Čili samostříl, samostřel, nebo lučiště a lučišťko. Střelná zbraň asi již ve XII. století začínají na lepší přetvořená ze starodávného a středověkého luku, jenž jsa té zbraně základem ještě zároveň s ní svorně se udržel do začátku XVI. století, a s přibráním soustavy starořímské katapulty. Luk čili oblouk pro kuši, někdy sám o sobě vážící až 10 liber (kolem 5 kg), dělávali ze železa a z nejlepší ocele nebo z rohu a pevně přidělali do předního konce dřevěné sochy, odpovídající pažbě ručních zbraní palných a u zámožných válečníků ozdobně řezané a jinými látkami, jako bílou kostí i slonovinou, perletí apod., pro okrasu, jako vyobrazeními válečnými, loveckými nebo i bájeslovnými prokládané. Na oba konce luku velmi pevně přivázána tětiva, kterou střelec spolu s lukem napínal čili natahoval, s počátku pouze rukou, později heverem objeveným po prvé v Anglii, čili pakou nebo klikou, háčky nebo jiným přístrojem podobným, který visel na koženém pasu střelcově. Střelec, napínaje luk, opřel se nohou o kruh na hlavě sochy upevněný, vzpíral sehnuté tělo a použil celé síly své. Tětiva zachytila se ořechem, tj. kotoučkem nahoře a dole vykrojeným. Střelu: šíp, plitku, kluk čili palici, později kuli olověnou nebo hliněnou, vážící u největší k. ¼ libry, střelec naložil nad ořech do ložiska v soše pro střelu, do jamky pro kuli nebo do žlábku pro šíp a ostatní střely, a tím k. byla, jak tehda říkali, dospělá (nabitá, k výstřelu hotova). Střelec, chtěje vystřeliti, zatáhl za spoušť, umístěnou na zpodní straně sochy a spojenou s ořechem, za nímž napjatá tětiva byla držena; tato tím vyproštěna pak vymrštila střelu. K., jichž prý bylo sedm druhů, po vynalezení střelného prachu ustupovaly ručním zbraním palným, vedle nichž však se udržely do začátku XVI. století, až zanikly na dobro, nejdříve u vojska. Od polovice XVI. století k. již nebyly zbraní válečnou, nýbrž užíváno jich pouze šlechtou při honbách, poněvadž se s ní pracovalo snáze než s ručnicí ještě nedokonalou, a dále i měšťany na střeleckou zábavu, jmenovitě na střelbu „ku ptáku“ a „ke zdi“ (do terče). Nejlepší k. dělány ve Španělsku, odkudž nejraději objednávány. Ve sbírkách, jako ve zbrojnicích, arsenálech, museích apod., zachovalo se hojně kuší, nejstarší však jen z XV. století. Srv. Z. Winter, Dějiny kroje v zemích českých.
FM. Sčk 1900
