Léky starších dob

Mnohokráte se divíme, dočítajíce se ve starších spisech o všelikém dobrodružném léčení a lécích, jak mohli se tehdejší lékaři ničeho nevědouce o příčinách a podstatě chorob těšiti důvěře nemocných, kteří se přece při každé jen trochu tvrdošijnější chorobě. Záhy musili přesvědčiti o neúčinnosti léků jim podávaných. Tu lze zjev ten vysvětlovati jen slepou důvěrou obecenstva v tajemnou moc lékaře, o které chováním svých nejeden mastičkář středověký své věrné ujišťoval. Vždyť léky, např. takový dryják (Theriacum), divoká to směsice léčiv vůbec neúčinných při chorobách, kde dáván, nebo mithridatium z prastarých dob před Kristem zbylé léčivo, jehož předpis se zachoval na naše dny, dále maso zmijí, sušení pavouci, ještěrky atd. atd. podávaly se nazdařbůh – a kde nastalo uzdravení, dlužno je připisovati jen léčivé síle přírody, která si pomohla sama. Tenkráte připisovaly se úspěchy přírody za zásluhu léku neúčinného – dnes děje se pravý opak. Když lékař správným rozpoznáním choroby a zavedením přiměřeného léčení ať přirozeného ať diabetického či léčebného nemocnému pomůže, říká se „nátura si pomohla“. Není tomu ostatně dávno, co venkovské lékárny vydávaly jeden zbytek takových starých dob, sušené ještěrky obecenstvu v ručním prodeji. Tak vyprávěl pisateli této stati spisovatel Fr. Herites, že ještě jeho otec, lékárník vodňanský, starý tento lék před 30 lety venkovskému obyvatelstvu prodával, jež je dosti zhusta žádalo.

Nová doba však léčí dle příčin chorob – staré ty léky jsou odsouzeny k nemilosrdnému osudu – zapomenutí.