Legionářský almanach: Tříšť vzpomínek na Italii

Josef Logaj

Via Appia! Na jih z Říma, do Caserty k Neapoli, vede tato nejstarší cesta, po níž před dvěma tisíci lety kráčely římské legiony. Dech dějin ovane moderního chodce, jenž chtě nechtě musí v kroku ustáti a rozhlédnouti se kolem. Hle! Campania Romana, okolí římské! Cesta, široká dlážděná silnice týmiž kameny, kteréž tam kladli otroci, dunivá a kolem ticho, klid. Jen zbytky starých římských tomb, náhrobků, rozvaliny někdejších letohrádků, úžasné vodovody, ale kraj pustý, ponurý. Horký vítr, který tě ovane, poutníče, nezchladíš nikde. Není stromu nablízku. Jen v dáli vidíš modravé hory albánské, s městy a vesnicemi. Zde dokola odpočívají věky. Zde je pohřben velký národ, zde leží statisíce bojovníků, kteří bránili nebo dobývali Říma. Řím tolikráte zničený a zase znova zbudovaný! A Via Appia, toť svědek veliký sláv Říma i jeho smutků a ponížení.

***

24. května 1918, na historickém náměstí Piazza Venezia dostalo se našim československým legionům bitevního praporu, kterýsi ze slavnostních řečníků vzpomněl legionů římských i té staré historické cesty, po níž se roznášela dál do cizích krajů civilisace. Řečník ten přirovnal legie československé k oněm starověkým hrdinům, již, poslušni rozkazů mocného Říma, šli ve jménu jeho bez reptání a často bez naděje na návrat do města civilisace. Via Appia ovšem vede z Říma na jih – naši bratři měli dalekou cestu – na sever. Na sever přes Alpy, a dál ještě přes Dunaj k Vltavě. „E troppo lunga questa via.“ – Je trochu daleká ta cesta, mínil při předávání praporu velitel našich legií – generál Graziani. „Ale my dojdeme do Prahy, dojdeme jistě.“ Snad jsme ani nevěřili, že by se to mohlo stát. Byli jsme věru daleko, tisíce mil od rodných hor, jež věnčí vlast. A ta vlast se nám zdála luzným snem. Vlast milujeme nejvřeleji v cizím světě. Tehdy si dovedeme uvědomiti, co to je ta rodná brázda, o níž dnes doma pokrytci, lidé zlí a nespravedliví hovoří slova příkrá a znesvěcující.

Naše italské legie, podobně jako v Rusku a ve Francii, stvořila česká a slovenská ideální povaha. Ovšem, náš člověk, vlastně my všichni, musíme nejdříve něco svou vinou ztratit, abychom pak za cenu strašlivých obětí ztraceného dobývali. Ten dojem mám dnes, vzpomínám-li na vznik revolučního hnutí ubohých zajatců, bývalých to psanců, paritů staré armády. Kdo prošel peklem války a jako „Kanonenfutter“, kterého hnali do ohně bez milosti, ten zajisté se už vícekrát nestane monarchistou. Nás prostý člověk v zajetí italském toto sice pochopil, ale bylo třeba jít dále. Vysvětlit mu, že nestačí negace nenávisti, prchati z otroctví, nýbrž účinně zasáhnouti absolutistickou bestii kdekoli a kdykoliv. To znamená znova jít do boje.

Povaha průměrného našeho vojáka, nás všech – neboť legie byl asi průměr národa, průměr jeho sklonů i vzdělání – ukazovala se zprvu v zajetí velmi citlivou, řekl bych zrovna sentimentální. Musíme jednou dle pravdy svědčiti, že my zajatci v Italii až na malý hlouček byli jsme hrůzami války, jež byla našemu duchu cizí, a otroctvím ve staré armádě přímo podlomeni. Není divu konečně; tím větší cenu má pak ono hrdinné rozhodnutí třiceti tisíc mužů československých, kteří spálili mosty s rodinou, vlastí, vším, co doma milovali a proč žili. Těch 30 000 italských legionářů, to byli sedláci, dělníci, jimž bylo jasno, že jen smrt je čeká na bojišti, nebo i na šibenici. Naše italské legie znamenají znovuzrození národa. Lid ubitý duševně i tělesně se po krátkém čase tolik vzchopil, že my dnes sami těžko pochopíme, jak to bylo možno a jak se to vlastně stalo…

Znáte všichni boje našich bratří na Piavě, u San Donno, Monte Vall Bella, znáte nesmrtelnou obranu Dosso Alta, ke konci září r. 1918, víte také o 60 mučednících, kteří raněni padli do zajetí a byli pak věšeni na tyčích telegrafů, na stromech, nebo hromadně stříleni za zdí a pochováni do hnoje.

Je nejslavnější na této věci ta okolnost, že nikdo z chycených bratří neprosil, naopak odmítal milost. Někteří bratří sami si dali oprátku na hrdlo, jiní žádali, by mohli zemřít obráceni zraky k severu…

Vskutku podivné. Kde je dnes ta česká povaha, která se nebojí smrti?

Nesporno je, že sirou zajateckou massu musil někdo v zajetí uvědomiti, sorganisovati, aby se stala schopnou resistence. Na půdě italské tuto neocenitelnou práci vykonala revoluční dobrovolnická organisace, na niž se často u nás zapomíná, která nesla jména „Československý Dobrovolnický sbor.“ Zprvu to byl hlouček několika rozhodných lidí. Sbor byl založen v zajateckém táboře Santa Maria Capua Vetere, v krajině neapolské. Začátkem r. 1917 počala na nátlak Československé Národní Rady v Paříži tzv. koncentrace českých a slovenských zajatců v Italii. V lednu 1917 nalézalo se ve zmíněném táboře na 5000 českých a slovenských zajatců, tábor však mohl pojmout na 6000 osob. První transporty přibyly jmenovitě z Padula, Fonte d´Amore, Sulmona, Altamura, Finalmarina, Forte Begato, Alessandria, Savonna aj. Před koncentrací byl zde hlouček Čechů, jimž bylo se strany maďarské přestáti mnoho trpkosti. Vůdcem hloučku byl Jan Čapek z Orlové ve Slezsku. Příchodem zajatců nastal nový život, a položen základní kámen k legii. Do Santa Maria přibylo tolik různorodých živlů, že ta stovka vzájemně se neznajících dobrovolníků z různých táborů, kde se na ono vyzvání italské vlády hlásili do spojeneckých armád, roztroušená po barácích (jichž bylo 40), ztrácela se úplně v moři indiferentního nebo zcela rakušáckého živlu. Tento skládal se ponejvíce z aktivních poddůstojníků, jimž delší pobyt v armádě i válka vzala patrně všechnu soudnost.

Ze strachu o kariéru a z naprosté nevědomosti považovali dobrovolnictví za neslýchanou velezradu. Poněvadž velení nad jednotlivými baráky ponecháno jim, vtiskli celému táboru ráz věčně rozčilených rakouských kasáren, kde se pro nic za nic stále křičelo, a panoval zmatek. Povely byly německé, někdy i na svou pěst zavedli s mužstvem denní cvičení, učili rozvinovati bitevní řetězy a p. Oproti otevřeným a nebojácným lidem chovali se pánovitě, vyhrožovali, udávali z nicotných příčin, šikanovali, kde se jen dalo. O své újmě nařizovali nositi jablíčka u čepic a terorizovali zrovna tak, jak rakouská drezura přikazovala. Mužstvo, jemuž scházel správný názor o politické a vojenské situaci, bylo z veliké části v jejich vleku. V táboře kolovaly fantastické pověsti o porážkách Ruska i Francie. Vědělo se o zničení Srbska a Rumunska. Není tedy divu, že i lidé inteligentní poznenáhlu ztráceli národní sebevědomí a nečinně přihlíželi ku všemu, co se v táboře dělo. Bylo nutno rychle jednati. K popudu několika rozhodnutých lidí byla ve druhé polovici ledna svolána schůze těch, kdo se hlásili do spojeneckého vojska. Schůze se konala v baráku čís. 10, a předsedal jí bratr Jan Čapek. Sešlo se asi 30 lidí. Kol baráku se shromáždily davy zvědavců, mezi nimiž hodně udavačů s pověstnými zápisníky. Leč to spiklencům nevadilo, aby nechápali. Na schůzi byly předneseny prozatímní stanovy nové organisace, jíž dáno jméno „Československý dobrovolnický sbor.“ Stanovy sboru – organizační řád – zavazovaly každého členy, že, až nadejde rozhodná chvíle, „se zbraní v ruce“ půjde bojovati za svobodu národa. Organisace se bude všemi prostředky domáhati, aby její členové mohli své povinnosti co nejdřívě dostáti. Členové sboru v osobním styku oslovují se slovem „bratře“ a tykají si. Odznak dobrovolníka jest bílo-červená páska, nošená na levé straně čepice. Odznaky a vyznamenání rakouská, mimo označení hodnosti a vyložení – se nositi nesměly. Schůze se ještě usnesla o provedení přesného soupisu dobrovolníků a na svolání schůze nové, na níž se vykonají volby funkcionářů a organisuje agitační i vzděl. akce v táboře.

Do schůze druhé dostavil se už větší počet dobrovolníků. Podle provedeného soupisu hlásilo se jich do „Československého dobrovolnického sboru“ necelé sto – z tábora, kde bylo na 4000 československých zajatců, což znamenalo dvě a půl procenta. Hlásiti se tehdy za dobrovolníka bylo spojeno i s osobním nebezpečím. Však ukázněnost prvních dobrovolníků odstrašovala každého, kdo v nerozumu chtěl se na nich dopustiti násilí.

Volby funkcionářů na druhé schůzi byly vykonány aklamací. Zvoleni byli za starostu Jan Čapek, jednateli zahraničními pro navázání styků s Francií, Amerikou a Ruskem: Jan Bořil a Josef Logaj. Jednatelem místním Jura Josef a Mojmír Polcar, pokladníkem Bedřich Havlena, knihovníkem Posker Ferdinand, zapisovatelem Jan Semonský.

 Z organizačního řádu vyjímám některé odstavce, z nichž si možno učinit pojem o povaze organisace: I. článek praví: Dobrovolníkem může býti a) kdo se na úřední vyzvání italské vlády hlásil do české armády, b) kdo uznává za mravní povinnost se zbraní v ruce bojovati za samostatnost československého národa a československého státu a čestným slibem se zavázal této povinnosti zadostučiniti.

Dobrovolníky přijímá užší výbor na doporučení důvěrníka baráku spolu s doporučením důvěrnického sboru. Užší výbor po úřadě s výborem širším může přijetí bez udání důvodů odmítnouti. Přijatí dobrovolníci skládají slib do rukou bratra starosty v přítomnosti alespoň jednoho člena užšího výboru.“ Další paragraf mluví o vybírání příspěvků (5 cent. za 5 dnů) a použití jmění Č. D. hlavně na podporu československých dobrovolníků ve Francii, Rusku, na Balkáně, v Italii, Anglii, kolonicích atd. Dále na podporu nemocných dobrovolníků. Paragraf pátý učí nás, k jakému účelu směřuje organizační práce, - „aby dobrovolníci byli náležitě připraveni a národně uvědoměni pro budoucí poměry, jež nastanou osvobozením československého národa a obnovením státu československého.“

„Snahou Č. S. D. jest vštípiti všem Čechoslovákům poznání svaté povinnosti bojovati vždy a všude až do krajnosti za práva národů i lidskosti.“

Paragraf 15. praví, že „kázeň sboru jest dobrovolná, ale přísná.“ Ti, kdož by kázeň porušili nebo jinak čest sboru poskvrnili, mohou býti i ze sboru vyloučeni.

Propaganda se děje přednáškami, knihovnou, časopisem denním i měsíčním, ušlechtilými hrami, divadlem, zpěvem i hudbou. Připomínám, že tento řád byl vypracován bez jakéhokoliv pokynu z Paříže či z vlasti, a že naše styky s československou Národní Radou v Paříži byly v té době nepatrné a obmezeny na zasílání „Československé Samostatnosti.“ Měli jsme jen v rukou neurčitý pokyn prof. Masaryka v dopise z Londýna. Masaryk psal 31. května 1916 na dopis z ledna téhož roku: 4. Holford Rd. Hamstead N. W. London. 31. května 1916. Milý pane Logaj, chystám se do Italie; intervence druhé distance nebývá bohužel mnoho platná. Ovšem ucházejte se stále o svá práva. Nepřijedu-li já, pošleme někoho jiného. Bližší zprávu o Vašich požadavcích. Pozdravení Vám a kolegům. T. G. Masaryk.“

Psali jsme se zajateckého tábora Finalmarina o poměrech tam panujících a prosili prof. Masaryka o intervenci. Akad. malíř bratr Bartoš, br. Jura Josef a já – několikrát jsme se prohlásili italským vojenským úřadům jako desertéři političtí, leč naše kroky skončily dosud bezvýsledně. Žádali jsme o protokolování našeho prohlášení, dovolávali jsme se svědectví spoluzajatců a udávali místo, kde jsme přeběhli, jakož i pluk, jemuž jsme se předali. Velitelství tábora nás vyslechlo a celou záležitost patrně odložilo ad acta. Na naše urgence, co se s naší věcí děje, odpovědělo hrozbou kriminálem. Zajatci jsme a zůstaneme, žádosti o vstup do dohodového vojska podle mezinárodních přepisů o zajatcích vyhověno býti nemůže.

Z těchto řádků jest tedy jasno, že v Italii jsme se musili probíjeti netečností a neochotou, jež jest konečně pochopitelna. Jinak s námi Italové zacházeli dosti vlídně. V době, kdy my jsme začali s revoluční propagandou, nebylo ještě ani v centru naší zahraniční revoluce – v Paříži – jasno, zda se bude s Italií o utvoření československých ozbrojených sborů jednati. My jsme jaksi předběhli události a nutili československou Národní Radu, aby s Italií jednala rychlejším tempem. Postavili jsme naše vedoucí činitele před hotový fakt, a myslím, že to není neskromnost, ani nesprávné, tvrdím-li, že právě ustavení „Československého dobrovolnického sboru“ dalo Č. N. R. mocnou zbraň do rukou. Č. N. R. mohla vším právem poukázati na československé zajatce, kteří chtějí bojovati.

V čele „Československého dobrovolnického sboru“ stál od jeho založení až do likvidace v dubnu 1918 br. Jan Čapek z Orlové. Byl to nadšený, prostý, ale rázný a poctivý muž. Tehdy, kdy „Sbor“ jsme zakládali, měl 42 léta. Postavou byl statný. Povoláním byl báňským úředníkem z Orlové, pracoval v Sokolstvu a osvědčil se také jako menšinový pracovník. Dle přesvědčení jsme jej pokládali za socialistu, ač tuším v žádné socialistické straně nebyl. Je těžko dnes vystihnouti perem ony doby, jež jsme prožívali v táboře v S. Maria. My už dnes sami těžko pochopíme, čeho jsme byli schopni a jak jsme vlastně dělali revoluci. Mohu jen potvrdit, že jsme nikdy nikoho nenutili; konečně nám scházela exekutivní moc. Největším nepřítelem nerozhodných lidí byl br. Čapek. Dle sborových stanov přijímal od každého nového dobrovolníka slib rukou dáním. Ještě dříve, než mu nový dobrovolec podal pravici, vyzýval jej bratr Čapek, aby si dobře rozmyslil. K získání dobrovolníků používal sbor v prvé řadě akce kulturní. Přednášeli jsme, vyučovali, hráli divadla, zpívali, cvičili. Čapek nechtěl mezi dobrovolci opatrníků. Ten viděl každému snad do duše. Mnohokráte poznal chytráka, jak se k nám hlásil z vypočítavosti, a v každém případě by byl sloužil „u trénu“ – jak jsme se takovým lidem vysmívali.

Než konečně – dost o nás. Dostačí snad, že za rok a dva měsíce činnosti jsme získali pro československou armádu 15 000 mužů, kteří se stali základem a jádrem armády. Bratr Jan Čapek padl v červnu 1918 u St. Donno, jako prostý vojín, jsa v čele útočící roty. Den před tím byl chycen jeho nejvěrnější přítel br. Havlena – a pověšen. Bratr Čapek nevěděl o jeho smrti, domníval se, že se s Havlenou shledá.

A shledali se…

Kdykoliv budete vzpomínati na italské legie, věnujte bratru Čapkovi tichou vzpomínku. On se obětoval za vás!

Zdroj: Umělecký almanach legionářský, Praha, vydal Kruh Starodružiníků 1921 - 1922