Ložiska

Hluboko do novověku se na správnou konstrukci l. nijak úzkostlivě nedbalo. Zpravidla byla dřevěná, jako čepy a hřídele. Porůznu se vyskytují čepy pobité železem nebo vůbec železné; již Vitruvius píše o obojích ve své knize De architectura (r. 24 př. Kr.). Vyskytly se také případy, byť ojediněle, že se hřídel otáčel kolem čepu upevněného na ložiskovém rámu a vsunutém do prohlubně v čepu hřídele, zmiňuje se o tom osobní lékař Juliana Apostaty, Oribasius, ve svém lékařském spisu (kol. r. 362 po Kr.), obsahujícím všelicos technického. V 16. stol. se jeví v ložiscích již značná rozmanitost, je to patrné v Agricolově Dvanáctero knih o hornictví (1556) a ještě více v knize Ramelliově. Ramelli zná, mezi jiným, l. visutá, konsolová, posouvatelná a kladičková. Nový konstruktivní vývoj nastal asi v polovině 19. století, konstruují se 1. poddajná prohýbání hřídelů, pánve se vylévají komposicí, mazací zařízení je lepší; charakteristickým představitelem nového typu je 1. Sellersovo (1849), navržené E. Bancroftem.

Kladičková ložiska: zná je již Leonardo da Vinci (kol r. 1496), Agricola i Ramelli uvádějí několik případů užití; později se k. 1. užívá hojně ve větrných mlýnech s otáčivou střechou (holandských).

Kuličková ložiska: první k. 1. (pro nápravy) si dal patentovat r. 1794 slevač železa, Angličan P. Vaughan. R. 1802 dostal franc. patent na k. l. pro kolotoč Francouz Cardinet. Angličan J. Harcourt dostal r. 1820 patent na k. l. pro otočné kladičky na nohách nábytku. Také náš krajan J. Ressel, obdržel r. 1829 rakouskou privilej na „kladičky a kuličky k zmenšení tření čepů a náprav“. Potom se vyrojila řada konstrukcí k. 1. pro nejrůznější účely, r. 1869 konstrukce paříž. továrníka velocipedů J. Suriraye pro velocipedy.

Válečková ložiska: podle Vitruvia užil. v. 1. v obléhacím beranu vojenský inž. Diades, kol.r. 330 př. Kr. Užívali jich také v lodním stavitelství Římané. Potom se s v. 1. shledáváme až zase v 18. století u holandských stavitelů mlýnů, podrobný návod ke konstrukci těchto v. 1. podali Natrus, Polly a van Vuuren ve velkém mlynářském spisu Groot vokomen Moolenboek (Amsterodam, 2 díly; 1734-36).

Mazání ložisek se dlouho věnovala jen nepatrná pozornost, mazala se jen jednou za čas a všelijak. První, primitivní, maznice se stálým mazáním (tuhým) se vyskytuje ve spisu (Les raisons des forces mouv.) franc. technika S. de Caus z r. 1615. První návody k řádnému mazání podal Leupold ve svém Theatrum machin. gener. (1724). První řetízkové mazání si dal patentovat r. 1847 Francouz Décoster. Mazání nákružky i volnými prstenci se objevilo po porvé koncem 70. let min. století, a to ve Spojených státech.