Ministerstvo financí chce nabídnout zaměstnavatelům, aby místo stravenek dávali zaměstnancům rovnou nezdaněné peníze. Samozřejmě v odpovídajícím množství, tedy v množství limitovaném. Jedná se o takzvaný stravenkový paušál, který je součástí daňového balíčku pro rok 2021. Ten ministerstvo financí předložilo vládě.
Pokud by stravenkový paušál nakonec prošel, zvýšila by se míra spotřebitelské volby. A to v konečném důsledku svědčí ekonomice jako celku, neboť každý člověk sám nejlépe ví, co s vlastními penězi dělat. Zda je utratit za jídlo v restauraci, či za něco jiného. Proti jsou však odbory, kteří si stravenkový paušál nepřejí.
Stávající systém stravenek ovšem vede k vážným tržním deformacím a nespravedlnostem. Návrh ministerstva financí je nepříznivou zprávu hlavně pro stravenkové firmy. Obecně by však jeho uvedení do praxe zásadní újmu nezpůsobilo, neboť podnikání těchto firem nepřináší z celospolečenského hlediska žádný výrazný užitek. Vlastně jenom zaplňují prostor uměle vytvořený příslušnou legislativní úpravou a ekonomika by se bez nich snadno obešla. Navíc by se omezily čtyři zásadní nespravedlnosti a tržní deformace, které stravenky způsobují.
Zaprvé. Stravenkové firmy žijí v zásadě z provizí. Těch, jež získají od provozovatelů obchodů jako Billa, Albert, Coop či večerek a pochopitelně od restaurací, které poukazy na jídlo přijímají. Provozovatelé restaurací a vedoucí obchodů totiž při směně stravenky za peníze neobdrží od stravenkové firmy celou cifernou hodnotu kuponu, nýbrž částku sníženou nejčastěji o pět až šest procent.
Mnoha restauracím a obchodům se ovšem i přesto vyplácí stravenky přijímat, neboť tak zvyšují vlastní obrat a ztráty mohou dohnat zvýšením cen. Existence cenných poukazů na jídlo tedy vytváří zbytečně pokřivující inflační tlak primárně v sektorech pohostinství a potravinářského maloobchodu.
Zadruhé. Vyšší cenu v restauraci jsou často nuceni platit i ti, kteří stravenky od svých zaměstnavatelů „nefasují“. Těchto zaměstnanců je v Česku asi milion, zatímco na stravování zajištěné zaměstnavatelem – ať už ve formě stravenek nebo závodních jídelen – spoléhají přes tři miliony českých zaměstnanců. Na stravenky lze tedy hledět tak, že přesouvají bohatství od těch, kteří tento benefit nemají, k těm, kteří ano a rovněž, pochopitelně, ke stravenkovým firmám. Při přesunu bohatství od jedněch ke druhým stravenkovým firmám zkrátka něco z toho „zůstává za nehty“.
Zatřetí. V praxi je velmi obtížné získat za stravenku zpět hotovost. To vede k neefektivní spotřebě neboli nákupu, který se děje pouze proto, aby se stravenka využila v plné výši. S nástupem elektronických stravenek sice tato nevýhoda odpadá, ale e-stravenky využívá jen zhruba každý desátý zaměstnanec fasující stravenky. A lze je uplatnit jen v části restaurací. Stále převažují podniky, kde člověk uspěje spíše se stravenkou papírovou. Jestliže zastánci stravenek vyjadřují dojemnou péči o teplé jídlo ve strávníkově žaludku, které by tam prý bez stravenky nekončilo s takovou pravidelností, je možné vytáhnout podobný – a také podobně úsměvný a zavádějící – argument. Protože se lidé snaží využít stravenky v plné výši, konzumují nakonec více, než by museli, tudíž stravenky přispívají k rozvoji epidemie obezity v ČR.
Začtvrté, z pohledu zaměstnavatele je sice výhodné, že díky stravenkám ušetří na odvodech na zdravotní a sociální pojištění, neboť zaměstnancům vyplácí nepeněžní stravné nepodléhající dani z příjmu. Na druhou stranu musí počítat s vyššími administrativními náklady, které provoz stravenek doprovázejí.
Řadový občan, který má benefit ve formě stravenek tedy na první pohled získává cosi velmi výhodně. Tato výhodnost však při druhém, třetím, prostě podrobnějším pohledu bere za své, neboť, jak známo, „žádný oběd není zadarmo“ a ani jídlo nepadá z nebes. Vyšší ceny v restauracích a obchodech či jistá nepraktičnost cenných poukazů jsou ale tak nenápadné „strašáky“, že se jimi málokdo zabývá. Navíc obrat několika stravenkovým firmám generuje dennodenní konzumace statisíců zaměstnanců. Při takovém poměru – jednotek vůči statisícům – se veškerá negativa poukazů na jídlo rozprostírají ve společnosti jako margarín na ranní chléb.
Stravenkové firmy v celém zašmodrchaném koloběhu vítězí na celé čáře: ze stravenek tyjí na plácku vykolíkovaném státní mašinerií. Přiznejme barvu za ně. Pokud příspěvky zaměstnavatele na stravenky nebudou ze zákona daňově uznatelným nákladem, velice pravděpodobně nebudou existovat ani stravenkové firmy. Je proto logické, že právě ony nejhlasitěji křičí, když vláda nyní přemýšlí, že systém stravenek pozmění. Byl by to dobrý krok. I když ideálním řešením prakticky pro všechny by bylo stravenky zrušit. Vlastně všechny by nás to obohatilo.
Soběstačnost? Skutečným problémem českého zemědělství je nízká přidaná hodnota výroby a nízká schopnost půdy zadržovat vodu
Poslanci Margita Balaštíková (ANO) a Zdeněk Podal (SPD) spolu s dalšími dvěma desítkami poslanců z různých stran požadují zavedení povinného podílu 55 procent českého zboží na pultech od příštího roku. Následně by se měl tento podíl zvyšovat o pět procentních bodů každý rok až na 85 procent. Dnes bude o tomto pozměňovacím návrhu k novele zákona o potravinách jednat ve třetím čtení poslanecká sněmovna.
Skutečnost, že je takovýto návrh projednáván poslaneckou sněmovnou, svědčí o zásadním problému českého zemědělství a potravinářství. Tím je nedostatečná konkurenceschopnost a nízká přidaná hodnota produkce. Legislativa přikazující podíl českého zboží tento problém ovšem fundamentálně nevyřeší, pouze překryje – na účet daňového poplatníka.
Přiměřená potravinová soběstačnost je národním zájmem. V současné době globálně liberalizovaného trhu ale není možné dosáhnout stoprocentní soběstačnosti. Ani nejvyspělejší země nejsou a nikdy nebyly stoprocentně potravinově soběstačné, a to ani v produkci, s níž si je svět úzce spojuje – třeba i taková Francie dováží třicet procent sýrů. Do mezinárodního trhu se musí chtě nechtě zapojovat jinak značně izolovaná KLDR. Vskutku, i Severní Korea se stále opírá o dovoz a potravinovou pomoc části svých domácích potravinových potřeb.
Ani bývalé Československo a následně Česká republika před vstupem do EU nebyly plně potravinově soběstačné. Zejména Československo ale téměř soběstačné bylo. Ovšem kvůli celním bariérám, které zdražovaly dovoz potravin ze zahraničí a umožňovaly tuzemským potravinářům pokrývat svůj vlastní trh bez rizika levnější zahraniční konkurence. Navíc stát potraviny – z mezinárodního hlediska málo konkurenceschopné – dotoval prostřednictvím takzvané záporné daně z obratu, takže mu nezbývaly peníze jinde. Dotované potraviny byl jedním z projevů socialistické „ekonomiky nedostatku“.
Za těmito starými časy dnes někteří teskní. O záporné dani z obratu většinou nic netuší a idylicky si malují tehdejší stav, který by rádi vrátili.
Věc je ale třeba vzít z opačného konce. Nikoli problém řešit až na pultech obchodů, ale už na polích a v chlévech.
Potravinovou soběstačnost je totiž třeba vnímat jako zachování potenciálu zemědělské půdy, a tedy kvality půdy pro pěstování zemědělských plodin.
V České republice jsou už dvě třetiny zemědělské půdy ohroženy vodní a větrnou erozí nebo utužením, což v praxi vede k tomu, že se z polí ztrácí nejcennější svrchní část ornice a půda nedokáže v potřebné míře zadržet vodu. Kvůli tomu nelze dosáhnout konkurenceschopných hektarových výnosů, které jsou rozhodujícím faktorem pro ekonomiku zemědělské produkce. Zemědělci pak končí buď ve ztrátě, nebo požadují za své produkty vyšší ceny, případně státní dotace, aby ve ztrátě nebyli. Tím se ale zvyšují náklady tuzemským zpracovatelům a následně se pak zpracovatelé dostávají sami do obtížné konkurenční pozice ke své zahraniční konkurenci.
K zachování potenciálu úrodnosti půdy v České republice je nutné mimo jiné více rozčlenit krajinu, vrátit do ní drobné vodní plochy a změnit způsob zemědělského hospodaření, mimo jiné z převážně nájemního na převážně vlastnické hospodaření. Proto je pod slovem soběstačnost nutné si představit i půdu, která obsahuje dostatek humusu, není degradována půdní erozí a není mechanicky zničena. Kvůli tomu je nezbytné si pod tímto pojmem představit též dostatek vody.
Problémem konkurenceschopnosti českého zemědělství zůstává také nízká přidaná hodnota domácí produkce, která prohlubuje schodek agrárního zahraničního obchodu.
Dlouhodobým problémem českého zemědělství a potravinářství je vývoz nízké přidané hodnoty, například živých zvířat, při současném nepřiměřeně vysokém dovozu vyšší přidané hodnoty, například již zpracovaného masa. Česko tak tedy často dováží vyšší přidanou hodnotu, tedy i práci zahraničního zpracovatele, než jakou vyváží, což zásadním způsobem prohlubuje schodek agrárního zahraničního obchodu. K jeho prohloubení došlo i loni.
Prohlubující se záporná bilance zemědělského zahraničního obchodu plyne do značné míry právě z té skutečnosti, že přidaná hodnota českého vývozu je nižší než přidaná hodnota agrárního dovozu do ČR. Jde o letitý bolák českého zemědělství, který je způsoben předně nastavením společné zemědělské politiky EU a dotačních programů a politik jednotlivých členských zemí.
Primárním problémem českého zemědělství tedy není to, že bylo hluboce nesoběstačné, nýbrž to, že struktura tuzemské zemědělské výroby je až příliš vychýlena ve směru produkce, a tedy i vývozu agrárního zboží nízké přidané hodnoty. (27.5.2020)
