Letadla těžší vzduchu

 

Jejich historie začíná až Leonardem da Vinci kol r. 1500. Zabýval se konstrukcí l. klouzavých i mávavých, ale není známo, zda podnikl praktické pokusy. Kol r. 1658 sestrojil tajemník Král. společnosti v Londýně R. Hooke model mávavého l. s křídly pohybovanými větrným kolem a nekonečným šroubem. R. 1716 sestrojil E. Swedenborg klouzavé l. s kyvadlovým stabilisátorem.

Teoretické základy konstrukce l. těžších vzduchu položil G. Cayley poč. 19. století, a konal i četné pokusy s modely. Jeho žák S. Henson obdržel r. 1892 patent na „vzdušný parovůz“, jednoplošník se zakřivenými a vyztuženými křídly, s pohyblivým ocasem a s větrným kolem o 6 lopatkách, poháněným parním strojem. Sestrojil také jeho model, ale praktické pokusy s ním ho neuspokojily.

Až do 90. let jsou napořád (s nepatrnými výjimkami) jen samé pokusy s modely, k zajištění jednotlivých náležitostí letadla způsobilého k letu (vztlaku, nosnosti, stabilnosti apod.). Z význačnějších experimentátorů jsou: J. Stringfellow (1848), F. a L. du Temple (1857); Smithies (1860), křídla sloužila za parní kondenzátor; de Louvié (1863 let. poháněné raketou). Od r. 1871 A. Penaud: rozřešil problém stability, r. 1876 si dal patentovat projekt l. tvaru samonosného křídla (táž myšlenka u Junkerse r. 1910).

Mnohoplošník. Od r. 1866 projektoval F. H. Wenham první mpl. a zkoušel na modelech. V l. 1873-75 pokusy Browna a Moye s modely dvojplošníků (s nosnými plochami za sebou); r. 1875 Tatin; od r. 1877 rakouský průkopník W. Kress pokusy s modely trojplošníku, v l. 1901 až 1902 neúspěšné pokusy s 3-4 plošníky skutečné velikosti; r. 1884 Goupil, r. 1885 Sonderval. Od poč. 80. let po dvě desetiletí Philips pokusy s nosnými plochami různě zakřivenými a s křídly žalusiovými. Od r. 1889 všestranné pokusy H. Maxima (první užil větrného tunelu), r. 1891 sestrojil obrovský mnohoplošník (3,6 tun) s vrtulí poháněnou dvěma parními stroji (po 180 k.s.), při pokusném vzletu se nadnesl jen nepatrně nad kolejnicemi. Od r. 1889 experimentuje také S. P. Langley s modely tzv. „aerodromu“ poháněnými parními strojky. Od r. 1893 četné pokusy L. Hargraveho s modely l. drakovitých.

Skutečná letadla. První pokusy s kluzáky konali v 80. letech J. M. L. Brise a L. P. Mouillard. Od r. 1889 C. Ader; sestrojil celkem 4, ale jen 2 se jakž takž nadnesla (1891, 1897). Průkopnické pokusy s kluzáky konal v l. 1889-96 O. Lilienthal a dosáhl výsledků důležitých pro další vývoj. V L-ových pokusech pokračovali E. Archedeacon, F. Ferber. O. Chanute, P. S. Pilcher, G. Weisskopf-Whitehead, W. a O. Wrightové. První delší lety na motorovém l. provedl již v 1. 1901-02 Weisskopf-Whitehead a r. 1903 bratři Wrightové.

R. 1910 obdržel něm. konstr. H. Junkers patent na „létající křídlo“, samonosné celokovové křídlo v celku s trupem.

R. 1911 sestr. H. Fabre první hydroplán. R. 1913 sestr. Američan E. A. Sperry první automatický pilot.

R. 1918 zahájena první letecká doprava na trati Washington – Filadelfie – N. York.

Počátkem 20. let se objevuje štěrbinové křídlo F. Handleye-Page.

Od r. 1922 celokovová l.; od r. 1927 konstruktivní zlepšování hydroplánů, r. 1929 první létající loď něm. konstr. C. Dorniera.

Křídelníky (ornithoptery), l. s mávavými křídly. První se jimi obíral Leonardo da Vinci, někdy poč. 16. století. Po různých fantastických projektech první skutečný křídelník až r. 1808, sestrojený vídeň. hodinářem J. Degenem. Z dalších projektů a konstrukcí zaslouží zmínky projekt Bréantův (1854), V. Kadeřávka (v 60. letech), konstrukce F. Bourcarta (1866); v 70 letech konali pokusy s modely Ader, Trouvé, Penaud, Tatin, Kress, v 80. letech Palmer, Breary (vlnový pohyb křídel), G. Wellner (vertikální rotační křídla).

R. 1890 se objevuje první motorový křídelník Frostův, r. 1924 Kahnův, 1933 Rohabachův.

Rekační l. Letadlo poháněné reakční silou plynů proudících velkou rychlostí z trysek na zádi letadla. Pozoruhodnější projekty reakčního l.: Melotův (první r. 1916) a Leducův (1936). Velmi zdokonalena za 2. svět. války.

Vírníky (gyroplány). Letadla s otáčivými nosnými plochami, poháněnými buď motoricky, nebo proudem vzduchu vyvolaným vrtulí (těmto se říká autogiry). První vírník navrhl r. 1910 angl. konstruktér Clout; r. 1916 návrh Chauviérův (proveden r. 1925); v 20. letech se objevují v-y: Lacoinův-Demblancův, Hellesenův-Kanův, Isaccoův, Bregetův-Richetův (1926); koncem 20. let kuriozní „hydrogyroptera“ Papina a Rouillyho.

Autogiry. První schopnou delšího letu sestrojil r. 1926 J. de Cierva.

Vrtulník (helikoptéra). Letadlo pohybované svislými nebo skloněnými vrtulemi. První navrhl franc. matematik Paucton (1768). První vrtulníček motorový sestrojil Ponton d´Amécourt (1862). V-ky se zabývali také: Melikov (1872), Castel (1878), v 80. letech Edison. Parsons (vynál. par. turbiny), Trouvé, Kress aj. v. S motorovým vrtulníkem ve skutečné velikosti konali v 1. 1907-08 pokusy Bréguet a Cornu. Za světové války létal na motorovém v. Petroczy-Karmán. R. 1918 sestrojil Pescara v. kombinovaný s pevnou nosnou plochou („helikoplan“). Velmi stabilní byly v. Bothezatův (1923) a Oehmichenův (12923). R. 1930 dosáhl světového rekordu Asciano R. 1937 se objevil v. Focke-Wulffeův.