Je samočinná zbraň na podstavci, střílející náboj pěchotní pušky, zařízená na nepřetržitou střelbu (400 – 1000 ran za min.). Od ruční samočinné zbraně se liší větší vahou a užitím pásových zásobníků pro náboje. Podstata její je v tom, že se využije rozpětí plynů, vzniklých při zapálení prachu, k otevření závěru a vyhození nábojnice; při tom se napíná zpruha (vratník), jež zase nabije novou nábojnici, uzavře závěr a, je-li spoušť stisknuta, znovu vystřelí. Jsou dvě hlavní soustavy: 1. nabíjení odrazem, 2. nabíjení rozpětím plynů. Při 1. se buď a) hlaveň pohybuje zpět, až se zastaví; závěr natáhne vratník; hlaveň lze při střelbě snadno vyměniti; při rychlosti až 600 ran za min. je nutno hlaveň chladiti, což se děje vodou v obalu kol hlavně. Sem patří typy Maximovy (nejstarší od r. 1886), Vickresovy, Fiat. Anebo: b) jen závěr se pohybuje zpět, napíná vratník a s ním údernou zpruhu; hlaveň lze obtížněji při střelbě vyměniti; ježto plyny působí přímo na dno nábojnice, roztahují ji a nutno tedy mazáním zabraňovati, aby se příliš nerozpálila a neuvízla v komoře. Sem patří typy Schwarzlose (zavedená v čsl. armádě), Škoda aj. U obou druhů 1. se užívá pásů (popruhových) s poutky na 250 nábojů, které lze libovolně spojovati a nastavovati. Soustava 2. využívá rozpětí plynu kdekoli mimo hlaveň, zpravidla při ústí nebo po straně; rozpětí lze regulovati a působí na závěr, jenž napne vratník; hlavně nelze při střelbě vyměniti; chlazení se děje vzduchem (žebrovitým tělesem); při střelbě vadí často rozpálené částečky vzduchu kolem hlavně (tzv. interference), takže palba se neděje tak rychle neb nepřetržitě. Náboje bývají v kovovém zásobníku po 25 – 30 kusech. Sem patří typy: Hotchkiss, Lewis, Colt, Browning. Tyto k. jsou vesměs těžké (25 – 50 kg s lafetováním), montované většinou na sáňkovité lafetě nebo na trojnožce; přenášejí se na soumarech nebo motocyklech; pro boj v noci se užívá při nich tlumičů na výšlehy a někdy i na zvuk. Letecké k. jsou na středním obrtlíku, aby se mohly otáčeti ve velikém okruhu a musí míti tzv. synchronisátory, tj. zařízení, jež umožňují, aby tempo střelby souhlasilo s tempem otáčení se vrtule tak, aby rány šly vždy do prostoru mezi křídly vrtule. Lehký k. má v podstatě tutéž soustavu, je však zařízen pro snazší dopravu (třeba-li i jedním mužem), maje tedy váhu od 10 do 20 kg; chlazení je tu vzduchové, místo třínožky jen vidlicovitá noha. Palba se nemůže díti nepřetržitě po delší dobu, ježto počet zásobníků jest omezen. Sem patří typy Lewis a F. (usil) – M. (itrailleur), zavedený též u nás. Takticky má k. výhodu nad pěšáky, stříleje přesněji, nepodléhaje nervovým změnám, čímž dává menší rozptyl; je-li však třeba, lze rozptyl, zejména do hloubky, libovolně zvýšiti; též rozsev (do strany) a metnou palbu (na pásmo) lze libovolně zaříditi. Spojení pohyblivého lehkého k. (tj. palby individuální) s těžkým (palby strojové), nacházejícím se v krytém postavení, dává takticky nejpříznivější výsledky v útoku i v obraně. Kulometná pistole je typ leh. kulometu (Bergmann, Fiat) se vzduchovým chlazením, puškovou pažbou a je-li třeba i nožkou, zařízený na pistolovou munici v zásobnících na 25 – 50 patron. Střílí méně daleko a přesně než kulomet a užívá se jí hlavně v obraně zákopů. Váží
5 – 6 kg. (1931)
