Na lipské burze se začalo obchodovat s emisními povolenkami pro domácnosti

Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank

Cena dramaticky překračuje strop EU, a to hned o 80 procent 

Na lipské burze EEX, jež se mnohým Čechům stala jakýmsi symbolem prudkého růstu cen energií v uplynulých letech, se nyní začalo obchodovat s emisními povolenkami pro domácnosti, resp. termínovými kontrakty na ně. A úvodní cena? 81 eur za povolenku (viz níže). Ta je o 80 % vyšší než strop EU, na který se odvolávají i čeští politici.

Je to dokonce vyšší cena, než za niž se začaly povolenky pro domácnosti na rok 2027 obchodovat před zhruba dvěma měsíci na londýnské burze ICE.

Mimochodem, cena povolenky 81 eur například znamená zdražení pohonných hmot v ČR o takřka 6 Kč/l.

Přitom cena povolenky pro domácnosti bude muset být několikanásobně vyšší i než právě její nynější cena 81 eur, mají-li být plněny dílčí cíle Green Dealu EU.

Připomeňme, že například letošní dubnová studie Univerzity v Kolíně nad Rýnem uzavírá, že pokud bude cena povolenky pro domácnosti před rokem 2030 nižší než 250 eur, závazné dílčí cíle Green Dealu, jako je Fit for 55, nebudou plněny.

Proč bude muset být emisní povolenka pro domácnosti tak drahá? Protože je to vlastně daň, kterou budou domácnosti platit, dokud nezmění své chování, aby bylo v souladu s Green Dealem EU; takovou změnu dvě či tři koruny na litr nezajistí.

Do roku 2030 tedy musí cena emisní povolenky pro domácnosti stoupnout minimálně na 250 eur za tunu oxidu uhličitého (či ekvivalentu) vypuštěnou do ovzduší, jak zní klíčový závěr zmíněné dubnové studie Institutu pro ekonomii energií (EWI) při Univerzitě v Kolíně nad Rýnem.

Čtveřice autorů studie připouští, že taková cena výrazně překračuje strop Evropské komise ve výši 45 eur za jeden kus povolenky pro domácnosti. Jejich odhad ceny povolenky, o němž sice říkají, že je třeba jej interpretovat jako možný scénář, opírají o elementární, těžko zpochybnitelnou ekonomickou a řekněme i behaviorální logiku. Tato logika předně vychází z poznatku, že krátkodobé mezní náklady snížení emisí v segmentu konečné spotřeby jsou v EU vysoké.

Mezní náklady snížení emisí představují výdaje nutné k tomu, aby se zamezilo vypuštění jedné dodatečné tuny oxidu uhličitého (či ekvivalentu) do ovzduší.

Co to znamená v praxi? Jak autoři studie poznamenávají, zejména stavby napříč Evropou jsou takového rázu, že je v souhrnu třeba nákladných investic, navíc realizovaných rychleji než doposud, aby byly plněny klimatické cíle typu toho vtěleného do programu Fit for 55.

Aby byli lidé k takovým investicím – například do tepelných čerpadel nebo do renovací budov – v dostatečné míře pobídnuti, musí tomu odpovídat cena povolenky. Jinými slovy, jen dostatečně drahá povolenka pro domácnosti přiměje lidi k zásadní změně chování.

Emisní povolenku pro domácnosti si prostě představme jako poměrně vysokou daň, kterou daná domácnost bude platit tak dlouho, dokud zásadně nezmění své chování. Bez této změny chování nebudou plněny ambiciózní cíle Fit for 55 a celého Green Dealu EU, protože proces dekarbonizace bude probíhat pomaleji.

Politici a další lidé, kteří chlácholí, že povolenka pro domácnosti zdraží vytápění snesitelně, stejně jako snesitelně, o pár korun na litr, prodraží pohonné hmoty, nechápou smysl a širší kontext zavádění povolenek. Uniká jim, že už nyní je například Německo – vedoucí ekonomika EU – ve skluzu v plnění dílčích klimatických dílů Green Dealu.

Proto musí být povolenka pro domácnosti – s níž se má obchodovat na úrovni celé EU, tedy bude jedné ceny pro celou EU – dostatečně drahá, aby k plnění klimatických cílů přiměla vskutku razantně.

Lidem napříč EU musí zkrátka vytápění uhlím či plynem nebo benzín a nafta zdražit natolik, aby zásadně změnili své chování. Aby masově renovovali příbytky, pořizovali tepelná čerpadla a kupovali elektromobily.

Bez této plošné celounijní změny chování dále nebudou plněny cíle programu Fit for 55 nebo celého Green Dealu. Ano, zde je samozřejmě možné, že části veřejnosti budou nákupy čerpadel nebo elektromobilů dotovány – právě z výnosů z povolenek. Spíše však půjde hlavně o sociálně slabší domácnosti.

Břímě emisních povolenek pro domácnosti tak ponese střední třída. Navíc, o tom, co se zadotuje, a co nikoli, bude z definice rozhodovat úředník od stolu, nikoli tržní mechanismus. Bude tedy rozhodovat byrokrat, obecně náchylný k podlehnutí lobbistickým nebo korupčním tlakům, navíc mnohdy mentality „úředního šimla“, která brání rozvoji tolik potřebných inovací.

Prostě jde o další masivní přerozdělování, jehož už nyní až příliš rozsáhlá míra zásadně přispívá ke ztrátě konkurenceschopnosti EU a jejího podílu na globální ekonomice. Samotné další zdražení například pohonných hmot relativně vůči situaci v USA či v Asii povede k další ztrátě globální konkurenceschopnosti firemní a podnikové sféry EU, která už nyní čelí suverénně nejdražším emisním povolenkám – těm pro průmysl. Tedy i proto suverénně nejdražším energiím jako takovým.

Ale hlavně: i když se nakrásně ten či onen člověk nakonec dočká dotací z výnosu z emisních povolenek pro domácnosti, třeba na čerpadlo, nic to nemění na tom, že prvotní šok z drahé povolenky jej tak jako tak zasáhne. Jinak by přece ani neměl motivaci dotované čerpadlo chtít.

Proto povolenky mohou vyvolat trvalejší inflační tlaky, neboť alespoň přechodně povedou k růstu životních nákladů, tedy potenciálně k tlaku na růst mezd. Mohou také nahnat další „vodu mlýn“ politickému extrému, který bude jistě kapitalizovat šok veřejnosti z drahé povolenky, i kdyby měl být jen přechodný. Ti, kdož říkají, že povolenky zdraží život lidem prakticky neznatelně, tak vlastně praví, že nebudou plněny klimatické cíle EU. K tomu, aby tyto cíle plněny byly, je třeba drahých povolenek.

Pokud bude povolenka stát třeba kolem zmíněných 250 eur, pohonné hmoty v Česku zdraží o zhruba 18 Kč/l. To už je nárůst, který četné domácnosti přiměje k zásadní změně chování. Začnou místo auta se spalovacím motorem více využívat bicykl, vlak, MHD nebo onen elektromobil. Což vše omezí fosilní emise a pomůže EU dekarbonizovat.

Pokud pohonné hmoty zdraží o dvě nebo tři koruny na litr, domácnosti své chování prakticky nezmění. A klimatické cíle EU nebudou plněny. Takže ano, povolenka pro domácnosti může stát 45 eur. Může stát klidně i 10 eur. Její cena je umělá. Pokud ale bude stát 45 eur, nafta či benzín podraží o nějaké tři koruny na litr. Pak tedy nebudou klimatické cíle plněny a systém povolenek bude z hlediska boje s klimatickou změnou vlastně k ničemu.

Proč nákladně zavádět něco, co je k ničemu…? To nedává smysl ani v Bruselu.

Benzín v Česku zlevňuje, nafta zdražuje

Hrozí totiž celosvětový nedostatek právě nafty, jak dnes varuje list Wall Street Journal

Benzin u čerpacích stanic v Česku v uplynulém týdnu dál mírně zlevnil, nafta naopak lehce zdražila. Průměrná cena nejprodávanějšího benzinu Natural 95 klesla o sedm haléřů na 34,28 koruny za litr, nafta stála ve středu v průměru 33,07 koruny za litr a byla o čtyři haléře dražší než před týdnem.

V příštím týdnu by měl benzín cenově stagnovat, nafta však zdraží, o 15 haléřů na litr.

Vývoj zejména ceny nafty je na první pohled zarážející. Mezi letošními 9. červnem a 9. červencem zdražila ropa Brent v přepočtu do korun totiž jen o 1,7 procenta. Motorová nafta u českých čerpacích stanic ovšem ve stejném období zdražila o více než korunu na litr, tedy o 3,2 procenta. Za výraznějším růstem koncové ceny nafty z části stojí navýšení marží čerpadlářů a dalších článků dodavatelského řetězce paliv, jimž nahrává tradičně vyšší poptávka prázdninové sezóny, ale z nichž někteří také využili jako záminky přechodného strmého růstu cen ropy v souvislosti s červnovým izraelsko-íránským konfliktem.

Důvodem je ovšem také vývoj na velkoobchodním trhu. Na komoditní burze v Rotterdamu totiž motorová nafta zdražila v uvedeném období v přepočtu do korun hned o nějakých dvanáct procent. V případě nafty se totiž projevuje obava z jejího globálního nedostatku, o níž dnes referuje i list Wall Street Journal.

Vývoj na globálním trhu s naftou paradoxně kontrastuje s vývojem na trhu s ropou. Zatímco v případě ropy hrozí globální převis nabídky nad poptávkou, světové zásoby nafty jsou na mnohaletém minimu pro tuto část roku. Nafta se využívá jako pohonná hmota, ale též coby palivo k vytápění – jde o takzvanou topnou naftu. Příbuzné topné oleje slouží k vytápění zhruba desetiny evropských domácností.

S odstřižením Evropy od ruských dodávek je starý kontinent závislejší než kdy jindy – už z jedné třetiny – na dodávkách nafty z USA. V USA ovšem byly v zimě rafinační marže v případě nafty poměrně nízké, takže producenti její výrobu škrtili – evropští odběratelé si za ni tedy nyní musí připlatit. Situaci zhoršuje fakt, že západní sankce proti Rusku připravily globální trh, zejména pak opět Evropu, o podstatnou část dodávek ruské těžké ropy, kterou zpracovatelé při výrobě nafty preferují. Lehčí druhy ropy se spíše hodí pro výrobu benzínu.

Nyní jsou sice rafinační marže v případě nafty logicky vyšší, jenže z důvodu sezónnosti se producenti soustředí spíše na výrobu benzínu. K produkci nafty svoji pozornost obrátí až po létě, s nástupem topné sezóny. Což ovšem její stávající nedostatek zhoršuje a vede k obavám nejen z vysokých cen dieselového pohonu, ale právě i zimního vytápění.

Evropská centrální banka stupňuje svůj tlak na spuštění digitálního eura

V průzkumu však vyšlo, že jej lidé nechtějí. Bulhaři jsou k němu po výrazně blíže než Češi, mají ale notně horší rating, takže eurozóna už pro Čechy moc elitní není.

Evropská centrální banka tlačí digitální euro tak moc na sílu, že to samo o sobě může budit pochyby o jejích skutečných úmyslech s ním. Letos v březnu zveřejnila svůj vlastní průzkum mezi 19 000 Evropany (viz zde). Vyšlo jí, že digitální euro vlastně nechtějí, protože jsou spokojeni se stávajícími platebními metodami. Když měli rozhodnout, kam umístit dodatečně získaných 10 000 eur, jen titěrnou část by dali do digitálního eura. Upřednostnili by hotovost, běžné a spořící účty…, takže jejich umístění získaných peněz by možností dát jejich část do digitálního eura zůstala prakticky nedotčeno.

ECB navíc neumí pořádně vysvětlit, co digitálním eurem běžný smrtelník vlastně získá. Což je klíčový důvod, proč o něj veřejnost nejeví zájem. Přesto, už po zveřejnění tohoto vlastního šetření, před zhruba dvěma týdny, šéfka ECB Christine Lagardeová nezvykle naléhavě urgovala poslance Evropského parlamentu; ve svém projevu před nimi pronesla, že je třeba ve věci debaty o přijetí legislativy k digitálnímu euru jednat velmi rychle (viz zde).

Bylo by však omylem domnívat se, že ECB jen čeká na „zelenou“ od Evropského parlamentu. Již začátkem loňska poptala vývojáře, kteří mají dávat systém digitálního eura dohromady (viz zde). Rozpočet na ně se blíží v přepočtu 30 miliardám korun. Když se tomu europoslanci podivovali, ECB odvětila, že chce být s digitálním eurem připravena k nasazení hned, jak bude legislativa schválena.

Pochopme, ECB bere digitální euro jako hotovou věc. A veřejně deklarovala už i termín spuštění, který by si představovala: listopad letošního roku (viz zde).

Přitom se k digitálnímu euru nestaví krajně zdrženlivě jen veřejnost, ale i podstatná část odborné obce. Včetně expertů z České národní banky. Ti v zavedení digitálních měn centrálních bank v současnosti žádný zásadní přínos nevidí (viz zde). Podobně jako evropská veřejnost míní, že oproti stávajícím platebním systémům digitální měny centrálních bank žádnou zásadní přidanou hodnotu nemají. Naopak, vnímají rizika. Zejména růst role státu v ekonomice. Zmiňují ale také možnost – byť ne okamžitou – nahrazení hotovosti právě digitálními penězi centrálních bank či jejich užití v boji s klimatickou změnou. Odtud už je jen krůček k mnohem detailnějšímu sledování uhlíkové stopy lidí a podrobení celého platebního ekosystému právě zápasu za uhlíkovou neutralitu. Nebo ke zdaňování úspor obyvatelstva hluboce zápornými úrokovými sazbami.

Každopádně Bulhaři jsou tak „Velkému bratrovi“, jenž bude sledovat možná nejen jejich uhlíkovou stopu, případně jim masivně zdaňovat úspory, definitivně výrazně blíže než Češi. Evropský parlament totiž posvětil jejich vstup do eurozóny k 1. lednu příštího roku.

Podle hodnocení světových ratingových agentur – Moody’s, Fitch Ratings a Standard & Poor’s – zaostává Bulharsko za Českem o 56 % výrazněji, než kolik ztrácí Česko třeba na Švýcarsko, jednoho z premiantů.

Po vstupu Bulharska do eurozóny bude mít dle agentur Moody’s a Fitch jen 23,8 % zemí eurozóny lepší rating než ČR, to je historicky rekordně nejnižší číslo. V roce 2004, když Česko vstupovalo do EU, to bylo 100 %.

Eurozóna se tím pádem stává z hlediska Česka nejméně elitní v historii, pokud vůbec ještě může být o elitnosti řeč. Spíše nemůže.

A nejde tedy jen o ztrátu elitnosti, mínusové znaménko má i její pochyby budící snaha protlačit digitální euro…

Míra nezaměstnanosti setrvává na svém letošním dně

Je však nejvyšší za osm let a letos vzroste až na 4,8 procenta. Od roku 2019 přibylo takřka 120 tisíc nezaměstnaných, skoro jedna celá Plzeň.

Míra nezaměstnanosti v Česku v červnu v souladu s většinou expertních setrvala na úrovni 4,2 procenta. To je její letošní nejnižší úroveň. Loni v květnu činila 3,6 procenta. Jedná se o nejvyšší červnovou nezaměstnanost za všechny roky počínaje rokem 2017. Zároveň je to letošní nejnižší míra nezaměstnanosti, neboť v červenci lze očekávat vzestup na 4,4 procenta pak ve druhé polovině roku pak růst míry nezaměstnanosti až na prosincovou úroveň 4,8 procenta.

V červnu se drželo míru nezaměstnanosti poměrně nízko doplňování stavů sezónními pracovníky, například v zemědělství, lesnictví či cestovním ruchu a gastronomii. V červenci už se proti tomuto trendu silněji projevů efekt příchodu čerstvých absolventů na trh práce. Za poslední rok, oproti červnu 2024, přibylo takřka 43 tisíc nezaměstnaných. Oproti červnu roku 2019 je jich více hned o takřka 120 tisíc. Tedy takřka jedna celá Plzeň.

Nárůst míry nezaměstnanost na maxima za posledních osm let má na svědomí zejména snižování stavů zaměstnanců v průmyslu, který se trvaleji potýká s dopady problémového vývoje německé ekonomiky, s poměrně vysokými úrokovými sazbami či s nárůstem cen energií v posledních letech.

Kufr zdarma? Cestující potěší, ale letenky zdraží

Levné létání dostane zásah, navíc se zvýší emise.

Evropská unie chce cestujícím zaručit právo na příruční zavazadlo zdarma. Na první pohled jde o vítězství pro spotřebitele. Konec skrytých poplatků, větší férovost. Jenže realita je jiná: právě příplatky za zavazadla drží ceny letenek nízko. Odebereme-li nízkonákladovým aerolinkám klíčový zdroj příjmů, levné létání přestane být levné.

Low-cost dopravci jako Ryanair, easyJet či Wizz Air nevydělávají primárně na samotných letenkách. Fungují na extrémně efektivním modelu: rychlé obrátky letadel, levnější sekundární letiště, jednotná flotila – a především masivní vedlejší příjmy. Třetinu až polovinu jejich tržeb tvoří to, co si pasažér přikoupí: kufr, místo u okna, dřívější nástup. A právě na tuto část nyní míří Brusel.

U Wizz Airu tvoří doplňkové služby bezmála 45 % tržeb. Ryanairu přinášejí přes tři miliardy eur ročně – tedy víc než třetinu všech příjmů. EasyJet si z nich ročně ukrojí téměř 2,9 miliardy eur, což představuje více než čtvrtinu obratu. O poznání zdrženlivější jsou v tomto směru tradiční aerolinky typu Lufthansa či Air France, kde vedlejší příjmy tvoří méně než deset procent celkových tržeb.

Zákaz poplatků za příruční zavazadla tak míří přímo do srdce nízkonákladového byznys modelu. Letenka za 46 eur – průměr Ryanairu – je možná jen díky tomu, že si cestující připlatí jinde. Když o tyto příjmy aerolinka přijde, bude muset dorovnat ztrátu. Nejpravděpodobněji v základní ceně letenky.

A to se dotkne i Čechů. Podle Kiwi.com průměrný Čech letí dvakrát až dvakrát a půl ročně. Zvykli jsme si cestovat levně, často bez jasného cíle – kam je akce, tam se letí.

Nízkonákladoví dopravci přitom ovládají většinu evropského trhu. Ryanair má 31 %, easyJet 15 % a Wizz Air 8 %. Když připočteme další značky jako Vueling nebo Transavia, jsme na 60 % trhu. Tradiční aerolinky typu Lufthansa nebo Air France dnes tvoří jen tři až pět procent. Levné létání už dávno není alternativou – je normou. A právě ta je nyní v ohrožení.

Regulace má i praktické limity. Kabina běžného Boeingu 737 pojme nanejvýš 90 až 100 příručních zavazadel. Cestujících bývá až 189. Už dnes proto aerolinky uplatňují tzv. priority boarding, který místo na palubě garantuje. S novými pravidly sice každý získá právo na kufr zdarma – ale zároveň se bude častěji stávat, že jej personál odebere a kufr skončí v zavazadlovém prostoru. Výsledkem bude zpoždění a nárůst ceny za prioritní služby.

A nakonec ekologický paradox. EU deklaruje boj proti emisím, ale současně chce zvýšit počet kufrů na palubě. Každý kilogram navíc znamená víc spáleného paliva. Podle švýcarské ZHAW (Zurich University of Applired Sciences) zvedne každý kilogram zátěže spotřebu o 0,02 až 0,03 kg paliva na 1 000 kilometrů. Let z Prahy do Barcelony měří přibližně 1 350 km, takže jeden sedmikilový kufr spálí zhruba 0,28 kg paliva navíc. A protože každý kilogram paliva vyprodukuje 3,16 kg CO₂ (dle International Air Transport Association), znamená to skoro 0,9 kg emisí – za jediný kufr.

V reálném letadle (např. Boeing 737) se vejde kolem 90 kufrů. Všech sedm kilo navíc znamená 630 kg zátěže. To je 25,5 kg paliva navíc – a téměř 81 kilogramů CO₂. Na jediný let.

Nová pravidla zatím nejsou platná. Zatím prošla pouze výborem Evropského parlamentu. Nyní je čeká hlasování v plénu a poté schválení členskými státy.

Evropa tak může zažít nový paradox: víc kufrů na palubě, víc emisí v ovzduší – a míň levného létání pro ty, kteří si ho oblíbili nejvíc. (10.7.2025)