské provokace. Mezi ně patří i například útok na saúdskoarabská ropná zařízení z poloviny loňského září, který na trhu s ropou přechodně způsobil paniku.
Cena ropy Brent v reakci na generálovo zabití sice v pátek vzrostla na úroveň zhruba odpovídající té po útoku na saúdskoarabská ropná zařízení, avšak nyní zdaleka nedošlo k tak skokovému zdražení jako v září. To, že je ropa na podobné cenové úrovni jako tehdy, mají totiž na svědomí mnohem spíše škrty v těžbě kartelu OPEC a jeho spojenců a také dílčí smír USA a Číny v celní válce.
Podstatná část trhu vidí situaci tak, že se Írán svými postupně stále závažnějšími provokacemi snažil dostat Spojené státy k jednacímu stolu. Mezinárodní tlak měl Washington a Teherán ideálně dovést ke kompromisu: Amerika zmírní své sankce vůči Íránu, zatímco ten skončí se svými provokacemi. Win-win.
Teherán se ovšem zjevně přepočítal, když vsázel na to, že Trump nebude chtít zejména ve volebním roce napětí stupňovat. S tím ostatně počítaly – a stále svým způsobem počítají – i trhy. Jsou přesvědčeny, že Trump nechce válčit. Nechce podle nich určitě rozjet válku s Íránem, která by dle některých mohla přerůst až ve třetí světovou válku, a nechce ani eskalovat obchodní válku s Čínou. Obé objektivně ohrožuje jeho znovuzvolení. Třeba už jen proto, že oboje může způsobit rozsáhlé burzovní výprodeje, které by připravily o nemalou část bohatství i jeho potenciální voliče.
Teherán tedy kalkuloval s tím, že Trumpa „vyprovokuje“ nejvýše k usednutí za jednací stůl. Nyní je Teherán nepochybně v šoku. Trumpova nevypočitatelnost jej zaskočila podobně jako v minulých letech Peking, v rámci americko-čínské obchodní války.  
Tím ale analogie mezi oběma střety pomalu končí. Zatímco totiž obchodní válka s Čínou způsobuje značné ekonomické škody, a to zejména Číně, ale také Spojeným státům a dalším zemím, včetně třeba Německa, houstnoucí napětí mezi Washingtonem a Teheránem zatím tedy nechává trhy poměrně v klidu. Ano, před víkendem zdražila ropa a investoři se jali přesunout část svých peněz do tradičních bezpečných útočišť typu zlata, japonského jenu nebo německých dluhopisů, avšak tato jejich reakce nebyla nikterak silná.
Trhy zatím totiž věří v to, že by americký úder v podobě generálova zabití mohl mít na Teherán spíše odrazující než eskalující efekt. Jinými slovy, Teherán si přes všechna svá nynější silná, ba silácká slova uvědomí, proti jaké vojenské a technologické přesile stojí.  Přes všechny úvahy o možné třetí světové válce tak nakonec ustanou dokonce i stupňující se íránské provokace.
To si ovšem žádá umnou diplomacii, která by měla být nyní okamžitě rozpohybována. Sankce uvalené na Írán opravdu zapříčiňují prudký propad tamní ekonomiky. Proto ostatně Írán riskoval stupňování svých provokací – aby za jednacím stolem Washington své sankce alespoň zmírnil, aniž by Teherán ztratil tvář. Jenže o to jde stále i teď: Teherán si nemůže dovolit ztratit tvář. Uměním diplomacie obecně je právě i to, dosáhnout smíru mezi znesvářenými stranami, aniž by navenek bylo zřejmé, že se jedna z nich totálně podvolila.
Současná ekonomická mizérie Íránu může zemi, zaháněné svým způsobem do kouta, přivést k jednomu z extrémních řešení: buď k bezpříkladné eskalaci střetu s mnohem mocnějším nepřítelem (protože už stejně není moc co dále ztratit), nebo naopak k podvolení se mu. To druhé se neobejde bez diplomacie, jež zajistí, že Teherán tak úplně tvář neztratí. Otázka je, zda toho bude Trumpova administrativa schopna. I Trump si občas v určitém siláctví docela libuje.
Trhy ale zatím sází spíše na to druhé. Ne že by se snad domnívaly, že napětí rychle opadne a že se třeba cena ropy zase hned propadne jako po zmíněných zářijových útocích. Uvědomují si, že situace je závažná. Ne však zatím tak, aby přičítaly jakoukoli výraznější pravděpodobnost katastrofě či třeba „jen“ ropnému šoku.
Otázka ovšem je, do jaké míry jsou o tom přesvědčeny na základě vyhodnocení samotné blízkovýchodní situace, a do jaké míry je jejich relativně umírněná páteční reakce dána přesvědčením, že na případnou silnou vojenskou eskalaci budou nutně muset reagovat i centrální banky v čele s tou americkou – snížením úrokových sazeb a dalším „tištěním dolarů ve velkém“, které má na trhy, jak známo, vysoce příznivý efekt.   
 
Babiš se může radovat, důchodový systém ČR skončil za rok 2019 v přebytku. Od roku 2000 je ale v celkovém schodku skoro 360 miliard
Hospodaření důchodového pojištění skončilo za rok 2019 v přebytku. Přebytek by měl činit zhruba 16,2 miliardy korun. Vyplývá to z výsledku hospodaření státního rozpočtu v roce 2019 a jeho jednotlivých položek, které zveřejnilo ministerstvo financí.
Pojistné, které se loni vybralo na důchody, představuje 494,06 miliardy korun, přičemž vyplacené důchody – jak starobní, tak invalidní a pozůstalostní – odpovídaly 471,59 miliardy korun. Od rozdílu obou položek, 22,47 miliardy, je třeba ještě odečíst výdaje na správu důchodového systému. Ministerstvo financí předpokládá, že se loni pohybovaly na úrovni 6,3 miliardy. Výsledkem je právě přebytek 16,2 miliardy. Finální údaj se ještě může poněkud lišit, neboť například loni činil odhad výdajů ministerstva na správu 6,4 miliardy, zatímco ve skutečnosti se jednalo o 6,15 miliardy. Správní výdaje za uplynulý rok budou známy až na základě letošního podkladu pro Státní závěrečný účet.
Nijak dramaticky se ale výsledek nezmění, tudíž platí, že hospodaření důchodového pojištění skončí podruhé za sebou v přebytku. Naposledy taková situace nastala během předkrizové konjunktury let 2007 a 2008. V celém období od roku 2000 pak důchodové hospodaření vykázalo přebytek ještě v letech 2004 a 2005. Jinak bylo vždy ve schodku.
V letech 2018 a 2019 se však poprvé daří vykázat hned dvojciferný přebytek. Klíčovým důvodem je ekonomická prosperita a nízká míra nezaměstnanosti druhé poloviny právě skončené dekády. Babišova vláda se bude ale zřejmě snažit přebytek výrazněji vykreslit jako úspěch svého dosavadního řízení veřejné kasy. 
Pokud ovšem započítáme předpokládaný přebytek za rok 2019 ve výši 16,2 miliardy, za celé období let 2000 až 2019 vykazuje systém důchodového pojištění schodek zhruba 356 miliard korun.
 
Loňské hospodaření vlády spadlo do schodku předně kvůli slabšímu výběru daní, zejména DPH. Opoziční kritika „vysátí“ privatizačního účtu ale nemá opodstatnění, stejně jako samotný schodek
Ministerstvo financí oznámilo 3. 1. výsledek hospodaření státního rozpočtu za rok 2019. Celkový výsledek pokladního plnění skončil v „červených číslech“, jelikož státní pokladna vykázala schodek 28,5 miliardy korun. Jedná se tak o lepší výsledek, než jaký během roku 2019 očekávala minimálně část trhu (počítalo se až se čtyřicetimiliardovým schodkem). Zároveň jde o nejhorší výsledek hospodaření státní kasy od roku 2015. Pro takový výsledek se vzhledem k solidnímu výkonu tuzemské ekonomiky v loňském roce a nejnižší míře nezaměstnanosti v EU i v OECD i vzhledem k ne až tak slavné investiční činnosti vlády jen těžko hledá ekonomické opodstatnění.
Klíčovým důvodem takřka třicetimiliardového „manka“ je skutečnost, že daňové příjmy již loni nepodporovaly rozpočtové plnění nad rámec plánu jako v letech předchozích, a například inkaso nejdůležitější daně, DPH, za plánem zaostalo. Celkové veřejné výdaje však i za rok 2019 vykážou přebytek, pravděpodobně 0,4 procenta, a to díky celkově přebytkovému hospodaření krajů, obcí a fondů sociálního zabezpečení. V přebytku za loňský rok podobně jako v roce 2018 skončí takzvaný důchodový účet. Česká republika tak i za loňský rok vykáže nejnižší úroveň veřejného zadlužení v rámci zemí Visegrádské skupiny a v pořadí zemí Evropské unie podle toho, jak nízký je jejich veřejný dluh v poměru k hrubému domácímu produktu, obsadí příčku v první pětce zemí. Schodek státního rozpočtu k HDP vykazuje za rok 2019 hodnotu -0,5 procenta, stejně jako v roce 2008. Rok 2008 byl přitom rokem vrcholící konjunktury před příchodem světové finanční krize. Lepší výsledek celoročního salda hospodaření v poměru k HDP než loni vykázal státní rozpočet za celé období od poloviny 90. let pouze v letech 2016 až 2018.
V roce 2020 je třeba počítat se schodkem 50 miliard korun. Vláda se tedy letos nevejde do rozpočtovaného pásma „povoleného deficitu“, což zvýší její potřebu financování. I když nová Strategie financování a řízení státního dluhu z konce roku 2019 počítá pro letošek s výrazně menším objemem vydaných dluhopisů, než tomu bylo loni, je možné, že nakonec vláda přece jenom vydá dluhopisů více, než nyní plánuje. 
Opozice svojí kritikou míří poněkud mimo terč, když tvrdí, že nebýt „vysátí“ účtu bývalého Fondu národního majetku byl by schodek o osmnáct miliard vyšší, tj. na úrovně zhruba 47 miliard korun. Ne že by k přesunu zhruba osmnácti miliard korun z takzvaného privatizačního účtu do státního rozpočtu loni nedošlo, nejedná se však o nic, co by zavdávalo příčinu nějaké zvláštní kritice. Tu si spíše zasluhuje struktura výdajů státního rozpočtu – loňská i letošní – a otálení s klíčovými reformami typu té penzijní nebo systému financování veřejné zdravotní péče. Na to, že otálení s těmito reformami je výhledově klíčovým rizikem pro zdárný rozvoj celé české ekonomiky, upozorňují třeba i mezinárodní ratingové agentury, včetně tradičně poměrně přísné Moody’s, jejíž loňská příznivá slova a hodnocení české ekonomiky si pro svůj letošní novoroční projev „vyzobal“ premiér Andrej Babiš. 
Nuže, jak se to tedy ve skutečnosti má s údajným „vysátím“ privatizačního účtu? V březnu 2019 ministerstvo financí vskutku převedlo historicky dosud nejvyšší roční částku z privatizačního účtu do příjmů státního rozpočtu (konkrétně do příjmu kapitoly všeobecné pokladní správy). Příslušná částka odpovídá osmnácti miliardám korun. K přesunu těchto prostředků mezi privatizačním účtem a rozpočtem také loni došlo nezvykle brzy, už v březnu. Obvykle totiž k přesunu prostředků dochází v druhé polovině roku, v měsících září až listopadu.
Podmínkou pro přesun prostředků bylo až do roku 2018 záporné saldo hospodaření systému důchodového pojištění. Prostě to, že na virtuálním důchodovém účtu výdaje převyšovaly příjmy. To se po roce 2008 dělo každoročně až do roku 2017. V roce 2018 ale důchodový účet vykázal přebytek. To podle ministerstva financí vedlo k „absurdní“ situaci, kdy by kvůli přebytkovému hospodaření v oblasti důchodů mělo na privatizačním účtu nechat peníze ležet ladem.
Koncem roku 2018 ale parlament schválil Novelu zákona o zrušení Fondu národního majetku ČR, což mimo jiné znamená, že ministerstvo financí (nástupnický orgán někdejšího Fondu národního majetku) loni již mohlo převést prostředky z takzvaného privatizačního účtu do státního rozpočtu i při předpokladu přebytkového hospodaření důchodového účtu. A za loňský rok – konečná čísla ještě nemáme – by hospodaření důchodového účtu podle všeho přebytkové být mělo. Vždyť ke konci listopadu 2019 činil přebytek na důchodovém účtu zhruba jedenáct miliard korun. To je jen zhruba o 600 milionů nižší přebytek, než jaký důchodový účet vykazoval koncem listopadu 2018. Přitom za celý rok 2018 skončil důchodový účet v přebytku zhruba 18,6 miliardy korun.
Ministerstvo financí vloni v březnu zmíněné nové zákonné možnosti využilo a „vytáhlo si“ – opozice říká „vysálo“ – z privatizačního účtu uvedených osmnáct miliard do státního rozpočtu.
Už v roce 2012 byla uzákoněna možnost převádět prostředky z privatizace, z onoho takzvaného privatizačního účtu (v současnosti jsou jeho klíčovou položkou dividendy ČEZ), do státního rozpočtu. V letech 2012 až 2018 objem převedených prostředků činil ročně průměrně 8,6 miliardy korun. Převáděné prostředky byly v letech 2012 až 2017 vykazovány jako kompenzace deficitu důchodového účtu, ačkoli je pravdou, že kvůli pouze virtuální – nikoli faktické – existenci důchodového účtu po převodu do státního rozpočtu splývaly s ostatními zdroji rozpočtu, kupříkladu daňovým inkasem.
Loňský zmíněný osmnáctimiliardový převod je tedy více než dvojnásobkem průměrné hodnoty. Dosud nejvyšší roční částka byla v letech 2012 až 2018 převedena hned v roce 2012, kdy v září toho roku došlo k převodu 14,4 miliardy korun. V roce 2018 z výše uvedeného důvodu k převodu mezi privatizačním účtem a státním rozpočtem nedošlo, od roku 2012 vůbec poprvé. Loňskou nadprůměrnou částku převodu tak lze chápat jako „kompenzaci“ právě za předloňský rok, a to včetně jejího načasování, jak je zmíněno, nezvykle na první čtvrtletí roku.
Ministerstvo financí by do budoucna mělo lépe vysvětlovat tyto a podobné své kroky, aby rozptýlilo možné obavy, že se při průběžném plnění rozpočtu ocitlo třeba kvůli slabšímu než předpokládanému výkonu ekonomiky pod tlakem, a musí si tak vypomáhat ne zcela standardním způsobem. Pokud bude své kroky lépe veřejnosti vysvětlovat, nebude zbytečně nahrávat opozici na smeč.
 
Americký útok na íránské cíle v Iráku citelně zdražuje ropu. Hrozí značné zdražení pohonných hmot v ČR?
Cena ropy typu Brent vzrostla na své maximum od 17. září loňského roku, kdy během panické situace bezprostředně po útocích na saúdskoarabská ropná zařízení ještě přesahovala úroveň 69 dolarů za barel. Nad tuto úroveň se od té doby nedostala, až nyní. Zatím dosáhla nejvýše úrovně 69,16 dolaru za barel, ale je možné, že tuto hodnotu ještě překoná.
Důvodem zdražení ropy je americký letecký úder na cíle poblíž bagdádského letiště, při němž zahynul jeden z elitních íránských generálů, působící v Iráku. Ropní obchodníci se obávají, že útok nezůstane bez odezvy Teheránu a že se opět vystupňuje napětí mezi Spojenými státy a Íránem. Dlouhodobě třaskavá situace na Blízkém východě se tak opět dostává do středu zájmu světových trhů. Růst napětí může přerůst v otevřený konflikt, který by vyhnal cenu ropy dále, výrazně výše.
Cena ropy obecně reaguje postupně se stále menší intenzitou na stupňování napětí na Blízkém východě. Zejména proto, že region už není z hlediska světových dodávek strategické suroviny tak důležitý jako v minulosti. Rozvoj břidličné těžby v Severní Americe v posledních letech vede ke geografickému „rozprostření“ klíčových ropných kapacit i do jiných světových oblastí, které zdaleka nejsou tak geopoliticky třaskavé. Tento faktor zásadně tlumí dopad stupňování blízkovýchodního napětí na světové ceny ropy, protože ropní obchodníci se nemusí tolik jako v minulosti obávat dalšího „ropného šoku“.
Benzín v České republice sice na Nový rok zdražil „ze dne na den“ nejvýrazněji za posledních takřka pět let, o 25 haléřů na litr, přičemž nebývale citelně zdražila přes silvestrovskou noc také nafta, ovšem tyto cenové nárůsty nesouvisely s vývojem ceny ropy. Prodejci pohonných hmot v Česku s příchodem nového roku upravovali své ceníky a snažili se navýšit marži. Pokud by však napětí na blízkém východě dále houstlo, během ledna benzín i nafta v Česku poměrně výrazně zdraží. Muselo by však jít o trvalejší růst blízkovýchodního napětí. Nyní je těžké odhadnout, zda zmíněný americký útok bude spíše jen jednorázovou záležitostí, nebo zda spustí spirálu stupňujícího se napětí. V tom druhém případě by během ledna mohl benzín zdražit až o korunu na litr, na cenu 33 korun, přičemž nafta by poskočila rovněž zhruba o korunu, na 32,70 Kč za litr.
S ohledem na letošní prezidentské volby v USA lze sázet spíše na to, že americký prezident Donald Trump nebude chtít dále přilévat oleje do ohně blízkovýchodní situace. Pokud se tak stane, a situace na Blízkém východě se zase uklidní, český řidič bude během ledna čelit nejvýše jen mírnému nárůstu cen pohonných hmot, v rozsahu nejvýše nižších desítek haléřů. Efekt růstu cen ropy na ceny pohonných hmot v ČR bude v takovém případě ještě tlumit vůči dolaru zlehka posilující koruna.  
 
Češi loni rekordně utráceli v restauracích, hospodách a kavárnách, a sice přes 175 miliard korun, tedy o 100 miliard více než roku 2000. Doma si vaří stále méně
V roce 2018 utratili Češi za stravování mimo domov historicky rekordní sumu. V restauracích, kavárnách, po hospodách a v dalších veřejných stravovacích zařízeních nechali ten rok přes 168 miliard korun, vyplývá z nových údajů Eurostatu. V roce 2017 to přitom bylo necelých 161 miliard korun a rok dříve bezmála 148 miliard.
Vzhledem k makroekonomickému vývoji v loňském roce, zejména vzhledem k citelnému růstu cenové hladiny v oblasti stravování a vzhledem k velmi svižnému růst růstu mezd, ale i spotřebitelských výdajů, lze předpokládat, že v roce 2019 útraty Čechů v restauracích překonaly rekord roku 2018, když přesáhly úroveň 175 miliard korun.
Češi tak loni v restauracích a kavárnách utratili o zhruba sto miliard korun více než v roce 2000. Na přelomu milénia totiž jejich výdaje v restauracích a kavárnách činily dle Eurostatu jen něco přes 76 miliard korun.
K historicky nejvýraznějšímu meziročnímu nárůstu výdajů Čechů v restauracích a kavárnách došlo v roce 2017, kdy meziročně utratili o zhruba třináct miliard více. Nárůst tehdy do značné míry souvisel se zaváděním EET koncem roku 2016, které vedlo k citelnějšímu zdražení v oblasti stravování.
Je tedy zjevné, že růst útrat Čechů v restauracích, hospodách či kavárnách odráží nejen jejich rostoucí životní úroveň, tedy kupní sílu, tedy výši mezd očištěných o inflaci, ale právě také inflaci samotnou čili postupně klesající kupní sílu jednotky české měny, jedné koruny.
I tak však platí, že stravování mimo domov představuje stále důležitější součást české ekonomiky. Na spotřebitelských výdajích Čechů se útraty v restauracích a kavárnách v roce 2018 podílely 6,5 procenta, zatímco v roce 2008 to bylo jen 5,7 procenta. Na hrubém domácím produktu ČR se pak ty samé výdaje předloni podílely 3,2 procenta, kdežto v roce 2008 jen 2,8 procenta.
Obyvatelé celé EU v roce 2018 utratili v restauracích, kavárnách a dalších podobných zařízeních přes 600 miliard eur, což odpovídá 3,8 procenta HDP EU. Největší část svých výdajů dávají na restaurace, hospody či kavárny Irové, Španělé, Malťané a Řekové, nejméně pak Rumuni, Poláci a Litevci. Zejména Rumuni si v drtivé většině případů opravdu stále „vaří doma“. (5.1.2020)