Korek jest vnější kůra dubu plutu, rostoucího v zemích kolem západní části Středozemního moře. Nejlepší zboží přichází do obchodu ze Španělska, zvláště z Katalonie z okolí města Gerony, kde plut pěstují v rozsáhlé míře po lesnicku. Ale též jižní Španělsko (Andalusie a Valencie), Portugalsko, jižní Francie, Alžírsko, zejména okolí města Konstantiny a Tunisko produkují mnoho znamenitého korku. Za starověku byl korkový dub rozšířen na východ až na Balkán a středomořské ostrovy (Baleary, Korsika, Sicilie), nyní jsou plutové lesy v těchto oblastech z větší části vymýceny. Také v severní Itálii a v Istrii daří se plutu, ale korek jeho nemá pro obchod důležitosti, poněvadž ho nelze k technickým účelům použíti.
Ponechán sám sobě, počne plut asi v 50. roce věku svrchní vrstvy kůry v malých kusech shazovati. Kůra se trhá, trhliny se zvětšují a svrchní vrstvy se odlupují a opadávají. Tento korek jest naprosto bezcenný. Aby se mohlo svrchních vrstev velice silné kůry korkového dubu upotřebiti k účelům technickým, musí býti vlastně korek uměle pěstován na kmenech a silných větvích tohoto stromu.
Po prvé slupuje se velmi opatrně korkový plášť se stromů 12 – 20letých. Tato první sklizeň dává však korek velmi špatný, lámavý, děravý a upotřebí se ho namnoze pouze v koželužství jako třísla, případně k vylehčování rybářských sítí, na plovací pásy a k jiným podřadným účelům.
V obnažené živé kůře tvoří se poraněním nově vrstvy korku pružného, měkkého a souvislého; teprve tato druhá sklizeň kůry, jakož i následující vždy za 8 – 10 let po sobě dávají dobré korkové zboží. Těžení provádí se tím, že v době mízy (květen – červenec) ostrými noži učiní se do kůry okolo kmene a silnějších větví příčné a podélné zářezy, přiměřeně hluboké. Pak se jednotlivé desky korkové opatrně od lýka odloupnou. Při odlupování dbá se toho, aby vnitřní, korkotvorná vrstva nebyla poškozena, neboť vytvoří v dalších 8 – 10 letech novou vrstvu korku asi 5 cm tlustou, která se stromu znova odbírá, což se může opakovati vícekráte, poněvadž plut dosahuje stáří 100 – 150 let. Poslední sklizně jsou jakosti špatnější.
Vyspělý strom poskytuje při jedné sklizni asi 120 kg korku, z čehož však při zpracování (výrobě zátek) přichází dobrá polovina do odpadků.
Sloupané desky surového korku se paří a suší v sušárnách nebo u horších druhů jenom na slunci. Při tom se zatěžkávají kamením nebo vyrovnávají se lisováním. Sušením ztrácí korek přes 15 % své původní váhy. Nakonec se desky na vnější straně oškrabávají, případně i ožehují a stahují obručí do velkých balíků.
Desky korkové přicházející do ochodu bývají 50 – 80 cm dlouhé, 30 – 50 cm široké a 4 – 7 cm tlusté. Jsou rovnoběžně s povrchem vrstevnaté, prostoupené větším nebo menším množstvím hnědých, tvrdých a drobivých žil; čím méně je těchto žil, tím je korek lepší. Největší cenu mají desky stejnorodé, jemné, lehké a barvy šedožluté; úplně bezvadné kusy jsou vzácné.
Korek španělský má starou dobrou pověst, francouzský a alžírský jest obyčejně čistší, měkčí a pružnější; korek italský, istrijský a dalmatský nehodí se na výrobu zátek. Jakost korku jest závislá na stáří stromu a složení půdy.
Nejlepší korek dávají stromy mezi 30. – 60. rokem a stromy rostoucí v polohách teplejších, zejména na břidličné a žulovité půdě. Stromy příliš staré a stromy ve vyšších studenějších polohách a na půdě vápenité dávají korek jakosti nevalné.
Korek obsahuje suberin, který se liší od buničiny částečně složením (obsahuje dusík), hlavně však chemickými (lučebními) a fysickými vlastnostmi; tekutiny a plyny skoro nepropouští, nevlhne, je špatný vodič tepla a elektřiny, nehnije a je těžko spalitelný. Koncentrované (soustředěné) kyseliny nerostné jej rozrušují, zředěná kyselina chromová jej rozpouští. Pružnost a lehkost korku (h = 0,25) pochází z toho, že jest složen z tenkostěnných buněk, naplněných vzduchem. Líh a éter vyluhují z korku zvláštní vosk.
Nejvíce korku se spotřebuje na výrobu korkových zátek a teprve zavedením jich (v polovině 17. století) stává se skleněná láhev úzkohrdlá pro vinařský a pivovarský průmysl nepostradatelnou.
Při výrobě korkových zátek se desky vybraného korku nejprve spaří, vyrovnají a ostrými ocelovými noži krájejí na hranolové pásy určitých rozměrů, z nichž kruhovými noži se jednotlivé zátky vykrajují; rozdělují se podle velikosti, tvaru a jakosti na mnoho druhů. Tvar mají válcovitý nebo kuželovitý. Na pivo, víno nebo minerální vody upotřebuje se zátek válcových, ježto lépe ucpávají hrdlo lahví, do lahviček medicinálních se užívá kuželovitých (medicinálky). Zátky na víno šampaňské se vyrábějí z nejlepšího korku; jsou velmi drahé.
Při výrobě zátek zbývá asi 50 až 60 % odpadků, což spotřebu korku značně zvyšuje. Na štěstí upotřebí se těchto odpadků na výrobu linolea, lehkých a isolačních hmot apod.
Linoleum vyrábí se z korkových pilin a lněného oleje (nebo fermeže lněné). Odpadky korkové se rozemelou na hrubý prach, který se prohněte lněným olejem na stejnorodou hmotu. Dobře prohnětená směs se rozválí na tenké listy nebo desky a ty se spojí válcováním za tepla s džutovým podkladem. Takové koberce linoleové se natírají pokostem a krášlí vzorkem; vzorek se však brzy vyšlape a objeví se původní hnědá barva hmoty linoleové. Při výrobě lepšího linolea sestavují se vrstvy linolea různě zbarveného podle vzorků a spojí se velkým tlakem v jeden celek. Podrobnosti výroby jsou mnohdy tajemstvím továren.
Linoleum vyniká trvanlivostí, jest pružné, tlumí zvuk, nepromokavé, nevniká do něho prach a dá se snadno čistiti.
Cihly korkové a malta korková dělají se z korkových drtin s přísadou různých tmelů (prach vápenný, cement, asfalt apod.); jsou lehké, ohnivzdorné, užívá se jich při obezdívce parních kotlů, na obalování parovodů, na stavbu lehkých příček, isolací (chladíren) apod.
Jistého množství korku upotřebí se na plovací pásy, vylehčování sítí a vlasců rybářských, v kloboučnictví, na výrobu černi korkové, vložek do obuvi atd. Zvláště jemného korku se užívá v korkořežbě (felloplastika) a k úpravě dutinek cigaretových.
Inž. V. Baroch, 1930
Obr. Oškrabování korkové kůry
