Věru těžkou podmínku uložil staroměstský purkmistr Václav z Rokycan mladému staviteli Bohuslavu Staňkovi, jenž se ucházel o roku jeho dcery Anežky: „Až se proslavíš nějakým velikým dílem stavitelským, přijď a moje dcera jistě bude tvou.“
Pln hlubokého zármutku odcházel mladý stavitel z domu zámožného purkmistra. Zda to nebylo jako odmítnutí? „Ano, až se proslavím nějakým velikým dílem stavitelským, mám teprve k němu přijíti,“ opakoval si Bohuslav a pln zadumání bloudil pražskými ulicemi. Ani nevěděl jak se ocitl na Vyšehradě, kde zašel na hřbitov, rozprostírající se kolem tamního chrámu svatého Petra a Pavla.
Že se chýlilo k večeru, hřbitov byl skoro liduprázdný, a proto mohl se tam nerušeně oddati svým myšlenkám. Vzpomínal svého mládí, své dobré matky, chudé vdovy, která pečlivě ho vychovala a to tak, že mohl se státi učněm slavného Matyáše z Arrasu. Jak byl hrd, když tento proslulý budovatel velechrámu svatovítského a kamenného mostu jej pochválil a když mu ještě před nedávnem sliboval skvělou budoucnost. I o tom ho mistr Matyáš ujišťoval, že ho doporučí samému králi Karlu IV., jenž začal Nové město zakládat. Pravda, nebylo to doporučení bezvýsledné. Ale jakou práci že mu svěřil král? Stavět hradby kolem této nové části Prahy, které se mají táhnouti od Botiče a vrchu Větrova až k Poříčí. Ale ty staví s ním i jiní mistři beze všeho vyššího vzdělání, vždyť také k tomu není potřebí velikého umění. Těšil se sice, že na přímluvu Matyáše z Arrasu král svěří mu vybudování nějakého chrámu, ale dosud se tak nestalo.
A zase mladému staviteli Staňkovi zrovna zazněla v uších slova purkmistra Václava z Rokycan: „Až se proslavíš nějakým velikým dílem stavitelského umění, přijď a jistě ti dám svou dceru Anežku za ženu“!
A opět si opakoval mladý stavitel: „Až se proslavím! Ale kdo mně svěří větší stavbu, abych mohl ukázati svou dovednost? Jsem chud a neznám, stavba prosté hradební zdi mi slávy nezjedná. Můj mistr, který mne vždy tolik chválil, je mrtev a v tom spočívá mé neštěstí. Že jsem se vždy slušně šatil a naučil se zdvořilosti, ani to mi lidé nepřáli. Začali mne nazývati ´Hedvábný´ a tak i moje rodné jméno upadá v zapomenutí“.
Tak uvažoval a mimoděk zahleděl se na protější vrch, kde od Botiče rostla jím stavěná hradební zeď s příkopy a valy, určující hranice příští horní části Nového města.
Vtom jeho oko utkvělo právě na onom místě, kde vysoko nad botičským údolím nová hradba okruhem se zatáčela k severu. Skupina topolů dosud tam k nebi zvedala své koruny.
„Pokud vím, král chce právě někde v těchto místech vystavěti chrám pro řeholníky augustiniánského řádu, a proto jak krásně by se na místě těchto starých stromů tam vypínal! Ovšem musila by to býti svatyně zvláštního rázu s pěknou kopulí, viditelnou zdaleka,“ napadlo jej a už se mladý mistr také rozhodl.
„Pokusím se udělati plán na tento kostel, který nápadně se bude lišiti ode všech, které Prahu zdobí, a ty, Pane Bože, dej mi šťastnou myšlenku, abych co nejskvostněji to provedl,“ řekl v duchu a už pozvolna se ubíral domů do své světničky, kterou obýval se svou stařičkou tetou.
Toho večera pozdě ulehal na lože, neboť stále kreslil nové a nové náčrtky. Proto také druhého dne o hodně později přišel se podívat na své dělníky, pracující na části hradebních zdí v těchto končinách. A ustanoviv jednoho ze starších dozorcem nad ostatními, zřídka kdy se u tohoto díla ukázal, ale zato doma často a dlouho rýsoval při světle svic až do noci.
Míjel den za dnem, týden za týdnem, a Bohuslav stále ještě byl touto prací zaměstnán. Zato na velkém pergamenu rostl obraz nového osmibokého chrámu s překrásnou hvězdovitou klenbou, ale tak mohutně rozpjatou, že provedení její zdálo se na první pohled úplně nemožné.
„Nestřítí se snad?“ ptal se mladý mistr sama sebe a znovu nad svými nákresy se hluboce zamyslil.
„Nikoliv! Všecko je dobře vypočítáno a promyšleno, aby žebra klenby spolehlivě zapadla do zdí. „Ale co tomu řekne král Karel, co jeho rádci a znalci, pakli jim moje plány ukáže? Možná, že mne odmítne a prohlásí za pošetilce… Škoda, přeškoda, že nemám nikoho, kdo by se za mne přimluvil. Proto přimluv se za mne aspoň ty, má drahá matičko, která jistě jsi v nebi. Tebe Bůh spíše vyslyší a dá k zdaru a provedení mého díla své požehnání,“ znova se modlil v duchu Bohuslav. A čím dál, tím více nabýval důvěry.
Jak by se ke králi dostal, o to měl nejméně starostí. Věděl, že král častěji sedává v bráně svého paláce, aby vyslýchal prosby těch, již k němu se utíkají s prosbou o pomoc. Náhodou však štěstí mu přálo více, nežli čekal. Král znenadání přijel na bujném oři na stavbu hradeb Nového města dohlédnout, a při té příležitosti dal se v rozhovor i s Bohuslavem, který jeho příchodem byl nemálo potěšen. Karlovi líbila se svědomitost mladého stavitele, a když se dozvěděl, že náš mistr Staněk je vyučen Matyáše z Arrasu, srdečně mu stiskl ruku.
„Škoda, že ti právě nemohu popřáti lepšího díla,“ řekl Bohuslavovi jako v omluvu a ten, chopiv se té příležitosti, pověděl králi, na čem doma pracuje.
„A jsi již hotov s plány kostela?“ otázal se Karel pln zájmu.
„Ano, královská milosti. Hle, právě toto místo nejlépe by se pro budoucí klášter a chrám hodilo. Krásný by byl pohled na tuto stavbu zvláště s levého břehu Vltavy a také z hradčanského hradu. S tím se vším jsem počítal, a kdyby tvoje královská milost dovolila, rád bych se osmělil své plány tobě ukázat,“ osmělil se mladý stavitel svou prosbu takto pronést.
„Přines je, mistře, bez váhání, rád bych do nich nahlédl. Zdáš se mi býti vtipná hlava, která jistě u Matyáše z Arrasu jenom kaše nejedla. Přijď bez ostychu a buď u mé královské přízni přesvědčen,“ řekl Karel vlídně se usmívaje, a když mladému staviteli znova stisknul i pravici, hbitě vsedl na koně a odjel.
Přes to vše Bohuslav s tlukoucím srdcem druhého dne ubíral se do hradu, ale zato, když se vracel, div radostí nejásal. Král netoliko plány přijal, ale dal mu docela najevo, že ho přímo uchvátil mistrovskou myšlenkou a neobyčejnou smělostí navrhované stavby.
„Ukáži je ještě znalcům a uvidím, co bude,“ ujišťoval mladého stavitele.
Ale ne všichni je chválili. Zato Petr Parléř, nástupce Matyáše z Arrasu při stavbě svatovítského velechrámu, byl přímo nadšen, sotvaže na výkresy se zadíval. A to rozhodlo.
Hned po této poradě zavolal si král Bohuslava a řekl mu: „Bude-li chrám tak velkolepý, jak slibuješ, učiním tě svým dvorním stavitelem. A co nejdříve dej se do práce, neboť i místo, které jsi vyhlédl, velice se mi zamlouvá. Svému pokladníku už jsem nařídil, aby ti vydával peníze k stavbě potřebné a proto jenom na tobě jest, abys dostál svým povinnostem a dílo zdárně provedl.“
Bohuslavovi, když slyšel tato slova, bylo, jako by se ocitl v nebi. Poděkovav se králi a slíbiv, že stavbu v brzké době provede přesně dle schválených plánů, odkvapil domů, aby napsal list Anežce.
„Jak se asi zaraduje i ona, až se dozví, jaká stavba jest mi svěřena samým králem! Potom už se její otec nebude moci vymlouvat, až dílo bude dokončeno, že jsem dosud neukázal, co dovedu, a jistě dá k našemu sňatku svolení,“ těšil se Bohuslav, když lístek milé dívce po staré tetě posílal. A neklamal se, bylať Anežka plna radosti a to tím více, že její otec se také jaksi obměkčil. Patrně také cosi už slyšel o té přízní králově ke staviteli Bohuši Staňkovi.
Přes to vše jako temný stín zastřely tu sladkou naději mladých lidí jiné starosti. Začalť se o ruku Anežčinu ucházeti pražský stavitel Jaroš, muž neobyčejně zámožný a již vetřel se i do přízně otce dívčina. Že však Anežka se vzpírala sňatku s tímto ženichem, den co den jí bylo vyslechnouti nejednu trpkou výčitku svých rodičů.
Tak Jaroš a Bohuslav Staněk, příjmím Hedvábný, stali se soky – zášť Jarošova začala vítězit. Podplativ několik dělníků, nabádal je, aby ostatním druhům, pracujícím na klenbě chrámové, namluvili, že tato se sřítí dolů, jakmile budou odstraněny opory a lešení.
Marně jim Bohuslav domlouval, marně je ujišťoval: „Nebojte se“! Obavy pracujících na klenbě rostly, čím více se tato práce blížila k svému ukončení.
Za překrásného májového jitra mělo býti lešení sňato, aby nesmrtelné dílo mladého stavitele objevilo se v plné ušlechtilosti a smělé dovednosti. Již přijel i sám Karel IV. se svými dvořany, aby byl přítomen odhalení klenby. Hlahol trub a nadšené volání lidu jej uvítalo, jen Bohuslav dosud se neukazoval, neboť marně přemlouval dělníky, aby se přichystali k sejmutí podpor a k odstranění ostatního lešení.
„Žádej, pane, na nás, co chceš, a všecko učiníme, jenom ne to, co nyní žádáš. Či nevidíš, že i klády se prohýbají, zatíženy povolujícími žebry a klenbou stropu? Kdo se bude starat o naše rodiny, zahyneme-li v troskách této odvážné stavby, jaké dosud neviděl svět?“ odpovídali mu na všecky prosby a domluvy.
„Snad mají pravdu, ale co počíti?“ uvažoval mladý stavitel, jenž byl už sám zviklán v důvěře. Krev hnala se mu do hlavy, v očích se mu stmívalo a jeho tělo začalo se chvěti jako v horečce.
„Pohřbeny jsou všecky má sladké sny a naděje!“ zahořekoval a po chvíli s hořící pochodní vyšplhal se až ke klenbě. Hromada třísek tam vzplanula a chrám naplnil se dýmem, že nebylo možno v něm ani na krok viděti.
„Lešení hoří!“ vzkřikli z dělníků ti, kteří se odvážili dovnitř vejíti, rychle zase prchajíce ven.
„Co se děje?“ zvolal sám král, jenž dlel na prostranství se svou družinou.
„Stavitel zapálil lešení, patrně stavba se mu nezdařila a chce tak zakrýti její nedostatečnost!“ oznamoval kdosi před svatyní.
„Uhaste oheň, nešťastník jistě zešílel!“ poroučel Karel, když v tom ozvala se ze svatyně mohutná rána, provázená třeskotem.
„Klenba se sřítila, však jsme to předvídali!“ jali se křičeti ti, kteří byli podplaceni Jarošem, sokem Bohuslavovým.
Zoufalý výkřik ozval se v ta slova, a hned po něm dolů k Slupi pádila jakási postava.
To stavitel tohoto chrámu, který později nazvali kostelem karlovským, prchal pln zoufalství, aby na věky skryl svou domnělou hanbu před světem.
Oheň na štěstí uhasl, udušen v zárodku, a k úžasu všech klenba neporušená objevila se v plné kráse obdivujícímu ji císaři.
„Přiveďte mi stavitele, ať ho na místě mohu odměnit! Chci ho pasovat na rytíře!“ poroučel panovník.
„Prchl, dle všeho vzal si život. Viděli jsme ho utíkati dolů k Vltavě,“ odpovídal nejstarší z dělníků a setřel s očí řinoucí se slzy.
„Spěšte za ním, přiveďte ho a můj hrad! A vyřiďte mu, že mu ve zlé nepokládám jeho čin. Sami jste vinni, nechtěli jste odstraniti lešení a tak jste jej uvedli v zoufalství,“ hněval se Karel a rozrušení vracel se domů se svou družinou.
Avšak stavitele karlovarského chrámu hledali marně.
„Běžel k řece, patrně se utopil,“ mínili někteří a pátrali, zda Vltava někde tělo utopencovo na břeh nevynese. A když se tak nestalo, dodávali: “Jestliže skončil do vody pod Vyšehradem, tam, kde jest ukryta Libušina zlatá kolébka, marně se namáháme. Kdo tam utone, zmizí navždycky, aby ani mrtvým nemohl nic povědět o tom pokladě.“
Od oné doby uplynulo víc jak třicet let. Karlovský chrám stal se chloubou celé Prahy a také augustiniánských řeholníků, kteří zřídili si při něm svůj klášter. Pověst o smělé klenbě této svatyně dávno se už roznesla i za hranice a proto nebylo vzácností, jestliže ji vyhledávali i cizinci, přišli do Prahy.
Ale nad jedním přece se pozastavil bratr Kleofáš, jenž při karlovském chrámu zastával službu kostelníka a zvoníka z příkazu svého opata.
Když jednoho májového dne, plného jarní vůně, chýlilo se k večeru, vešel do památné svatyně karlovarské podivný poutník. Byl to už stařeček skoro nad hrobem, chvějící se na celém těle; jeho osmahlá tvář byla vroubena dlouhým, takřka sněhobílým vousem. A přece, jak se zdálo, přicházel zdaleka. Šedá, poutnická říza kolem zapadlých boků kmetových, přepásaná hrubým provazem, kryla tělo tohoto podivného starce, kdežto kolem jeho ramen splýval pláštík téže barvy, zdobený lasturami, znamení to, že byl někde až u moře. Dlouhá hůl, nahoře opatřená křížkem, už byla hodně otřelá, ale poutník již z rukou nepouštěl.
„Odkud asi putuje a proč sem přichází?“ uvažoval bratr Kleofáš, když se zadíval na příchozího, jenž patrně jen s největší námahou se dovlékl až sem. Není pochyby, jde zdaleka, patrně byl až tam, kde rozlévá se mořská hladina a snad i ve Svaté zemi. Ostatně zeptám se ho a možná, že uslyším překvapující odpověď,“ řekl si, ale stařičký poutník svým jednáním překazil mu tuto otázku.
Otevřev nesměle dveře kostela, učinil jen několik kroků dovnitř, a už padl na zem, jako by mu někdo podťal nohy. Ale přece nadzvedl svou hlavu a patře vzhůru, jal se volati: „Bohu díky“ Bohu díky!“
Bratr Kleofáš, jenž chtěl projíti kostelem na věž, aby odzvonil večerní klekání, div že svazek klíčů nepustil z ruky. Chvíli stál jako socha, a pak přistoupiv, sklonil se nad neznámým a řekl: „Příteli, stalo se ti něco?“
Ten však místo odpovědi znovu snažil se nadzvednouti svou bílou hlavu a znova, jako by přemáhal pláč, opakoval trhavým hlasem: „Bohu díky, můj Bože, buď ti čest a chvála na věky! Nyní pak milostivě propusť služebníka svého v pokoji!“
Teprve když první rozechvění jaksi utišil, obrátil se k řeholníkovi a řekl mu slabým hlasem: „Nediv se, ctihodný bratře, mému počínání. Kdybys mi viděl do duše, pochopil bys moje rozechvění. Přicházím sem zdaleka, divné, pradivné táhly mne sem vzpomínky a svou silou takřka mne sem dovlékly, ač moje tělesné síly jsou dávno bolem vyčerpány. Konečně jsem se sem dovlékl a spatřil klenbu této svatyně. Rci, bratře, ví-li pak svět, kdo ji vyklenul? Nepozastavuj se nad touto mojí otázkou. Jsem tu dnes úplně neznám, neboť dlouho žil jsem na poušti.“
Na budovatele tohoto chrámu, jenž byl spolutvůrcem této mohutné klenby, se ptáš? Nuž, povím ti to. Toť dílo Bohuše Staňka, příjmím Hedvábného, o němž dnes nikdo nic určitějšího nedovede povědět. Jen tolik je známo, že když dělníci po dokončení stavby obávali se sejmout mohutné podpěry tuto klenbu držící, prapodivným způsobem se pomohl. Zapálil lešení a zmizel než se kdo nadál, aniž se ví, kam. Jedni praví, že se utopil, sám uvěřiv, že se klenba sřítí, kdežto druzí docela si vymyslili o něm báchorku. Prý sám čert si ho odnesl za svou pomoc při této odvážné stavbě, jak prý to spolu sjednali,“ vykládal řeholní bratr Kleofáš.
„Můj Bože, to že si lidé vypravují? Bohuslav Staněk, stavitel tohoto chrámu, že by s ďáblem byl ve spolku?“ zvolal stařec roztrpčen, a jeho bledá tvář při těchto slovech se polila růměncem.
„Inu, nediv se, starý příteli. Lid chce býti klamán a proto i sám si na oklamání vymýšlí báchorky. My však, řeholníci, dosud se za tohoto velikého, bohužel však nešťastného mistra modlíme. Ano, co více! Věrně opatrujeme i hrob jeho nevěsty. Ubohá, marně na návrat jeho čekala a když všichni jejího ženicha prohlašovali za mrtvého, vstoupila do kláštera sester Dominikánek na Starém městě pražském, kde brzy na to skonala. Protože před smrtí neměla jiného přání než odpočívati na zdejším hřbitově při kostele, který zbudoval její snoubenec, tu ji také pochovali. Chceš-li, ukážu ti i její rov, je od těchto dveří chrámových nedaleko,“ mluvil bratr Kleofáš a již cizince také ven z kostela vyprovázel.
Ten chvěl se jako list, a když stanul u hrobu plného květin podivné vůně, sklesl na kolena a už jej také vyhublýma rukama objímal.
„Odpusť, starče, pakli na chvíli tě opustím,“ řekl bratr Kleofáš. „Jest čas, abych odzvonil klekání, beztoho jsem se dnes trochu opozdil.“ A už chvátal ke zvonici, v níž za chvíli se rozhlaholil vážný hlas zvonu.
Ale záhadný poutník už jej neslyšel. Nepovstal se země, ani když bratr Kleofáš jím po návratu lomcoval, marně se snaže, aby nadzvedl tělo starcovo.
Ve chvíli i ostatní mniši se seběhli na hřbitov.
„Kdo je asi ten poutník, jenž patrně zdaleka přišel sem, aby tu dokonal?“ tázali se jeden druhého. Teprve když otevřeli jeho brašnu a vyňali z ní malý svazeček několika na pergamenu psaných listin, dostalo se jim překvapující odpovědi.
Tak dlouho hledaný stavitel jejich karlovského chrámu a tvůrce nejsmělejší klenby na světě, mrtev ležel před nimi…
Z knihy Staropražské pověsti a legendy, otištěno v kalendáři Vincentina, 1935
