Živnost Kateřiny Vejmelkové náležela k tomu druhu živnosti, které nevyžadují ani krámu, ani výkladu, který by lákal pestrosti vystaveného zboží, ale kam se přece lidé hrnou ve dne v noci.
K otevření takové živnosti stačí diplom a potom malá plechová tabulka s obrázkem Panny Marie a pod ní knoflík elektrického zvonku, který bývá často zneužíván nezbednou mládeží, která zazvoní, a když majitelka živnosti vystrčí hlavu z okna a vyzvídá: „Co se stalo?“ – vyhrknou: „Narodil se Kristuspán!“, a zmizí za nejbližším rohem, odkud vyplazují jazyky do otevřeného okna tak dlouho, dokud se s notným zaklením „Zatracení kluci!“ nezavře.
Přes tyto různé nepříjemnosti Kateřina Vejmelková nemohla si stěžovati na osud. Čápi předháněli se s vránami v nošení dětí o závod, paní Kateřina nestačila ukládat své pomůcky do kufříku a zase je vykládat, živnost šla znamenitě, zvláště když ji rozšířila (díky velkým známostem) v domnění, je-li oprávněna pomáhat na svět, že může pomáhat také ze světa. Člověk míní, pánbů mění. Ale mínění Kateřiny Vejmelkové nezměnil pánbů, nýbrž krajský soud, který z konkurenčních ohledů na armádu nemohl se dívati lhostejně na to, jak paní Kateřina pomáhá ničit armádu pozemskou a zveličovat armádu nebeskou. Proto vyměřil ji pro výstrahu dva měsíce těžkého žaláře, ale to ji brzo přebolelo; oželela i svého muže, který byl vzorným občanem, ale špatným manželem. Ze zoufalství, že se k tomu posvátnému zaměstnání nehodí, pil jako duha a jednoho letního večera vytáhli ho z Mlýnské stoky pořádně napitého, ale vodou.
Nevyzpytatelné jsou cesty Páně. Ale cesta, po které se ubírala životem Kateřina Vejmelková, byla vrchol nevyzpytatelnosti. Po smrti svého muže, která byla stejně tragická jako jeho život, nosila Kateřina stále hluboký smutek. Sousedky ukazovaly na ni vždy prstem a říkaly: „Paní Kateřina, to je vzor věrné ženy. Chudák její muž leží už pět let u svaté Otylie, ale ona nosí smutek stále. Jiná to nevydrží ani rok, ale paní Kateřina…
S tím smutkem to však bylo trochu jinak. Když po smrti mužově dala si šít paní Kateřina černé šaty, pobláznila ji švadlena, že ji černá látka móc a móc sluší. Že je v černém o dvacet let mladší.
Od té chvíle rozhodla se vdova černé šaty neodložiti.
Kdykoliv měla potkati Kateřina Vejmelková mladého příručího Kocábku, sklopila vždy cudně oči, zapýřila se jako panenka, která odrůstá kraťoučkým sukničkám (ještě kratším než jsou ty krátké) a rozpaky nevěděla co dělat.
Její počínání nezůstalo nepovšimnuto a tak se stalo, že mladý muž v krátkém čase znal již nazpaměť co všechno vdova má: pěknou živnost, byt o dvou pokojích s kuchyní, předsíní, půdou i sklepem, pěkný, solidní nábytek, vkladní knížku na hezkou hromadu československých kaček a to hlavní na konec: dosud mladé srdce, otevřené dokořán jako vrata velikého hotelu.
A protože to bylo léta Páně 1924, kdy panovala na zemi veliká bytová krise, a lidé spali stoje na ulicích, mladý muž bez rozmýšlení plácl si s vdovou a přistěhoval se hned k ní s celým svým majetkem: odřeným kufříčkem, v němž kromě jedné špinavé košile, límečku a kravaty nebylo nic jiného než ztuchlý vzduch.
Sladce plynula růžová doba líbánek. Ale i ta nejrozmarnější hra omrzí a mladého muže hra „na manžela“ omrzela co nejdříve. Příčinou toho byla druhá vdova, mladší a výbornější. A mladý muž podruhé podlehl svodům tím spíše, když se mu zamilovaná vdova zaručila, že ho bude oblékat jako obrázek.
Kdyby ženy byly méně důvtipné, než jsou, mladý muž mohl by voditi obě ženy ještě dlouho za nos. Ale na neštěstí mužů ženy jsou velmi chytré a tak paní Kateřina záhy vycítila, že se s někým dělí o všecko.
A poněvadž se jednáním druhé vdovy cítila omezenou na svých právech, podala na ni žalobu a soud měl rozhodnouti, komu vlastně mladý muž patří.
- Já mám na něho jedině nárok! – prohlásila resolutně první vdova.
- A já také! – přispíšila si druhá.
- To bych se na to podívala!
- A já taky!
-Drzá osobo!
- Stará ochechule!
- Dost už toho! – vložil se do sporu soudce.
- Já že sem ochechule? Tisícům lidem pomohla jsem na svět…
- A se světa taky, však to víme!
- To mi dokážete, nebo…
- Třebas hned…
- Mírněte se a nemluvte obě najednou – napomíná znovu soudce. – Takhle nic nevyřídíme, jak je to vlastně s panem svědkem?
- Já ho šatila! – vpadá do řeči druhá vdova.
- Ale já s ním žila! – vyrazila prudce paní Kateřina svůj poslední trumf.
To ovšem bylo závažné přiznání, které nemohl zapříti ani mladý muž, který tentokráte se nějak nemohl své živitelce podívat do očí. A protože živit někoho a žít s ním je mnohem více nežli šatit, vyhrála by jistě Kateřina Vejmelková spor, kdyby se nebyla se svou sokyní smířila.
Smír obou žen znamenal však katastrofu pro mladého muže, který rázem přišel o byt, stravu, nocleh, ošacení a lásku dvou stárnoucích srdcí.
Hned po soudu odložila paní Kateřina smutek. Zřekla se omlazovacího účinku černé barvy a oblékala se tak, aby hned každý poznal, že se přes ni převalila čtyřicítka. „Tak alespoň odolám pokušení a zachovám věrnost muži až do hrobu,“ říkala si.
Jenže sousedky, které nepochopily paní Kateřinu v černém, nepochopily ji ani teď v bílém. „Podívejte se na tu starou babu. Strojí se jako nějaká mladice. Jednou nohou stojí v hrobě a ještě by se chtěla líbit. Fuj, to sou teď ženský!
Svět už je takový – nechápavý.
Alois Hetzl Ze zápisníku soudního referenta, 1925
