Moje máma z Terezína. Tak zní název knihy věnované mimořádně silnému, mnoho let utajovanému příběhu Hany Kleinové z terezínského ghetta. Pohnutý osud své maminky po její smrti vypátral a s pomocí svědků zapsal její syn Frank Frištenský, sportovec a trenér z rodiny slavných zápasníků Gustava a Františka Frištenských. Literární podobu mu pak dal publicista Pavel Baroch. Kniha vydaná s podporou Nadačního fondu obětem holocaustu vyšla v Nakladatelství Zeď 1. prosince 2021 u příležitosti 80. výročí založení ghetta Terezín. Tam byli v rámci „konečného řešení židovské otázky“ deportování Židé z českého území i z dalších evropských zemí.
Potomek slavného zápasnického rodu František „Frank“ Frištenský, který žil mnoho let ve Spojených státech, si po smrti své maminky uvědomoval, že v jejím životě zůstává bílé místo, o němž nikdy nemluvila. Jako čtrnáctiletá totiž Hana Kleinová přijela i se svou rodinou do terezínského ghetta, odkud se po válce vrátila jako sirotek. Jak se jí na místě strachu a smrti podařilo přežít? Co tam zažila? A proč o tom svým dětem odmítala vyprávět?
„A tak začal Frank po osudu maminky pátrat,” říká Pavel Baroch, který syna Hany Kleinové při odkrývání rodinné historie často doprovázel, a nakonec s ním knížku sepsal. „Několik let sbíral Frank podklady u nás, v USA i v Izraeli. Podařilo se mu objevit ženy, které jeho mámu z Terezína znaly, nebo s ní dokonce bydlely v jedné místnosti. Našel dokonce i její nejlepší kamarádku,” líčí Pavel Baroch.
Obr. Manželé Rudolf a Marta Kleinovi s dětmi Petrem a Hanou v roce 1937
Ze vzpomínek přeživších a z nalezených dokumentů pak Frank poskládal ucelený obraz matčina života v ghettu, včetně nejhlubších tajemství. „K nim patřil i Hančin vztah k maďarskému houslistovi. V místě, kde ženy nesměly otěhotnět a lidé tu buď umírali, nebo mizeli v transportech, mohla ale láska dvou mladých lidí jen těžko dojít naplnění,” naznačuje Pavel Baroch. Svoji matku pak Frank uviděl v Terezíně dokonce na vlastní oči: v propagandistickém filmu, pro nějž se vžil název Vůdce daroval Židům město (1944), se mihla na pár vteřin jako usměvavá mladá dívka zalévající na zahradě květiny…
Vyprávění o Haně Kleinové prokládá Pavel Baroch poutavými historickými fakty. A doplňuje ho i jejími poválečnými zkušenostmi, kdy se Hana opět setkávala s antisemitismem. Konkrétní příběh jedné z přeživších tak uvádí do širších souvislostí. Knihu doprovázejí archivní fotografie. Nechybí ani rozhovor s Frankem Frištenským, sportovcem a člověkem nezdolného ducha, který ve svých třiasedmdesáti letech žije opět v Česku.
„Máme s Frankem pocit, že společnost má vůči ghettu Terezín velký dluh, že se o něm moc neví. Také proto, že komunistický režim před listopadem 89 opakovaně zdůrazňoval roli Malé Pevnosti, kde byli za okupace zavření odbojáři, zatímco židovské ghetto nespravedlivě upozaďoval,” říká Pavel Baroch, jenž v Nakladatelství ZEĎ vydal v roce 2020 knihu Mengeleho dvojče A-782. V ní zmapoval dramatické dětství Jiřího Fišera, posledního z přeživších českých dvojčat, na nichž osvětimský „Doktor Smrt” prováděl své pseudovědecké pokusy. „Osudy z holocaustu je nutné stále připomínat. Znovu se začaly objevovat teorie o spiknutí světového židovstva a snahách o židovskou nadvládu. V několika evropských zemích se nedávno objevily slovní i fyzické útoky na židovské obyvatele. Jako bychom se z historie pořád nedokázali poučit,” uzavírá Pavel Baroch.
Obr. Hana Kleinová v propagandistickém filmu z terezínského ghetta natočeném v roce 1944
V souvislosti s vydáním knihy jsme položili Franku Frištenskému několik otázek.
Co pro Vás bylo hlavním impulsem pro napsání knihy Moje máma z Terezína?
Na podnět mnoha známých a kamarádů v USA jsem chtěl psát svůj životní příběh. Když jsem se dostal ke kapitole o mámě, tak jsem narazil na to, že o její minulosti vůbec nic nevím. Tak jsem svůj životní příběh odložil k ledu a začal bádat o historii rodiny mámy a její rodiny jak ze strany jejího otce, tak i maminky. Můj první úmysl byl sepsat tento příběh jen pro mé děti a naši rodinu. Nakonec z toho vznikla tato kniha Moje máma z Terezína, kterou mi pomohl podat do literární podoby žurnalista Pavel Baroch, a která vyšla v nakladatelství Zeď.
Z jakého důvodu vaše matka nehovořila o době, kterou prožila v terezínském ghettu? Osobně jsem hovořil s několika ženami židovského původu, které prošly koncentračním táborem a jednaly podobně?
Mnoho přeživších o této, pro ně traumatické době, docela otevřeně hovoří. Mnoho z nich psalo knihy, na jejichž také vznikaly filmy. Cestovali, a o své válečné strasti se sdíleli s tisíci posluchači po celém světě. Byli přesvědčeni, že jejich a druhých tragické válečné zkušenosti musí být sdílené. Tímto se ale také vyrovnali do určité míry se svou traumatickou zkušeností. Moje máma ale patřila do jiné skupiny přeživších, a to těch, kteří o této době vůbec nemluvili, nebo až o mnoho let později. Byl to pro ni pravděpodobně jiný způsob vyrovnání se s minulostí, a podle mne daleko těžší, než v té první skupině.
Válka poznamenala každého člověka, který ji prožil. Lidé, kteří prošli koncentračním táborem, ji poznali v té nejhorší podobě. Nakolik to ovlivnilo jejich další život?
Jejich život byl navždy touto minulostí poznamenán. Mnoho pozdějších životních nebo každodenních jednání s okolním světem, kamarádkami, přáteli, s rodinou, přístupem k základnímu dennímu režimu a výchově svých dětí byl poznamenán zkušeností a strastí z předválečné a válečné doby. Navzdory všemu jsem během svých rozhovorů s mnoha přeživšími tehdy i dnes nikdy ani od jednoho neslyšel slova nenávisti a stížnosti na to, co bylo a co se jim přihodilo. Byla to svým způsobem jejich osobní pokora vůči tomu, že přežili. Byli a jsou to nejpozitivnější osobnosti, které jsem kdy potkal. I když máma o tom nemluvila, tak také do téhle skupiny patří.
Obr. Štastní manželé Jaromír a Hana Frištenští s prvorozeným synem Františkem v roce 1951
Když byste měl popsat svou matku, jaká byla?
Na tuto otázku se musím dívat ze dvou stran. Ta první stránka je máma, kterou jsem znal před jejím úmrtím v roce 1998. Byla to moje máma, přísná, ale férová. Jako rodina jsme podnikali mnoho věcí společně, na tom jí velice záleželo. Naše rodina byla početná, ale ze strany táty - Frištenských. Byla velice vlídná a přátelská a vím, že měla mnoho kamarádek a přátel a ráda se s nimi setkávala. Doma musel být vždy pořádek a čistota, ke kterému jsme vždy každou sobotu jako děti důsledně přispívaly. Nesnášela děravé a špinavé oblečení. Co přišlo na stůl, muselo se sníst, sama moc nejedla, jenom nás pozorovala, jak jíme a když někdo něco nesnědl, tak zbytky na talíři dojídala. Jako kluk jsem si tím vším nelámal hlavu, byla taková, jaká byla.
Po její smrti a s počátkem mého bádání jaká byla a proč, jsem si s tím začal lámat hlavu. Nebyla materialisticky založená, byla skromná, ale vždy se podle události pěkně oblékala a k tomu nás také vedla. Také si na nic nestěžovala a brala život takový, jaký byl. Navenek nevyjadřovala city, ale její láska k bližním pocházela zevnitř, ale také vím, že měla radost a vyzařovala spokojenost, když mohla udělat radost druhým. Nenáviděla lhaní. Jak jsem ji popsal, takovou jsem ji znal do doby, než jsem začal bádat. Její osobnost byla jistě formována jejími rodiči, ale především tříletou dobou v Terezínském ghettu a s tím spojeným tragickým údělem její rodiny.
Čeho jste si u ní nejvíce vážil?
Jak jsem řekl před tím, měli jsme ji rádi takovou, jaká byla. Ještě k tomu co jsem uvedl v předešlé odpovědi, musím ještě přidat, že na základě nynějších vědomostí o minulosti mé mámy si velice cením její statečnosti, že svou tragickou minulost dokázala během celého jejího života především před svými dětmi utajit.
Poválečný antisemitismus, to nebyly jen procesy v 50. letech. Jak se s ním vyrovnávala vaše matka, nakolik ovlivnil váš život?
Jak se s tím vyrovnávala bohužel nevím. To si nyní mohu jen domýšlet, protože o tom nemluvila, ale jistě těžce. Znovu musím říct, že s mými nynějšími vědomostmi si jistě té doby byla vědoma, vnímala to a velice jí to muselo zatěžovat. Dovedu si představit, že srpen 1968 a s tím spojená emigrace naší rodiny do Švýcarska představovaly pro mámu v určité míře jisté osvobození z minulosti. Spadl jí kámen ze srdce. V tehdejším Československu zůstal její bratr, který jako jediný přežil lágry a kterého měla velice ráda. Zůstala zde také rodina mého táty. Nemluvě o všech kamarádech a dalších příbuzných. Přesto jsem dneska přesvědčen, že máma byla tím hnacím motorem emigrace a jejím hlavním cílem bylo ochránit své tři syny, aby nebyli vystaveni tomu, čemu její rodina a tisíce dalších, když vtrhli nacisté do Československa v roce 1939. Tedy nenávisti kvůli jejich původu.
Když se řekne Terezín, co se vám vybaví především?
Samozřejmě, že se mi především vybaví ghetto a lidské tragedie, které se tam v letech 1941 až do osvobození v květnu 1945 denně děly. Terezínem prošly desítky tisíc nevinných lidí, mezi nimi desítky máminých příbuzných, z nichž se, až na jejího bratra, nikdo nevrátil domů. Dnes Terezín představuje v celku tiché malé historické městečko. Nezaujatý návštěvník neznalý terezínské minulosti by na svědectví nelidských utrpení, které s v tomto městečku denně děly, vůbec nenarazil. Až na malé zmínky na rozpadajících se budovách, připomínajících, co se v nich ukrývalo a dělo, by asi tuto lidskou tragedii nechápal. A to je velice smutné a velice nedůstojné vůči těm tisícům vězňům co v ghettu zemřeli a dalším tisícům co Terezínem prošli, aby byli zavražděni v Osvětimi a v dalších vyhlazovacích táborech. Je to ostuda pro celý stát, a já se za to osobně stydím!
Od konce války uplynulo 75 let. Někdy mám pocit, jako by bylo vše zlo zapomenuto a válečná léta se všemi hrůzami ztrácela svou pravou tvář. Souhlasíte s tím?
Úplně s tím nesouhlasím. Určitě je toto období v podvědomí ještě mnoha lidí starší generace, kteří si to jistě pamatují nebo si tím sami prošli, ale i těch rychle ubývá. Dnešní moderní a materialistický shon, ve kterém většina lidí hledí jenom na sebe, nepřispívá k hlubšímu zájmu toho, co se dělo před osmdesáti lety. Zájem rychle ubývá, proto je velmi důležité, aby toto období bylo stále připomínáno v jakékoli formě i ve všech médiích. Neznalost minulosti, a tato zase není historicky tak dávná, dopomáhá tomu, že dnešek i budoucnost ztrácí svou tvář. Ale máte pravdu v tom, že předválečné, válečné i poválečné období ztrácí svou tvář nebo jsou již víceméně neznámou minulostí pro většinu mladé generace. Tento fakt mě docela děsí a je třeba ho změnit.
Žijeme ve světě chaosu, kdy dochází k degradaci lidských hodnot, „svět ovládl bůh peněz a lidský život nemá žádnou cenu“. To jsou slova známého a mezinárodně uznávaného filozofa. Neřítíme se do nové katastrofy?
Doufám, že ne, mám děti a ty mají děti, takže tuto možnost si ani netroufám představit. Ale sleduji světové dění v zemích a kolem kde žiju a kde jsem žil. Je mnoho fanatiků a chtělobymocipánů, kterým na lidských životech asi moc nezáleží. Jde jim jenom o ně. Také si myslím, že svět ovládá Bůh peněz, k tomu ještě egoismus a touha po moci, které nás mohou přivést do nepředstavitelné katastrofy. Ale věřím, že tato situace nenastane, protože kdyby se toto mělo v nějaké formě stát, tak i ti, kteří tuto možnou katastrofu způsobili, by se jí nevyhnuli.
Dnes se znovu přetřásá židovská otázka, píšete o tom v knize. Už po Xté. Z jakého důvodu?
To není jenom židovská otázka, to je otázka celé lidské společnosti. Židé zde byli, jsou a vždy budou patřit do lidské společnosti. Nejsem židovský historik, ale pro mou knihu jsem se přiučil a pochopil mnoho faktů. Vývoj antisemitismu v dnešní době mě velice znepokojuje. Během rozhovoru s přeživšími pro mou knihu, mě bez výjimky nabádali nebo i prosili, že až tady jednou nebudou, takže my, generace po nich, musíme jejich pochodeň převzít a vykládat jejich příběhy dále pro další generace. Jejich památka nesmí být nikdy zapomenuta, a proto tato neblahá historie lidstva musí být sdílena dál.
Co byste vzkázal čtenářům časopisu a obecně všem slušným lidem v této zemi?
Jak zaznělo v jedné z předešlých otázek, žijeme ve světě chaosu a tím roste nenávist jednoho proti druhému a také nekritické hledání chyb u jiných, jenom ne u sebe, arogance vůči okolí a jiných podobných špatných vlastností. Jak se dá slušnost vlastně definovat? Je to jenom absence neslušnosti, ale věřím, že u většiny lidí slušnost nezanikla. My jsme jako děti byly vychovávány jiným způsobem a s jinými životními standardy. Absolutně nechci tehdejší dobu srovnávat s dnešní, ale i v dnešní době by někdo měl především vést mladší generaci k určitým životním hodnotám, které třeba mně stále dobře slouží. Přebral jsem to po mámě, když říkám svým dětem, že nemusí být se všemi kamarádi, ale všechny musí respektovat a vnímat, nejsme tu sami. Zdroj: časopis CzechIndustry 4/2021
