Ve všech líhovinách jest obsažen líh, alkohol, Spiritus vini; tato součást činí právě tyto nápoje opojnými a příjemné chuti jim dodává. Líh vzniká kvašením cukernatých látek. Proto připravuje se z obilí, brambor, řepkového syrupu apod. Kromě toho vzniká líh při kvašení šťávy hroznů a jiných cukernatých šťáv ovocných. Skládá se z uhlíku, kyslíku a vodíku; kvašením slučují se 4 uhlíky, 2 kyslíky a 6 vodíků v alkohol a 2 uhlíky se 4 kyslíky v kyselinu uhličitou, která uniká. Čistý, tj. úplně vody prostý líh (alkohol) stostupňový (dle alkoholometru Trallesova) destilací lze stěží připraviti, protože líh dychtivě hltá vodu, takže vždy ještě obsahuje as 1 desetinu vody. K účelům lučebním vyrábí se pomocí páleného vápna, které jímá vodu ještě dychtivěji a při odpařování líhu zbytek vody zadržuje. Tak připravuje se líh bezvodý. Tento výrobek je velmi prudký jed, který usmrcuje, byl-li vnitřně podán. I zředěný líh je jedovatý pro zvířata, zvláště psy, a větší nebo častější dávka je bezpečně usmrcuje. Bezvodý líh jmenuje se v lékárnách Spiritus vini rectificatissimus.
Jiný druh líhu slibuje Spiritus vini rectificatus. Je čištěný a sehnaný i dává kapalinu čirou, slabé vůně, palčivé chuti, těkavou. Chová obyčejně 68 až 70 volumových procent alkoholu a jeho hutnost rovná se 0,892 až 0,893. Všecky ostatní špatnější druhy líhu (špiritus, pálenka či kořalka, výstřelek atd.) obsahují nejvýše 35 až 50 volumových procent alkoholu. Ostatek je voda.
I pro člověka jsou lihoviny zředěné jed. Je to prudké narcoticum (omamující prostředek), jehož účinek jenom uvyknutím poněkud se otupí. I tenkráte však, když člověk pití líhu uvykl, účinkuje látka tato dráždivě na jeho žaludek aj. útroby a opojně na jeho mozek.
Působení alkoholu na ústrojí je velmi rozmanité. Malé dávky vnitřně povzbuzují činnost zaživadel, zmnožují vyměšování šťávy žaludeční a podněcují oběh krevní. Po velkých dávkách oběh a vylučování šťávy žaludeční se uvolní. Otravné dávky způsobují nechutenství, dávení, vleklý zánět žaludka, zvrhlost a zvředovatění téhož ústrojí. Alkohol, který vnikl do oběhu krevního, z části podléhá rozkladu: malé částky unikají kůží, plícemi a ledvinami. Jistá část hromadí se v játrech a v mozku, rozkládá se tu však, nejspíše na útraty volného kyslíku v krvi obsaženého. Požíváním alkoholu zmenší se množství vyměšované kyseliny uhličité a močoviny; ústroje podléhají tukové zvrhlosti. Alkohol není živina; mírné dávky však přispívají k tomu, že se spotřeba živin v organismu uvolní. Mozek obsahuje méně krve, jeho činnost je však zvýšena. Trvalé pití alkoholu vede k nedokrevnosti, ospalosti, seslabuje citlivost a způsobuje konečně obrnu prodloužené míchy a smrt udušením. Kromě toho snižují malé dávky teplotu těla, ačkoli tep je hojnější; větší dávky snižují temperaturu o více stupňů a tep je při tom plný a rychlejší. Líh dovede snížiti vysokou teplotu při horečce, není-li podáván v malých dávkách a dlouho. Snížení teploty je z části výsledkem přerušeného vnitřního spalování ve tkáních, z části dostavuje se následkem roztažení cév kožních, čímž kůže stává se krevnatější, více tepla vydává svému okolí, takže tělo mnoho tepla ztrácí. Větší krevnatost kůže prozrazuje se pocitem většího tepla, po němž, jak ze zkušenosti víme, následuje tím ochlazení.
Kvůli těmto vlastnostem možno alkohol čítati k lékům protihorečným. Proto užívá se ho též při jistých horečných chorobách, zvláště při takových horečkách, které jsou způsobeny nákazou hnisovými a hnilobnými bakteriemi (talivost krve, horečka omladnic, rozklad krve atd.). V případech těchto může míti kromě toho ještě účinek antiseptický. Nejdůležitější vlastnost jeho jest však tato: Alkohol povzbuzuje činnost srdce. Z toho důvodu jsou silné lihoviny, např. víno portské, cognac, šampaňské atd. vhodný lék při těžkých, dlouho trvajících horečných chorobách, kde je nejdůležitější úkol lékaře udržeti sílu srdeční. Tak nutno časem podávati silné lihoviny při tyfu břišním, při zánětu plic atd.
Ponechavše si lékařské ocenění alkoholu na dobu pozdější, chceme se nyní zabývati diaetetickou cenou tohoto produktu.
Alkohol, který se mísí s vodou v každém poměru, přechází snadno cevami žaludku do krve, koluje v ní všemi ústrojí a všemi tkaněmi a působí na každý orgán. Především účinkuje v krvi na krevní tělíska, která jaksi na jistou dobu ochrnuje tím, že výměnu plynů v nich uvolňuje a tím celou výměnu látek obmezuje, spotřebu živin snižuje, a proto platí za tzv. látku úspornou, jako káva, koka, kola, opium atd. Malé množství alkoholu spaluje se v těle zúplna. Poslední zplodiny tohoto okysličení čili spalování opouštějí tělo. Je to kyselina uhličitá a vodní páry. Malé dávky alkoholu dráždí žaludek a povzbuzují trávení, podněcují srdce ke hbitějším a zároveň i ráznějším úderům, urychlují tedy oběh krevní; z počátku se teplota těla nemění, zvyšíme-li však dávky, klesá. Sval reaguje na silnější podráždění nervové silnějším stažením, třeba byl právě umdlen. I mozek cítí rychlejší kolování a změněnou skladbu krve. Duševní dojmy a výkony jsou čilejší. Alkohol povzbuzuje obrazotvornost a vůli, z počátku i soudnost, která však dříve slábne, rozvážlivost, úvahy a ohledy ustupují, myšlenky sdružují se rychleji a snáze. Staré pořekadlo latinské praví: „In vino veritas“. Ve víně jest pravda. Rozumný člověk, vypil-li sklenici, mluví, jeho myšlénky rychleji se sdružují a snáze se pronášejí. Blázen však umlká nebo mluví nesmysly, praví Hippel. Požije-li však někdo alkoholu více, nežli se ho spálí, oxyduje, tu prochází přebytek tělem; miliony krevních tělísek jsou jím ohroženy a stávají se činnosti neschopny. Krev chová více tuků, nežli v stavu normálním. (Alkohol přispívá ke tvorbě tuků).
Tento účinek je stálý a škodlivý. Časté i větší dávky líhu vůbec ničí buňky mozku a nervstva, jež degenerují, smyslové ústroje trpí velmi často a vůbec nejsou vleklé změny v nervstvu u pijáků ze zvyku pranic zvláštního; dále stuční i vlákno svalové. Jeho síla mizí, jeho pohyby se chvějí, zvláště pak činnost svalu srdečního slábne. Mnohdy nalézá se v podkožním vazivu u pijáku hojnost špinavého, mazlavého tuku.
Jiná řada příznaků otravy alkoholem prozrazuje se rozmanitým podrážděním. Sliznice zaživadel až k žaludku zduří, stává se tlustší a místo jemného červenavého zbarvení objevuje se začernale šedou; při tom je pokryta vazkým slizem, který se táhne v dlouhá vlákna. Šťáv trávících ustavičně ubývá; vzniká ošklivost kormoucení a žízeň; zdravou chuť k jídlu zastupuje chuť po pokrmech dráždivých a solených. Protože v játrech ukládají se z krve a přeměňují se zde mnohé látky, které do krve byly uvedeny, trpí především játra. Bující, novotvořené vazivo vniká s cevami do tkáně jaterní, obklopuje lalůčky jaterník, pročež organ ten se zvětší. Tím se však stísní cévy i buňky a žláza pozvolna se nyní smršťuje. Konečně nastává vodnatelnost a smrt. Játra ta jsou pro pijáky význačna.
Rozmanité lihoviny chovají rozmanité množství líhu. Obyčejné pivo obsahuje 1 ½ až 2 procenta, ležák 3 až 5 %. Anglická piva porter a ale neméně nežli 6 až 8 %. Ve víně nalézáme 10 až 55 %, v Madeiře 15 až 24 %, v obyčejné pálence 35 až 40 %, v rosolkách 40 až 50, v arraku a rumu 50 až 60. Silnější lihoviny jsou velmi nebezpečné.
Líhoviny nesluší počítati k živinám. Jsou to látky uhlíkaté, které neslouží ku tvorbě krve ani k výživě, nýbrž nejvýše sloužiti mohou jako palivo k výrobě tepla v ústrojí člověka (srov. Pivo, Pálenka) – dle úsudku jedněch. Tu by ovšem měly týž význam, jako škroboviny, tuk, cukr apod. Ale spálí se jen část do těla uvedené líhoviny a při tom nesmíme zapomenouti na zhoubný, jedovatý účinek líhu. Dle jiných názorů nejsou líhoviny palivem, nýbrž mohou býti považovány pouze v jistých poměrech za lék. Spirituosy jakožto nápoj mají s diabetického stanoviska pouze ten význam, že byvše v mírném množství požity, zvyšují činnost nervstva i cévstva – ovšem na útraty organismu, který pak spotřebuje v krátké době tolik živé síly, kolik by jí spotřeboval v jiných poměrech za čas delší. Proto nastává po rozčilení značná ochablost. Je to směnka na vlastní organismus. Obnovuje-li se často, vede k úpadku. Pouze ve vyšším stáří, kde nastává rychlé hubnutí, může skrovné množství alkoholu uchrániti před chřadnutím, protože alkohol překáží spotřebě tuků. Nápoj, který chová lihovinu, může sice trávení povzbuditi, ale pije-li se po pokrmech, které se líhem srážejí, vadí trávení. Proto není radno píti líhoviny po bílkovinách. Dopustil-li se však někdo chyby diaetetické, požil-li např. mnoho tuku, přispěje snad něco líhoviny k rozpuštění tuků a ztrávení jich. Aspoň je to stará zkušenost, že po tučných jídlech malé množství líhoviny trávení napomáhá, aspoň se necítí obtíže po těch pokrmech.
Ostatně je velice nebezpečno zvykati si na líhoviny nebo pití příliš mnoho spirituos. Stroskotání sil fysických a duševních dostavilo by se v zápětí takové nestřídmosti. Probíráme-li se knihami pojednávajícími o chorobách duševních, nalézáme zhusta alkoholismus jako příčinu nejtěžších psychos.
Zvláštní účinek líhovin jest opojení. Je to stav vyznamenávající se podrážděním úkonů tělesných a duševních, který počíná živějším vzrušením mysli a inteligence, jenž se však stupňuje později až k blábolení, zuřivosti, ochablosti tělesné, úplné ztrátě duševní činnosti, k bezvědomí a hlubokému spánku. Stav ten nebývá ve všech svých příznacích u každé osoby stejný i existují co do intensity i co do kvality různé odchylky. Lid náš zove stav takový opicí a vědecky lze jej označiti jako prudkou otravou alkoholem, která ovšem má více stupňů podle množství požitého alkoholu v době kratší nebo další. Podobné příznaky možno vzbuditi jistými léky narkotickými, např. opiem. Jsou pak zjevy ty podmíněny účinkem alkoholu na cévy a jich prostřednictvím na středisko nervstva, tj. mozek. Možno tu rozeznávati hlavně dva stupně: a) mírnější, spojený se vzrušením (excitací) a b) těžší, k němuž druží se ochablost. Mírná otrava, tzv. podnapití (špička), má v zápětí pouze únavu a značnou ospalost. I tu však závisejí příznaky na zvláštnostech jednotlivcových. Jsou známy případy, kde osoba, která byla již nepříčetna, dalším pitím vystřízliví. Opice není výsledek návalu krve k mozku, tedy překrvení mozkové, nýbrž jest účinek alkoholu, který se v krvi rozkládá a přivádí do mozku krví. Proto také vidíme v účincích líhu takou rozmanitost, od nejmírnějších forem až k nejprudším, od pouhé rozjařenosti k podnapilosti, od opičky až ke stavu, v němž je člověk úplně spit. Tato poslední forma je nejnebezpečnější a podobá se zřejmě otravě. Proto nazývá lékař tento stav prudká otrava alkoholem, kdežto vleklá otrav je stav vzniklý častým pitím, které na celý organismus má vliv rušivý a záhubný. Každá choroba, které podléhá takový piják (stator, alkoholik), probíhá tíže, nežli u osob, které nepijí žádných lihovin. O tomto vleklém stavu, který považovali staří lékaři za dyskrazii, promluvíme ještě podrobněji.
V prvém stadiu podnapilosti jest oběh krevní živější; tep je proto zrychlen, teplota kůže zvýšena, obličej obyčejně roznícen a rozehřát, oko se leskne, citlivost smyslů stoupá; představy jsou čilejší a živější, myšlénky rychleji v mysli se střídají, proto není mysl schopna rozvahy a úsudku. City a náklonnosti jsou mohutnější. Každá představa může se stupňovati až ke hnutí mysli. Toto bývá obyčejně veselého obsahu, ale mnohdy i smutné – dle temperamentu, který ve stavu střízlivém bývá u jednoho náchylný k veselí, u jiného k tesklivosti, odporu, smutku. Při druhém stupni, který vzniká z prvého dalším pitím nebo přerušením pití (změna vzduchu, námaha, hnutí mysli apod.), stupňují se všecky duševní schopnosti, ale tep stává se tvrdším, kůže mnohdy chladne, představy smyslové i duševní se matou, city mění se ve vášně, tužby ve slepé pudy, ba i v záchvaty zuřivosti. Nejvyšší stupeň opití je skutečná otrava, každému patrná, je to stadium úplného ochabnutí; funkce všech čidel ustává, vzniká omámení, ospalost. Tep je při tom volný, jedva znatelný. Znenáhla mizejí tyto příznaky ze spánku, kterým se opilý zotaví. Osoby takové nezřídka zaplatí nerozvážlivost a nestřídmost svoji porušeným trávením. Také se však stává, že piják v opici podlehne mrtvici nebo zmírá ochrnutím srdce.
Často bývá velmi nesnadno určiti, ve kterém stadiu otravy piják právě se nalézá, neboť mimovolné projevy opilce se střídají s normálními jevy duševními a mísí se navzájem v té míře, že pozorovatel, který nesledoval, co přecházelo, teprve po bedlivém rozvážení všech příznaků může se orientovati. Nutno vždy uvážiti, mnoho-li nápoje pacient vypil, jaký byl nápoj opojný, s jakou rychlostí byl vypit, byl-li žaludek prázdný či naplněn, jak spoluúčinkovaly duševní činitelé, řeč, křik, tělesný pohyb, teplota vzduchu a střídání vzduchu. Přejde-li podnapilý člověk z vlhkého vzduchu do suchého, stoupá opilost.
Opakují-li se takovéto stavy častěji, podléhá nervstvo vážným a hlubokým poruchám, o nichž ve čl. Opilství pojednáváme.
Některé léky působí právě opačně, jako alkohol. Možno je považovati za jeho protijedy. Nejlepším prostředkem proti podnapilosti jest čpavek (asi šest kapek na půl šálku vody). Také octan ammonatý (Liquor anomii acetici) nebo Liquor ammoniae anisatus v roztoku (líh Mindererův) osvědčuje se dobře. Nutno jej vícekrát po několika kapkách podati v cukrové vodě. Roztoku octanu ammonatého může se nemocnému podati v několika dávkách celkem až 50 neb 60 kapek. Také kyselina kyanovodíková čili psotina platí za protijed alkoholu a mnohému čtenáři bude snad známo, že lze se opití ubrániti několika hořkými mandlemi, které se zažvýkají, když blíží se příznaky otravy alkoholem. Také silná, černá káva působí tu spolehlivě. Obyčejně zbývá po opici zkažený žaludek a říhání. Tu prospěje vypláchnutí žaludku a hlad. S člověkem, který je zpit až do němoty a u něhož nastala dokonce mrtvice, musí se zacházeti dle toho. Pokud nepřišel lékař, který rozhodne, co činiti, budiž hlava nemocného polévána studenou vodou. K lýtkům možno zároveň přiložiti horčičné těsto. Také se osvědčily klystéry s vodou a octem nebo slanou vodou.
