Komfort pro psa i pro mě

A taky bezpečí, jistota, láska a porozumění. Přátelství, důvěra. Poslušnost. Tak nějak si představujeme ideální vztah člověka a jeho psa. Dokud si psa opravdu nepořídíme a nezjistíme, že mnoho věcí je úplně jinak. Pokud ne úplně všechny. A my to můžeme nechat být anebo to začít řešit. Jako František Jaroš, absolvent Animal Training Academy, zakladatel Klubu moderního psa a autor Psí bible. A také majitel téměř šestiletého amerického stafordšírského teriéra Aramise. Ten ale při našem setkání v zahradní kavárně chyběl.

Takže první otázka je jasná. Proč tu s námi není teď i Aramis? Myslíte, že by se mu tady třeba nelíbilo?

Nejde o to, jestli by se mu to nelíbilo. Jde o respekt k tomu, že pro psa je každá změna místa, času a situace nové chování. A my máme natrénováno jedno pivo. Když já jdu u nás do hospody, tak Ari v klidu vedle mě leží těch 15-25 minut. Kdybych ho vzal sem, tak dejme tomu, že by vydržel polovičku, deset minut, a všechno navíc by pro něj bylo nové chování. Kdybych ho měl na tohle setkání připravit, začal bych sem chodit už dřív a prokrmil ho na 15 minut. Potom za dalších pár dní na dvacet minut a tak dál. Tak toho psa naučíte, že tady je to super místo, kde je po tu danou dobu v bezpečí. A on tu bude spokojený. Když vidíte psa, který je v klidu, vždy se ptejte, jestli se mu chování vyplatí, nebo se chce vyhnout trestu.

A nebylo by jednodušší, kdybyste ho, jak to dělají jiní lidé, tady jednoduše uvázal?

Uvázala byste takhle tříleté dítě? Je to o tom respektu. Cokoliv je nad rámec toho, co pes už zná, co je pro něj nové, cizí, jiné, on vnímá jako životu nebezpečné.

A to je jeho přirozené chování?

Ano. A to platí i o nás. Kdyby vás někdo postavil do džungle, bude to pro vás stejné. A v Ariho případě je tou „džunglí“ svět lidí a třeba jen dvě různé hospody jso pro něj vždycky dvě různé „džungle“.

To stačí tak málo? Tak malý rozdíl?

Ano. Je známý případ cvičitele, myslím, že delfínů, kterému se zhroutilo celé číslo jen proto, že si vzal jiné boty. Vlastně moderní trénink má základ v tréninku mořských savců. Nemůžete na kosatku mluvit, nemůžete na ni zvyšovat hlas nebo ji cukat vodítkem, prostě proto, že to je kosatka. A přesto dokáže neuvěřitelné věci.

A tím ta zvířata zmátl.

Přesně.

Jak jste se vlastně dostal k Arimu?

Původně to byl pes můj a mé přítelkyně, a při rozchodu jsme se dohodli, že zůstane mně. To mu byl asi rok. Já nikdy neměl psa, vždycky ho měly moje přítelkyně, nejdřív německý ovčák, potom zlatý retrívr, anglický buldok a nakonec Ari. Prvních 12 měsíců jsme chodili na všechny možné kurzy, pro štěňata, poslušnost, pokročilá poslušnost, obrany atd., ale nefungovalo to. Problém byl, že jsem Ariho nechtěl zlomit. Takže odpověď trenérů byla vždy stejná. Já nejsem dost důsledný, a co se divím, když mám staforda. Až ve škole, konkrétně v akademii ATA pana Ščučky, jsem se nakonec dozvěděl, že zásadní je něco úplně jiného. Právo toho psa, nebo jiného zvířete, snažit se, učit se s radostí a uspět. A být pak i odměněn.

Jak přesně to myslíte?

My si myslíme, že když pes dostane jednou nebo dvakrát denně žrádlo do misky a jednou denně s ním obejdeme park, tak jsme mu dali dostatečnou šanci snažit se, učit se a uspět. Přitom sami bychom takhle žít nechtěli. Podobně tygr v cirkuse. Pracuje, odpočívá. Není třeba řešit klece. Když dostane nažrat, tak se nažere a pak odpočívá, stejně jako v přírodě. Je mu jedno, že jsou kolem mříže, protože on by od toho žrádla, třeba půlky krávy, stejně nikam nešel. Tím se nezastávám cirkusů jako celků, jen jako příklad.

A jak potom vidíte zoologické zahrady?

Vlastně stejně, v tomto ohledu. Velký výběh má pro tygra v zoo smysl jen tehdy, když mu v něm připravím nějakou aktivitu. Aby si to žrádlo v něm třeba musel aspoň někde najít – ulovit. Když mu ho hodím před čumák, nemá důvod někam chodit. Zvířata, tedy šelmy, v přírodě nechodí jen tak na procházku. Buď loví, nebo odpočívají. A šelma obecně se musí hodně moc snažit a moc se toho naučit, než uspěje. V osmi z deseti lovů tu kořist neuloví. A stejně tak i Ari. Nejdřív podává výkon pro něj velmi náročný, snaží se, něco se naučí a uspěje a pak je tu ta odměna. Podobně to mají vrcholoví sportovci. Výkon – odpočinek. Cítíte ten rozdíl? Srozumitelné prostředí pro psa je proto snažit se, učit se a uspět. Nesrozumitelné prostředí je odměna zdarma a procházka bez programu.

V čem tedy přesněji spočívá ta vaše metoda výcviku psů?

Pozor, to není moje metoda. Absolvoval jsem tu akademii ATA, všechny tři stupně, a dvě třetiny toho, co s Arim děláme, jsou na základě této akademie, a jedna třetina vlastní zkušenosti. A zjistil jsem, že když lidi mluví, běžně o výcviku psů, tak vlastně neví, o čem mluví. Máme tady dva miliony psů a každý ví, jak se mají cvičit psi. Mám facebookovou stránku, a to byste viděla ty diskuse. Žádné zdůvodnění, proč, co a jak, ale jenom napadaní. Tvrdí tam třeba, bez důkazů, že pes vás poslouchá z lásky k vám. Že odměnou je pamlsek od vás, vaše pohlazení.

A není to tak?

Není. Pes je sobec, jako každý. Když člověk dostane každý večer jen tak, za nic 1 000 Kč a pes své žrádlo, tak ani jeden nebude ochoten a možná ani schopen se přes den snažit a učit jenom za pohlazení, vlídné slovo nebo bonbón, tedy pamlsek. Protože ví, že večer zase dostane to svoje, jen tak, za nic. (3.8.2022)