Kdyby poštovní schránka měla oči, aby mohla se podívati do tváře každému, kdo do ní vhodí dopis, a kdyby měla mozek, aby mohla vniknouti každému do duše a kdyby měla ústa, aby mohla promluviti, kolik nešťastníků zachránila by od zlého osudu. Kdyby mohla varovati: „Neházej do mne dopis, zahoď ho, roztrhej na kousky!“
O kolik nepříjemností bylo by méně. Možná, že by někoho omylem i o štěstí připravila, ale učinila by jistě více dobra než zla.
Dívka, která napsala první vyznání lásky, nesměle a opatrně se plíží ke schránce, otáčí se, není-li pozorována a u samé schránky několik okamžiků stojí nerozhodnuta. „Má, či nemá?“ Červeň jejího obličeje přechází do běla, srdce prudce bije a ručka, držící navoněný dopis, se chvěje. Konečně se odhodlá. Schránka pohltí dopis, děvčeti se ulehčí. Radostně odskáče, jakoby ji kámen spadl se srdce. Za dívkou přichází ke schránce nějaký řemeslník. Kdyby měla schránka oči a mozek uhodla by hned, že je to věřitel, který napsal ostrou upomínku starému dlužníkovi. Vážně a pomalu spouští dopis dovnitř a myslí si: „Počkej, lumpe, teď jsem ti dal!“ A tak vystřídá se u schránky denně sta a sta lidí. Jedni doprovázejí vhozený dopis vroucím povzdechem, jiní slzami, energickými poznámkami nebo kletbami. A schránka všechno přijímá a mlčí…
Když Vavřinec Maleček zastavil se jednoho letního večera u poštovní schránky nerozhodnut a počítal na knoflíkách u vesty „mám“ – „nemám“ – tenkráte měla míti schránka oči, mozek i ústa, aby mohla občana Vavřince varovati. Nebyl by do její útrob padl dopis a jeden pražský deník nebyl by za dva dny na to přinesl tento inserát:
Mladý gentleman, který v manželství nenalezl toho, po čem toužil, hledá touto cestou dívku, nebo ženu postiženou stejným osudem. Je sympat. zevnějšku, zdravý a temperamentní. Nab. pod zn. „Staněk vyloučen“ do adm. t. l.
Ale že schránka mlčela jako hrob a knoflíků u vesty měl Vavřinec Maleček na neštěstí pět, dopočítal se že „má“, dopis zapadl do schránky a soudnímu referentu byla dána příležitost napsati tento mravokárný románek pro výstrahu všem manželům i manželkám, kteří v manželství nenalezli toho, po čem toužili.
Za několik dní po uveřejnění inserátu dostal Vavřinec Maleček pět kilo nabídek. Znamení, že nešťastných manželství je až dost. Byly většinou od vdaných žen, ale mnoho radosti z nich neměl. Všechny ženy byly ochotné zaplašiti nudu jeho nepodařeného manželství, ale jejich požadavky byly příliš okatě projevovány, „Zlato! Zlato““ unisono volalo to s papírů všech možných barev – a vůně. Ale že Vavřinec hledal „zlato“, a v nejmenším nebyl ochoten platit zlatem, odhodil je rozmrzen do koše mezi zkažené úřední šimly. Jediný dopis upoutal jeho pozornost. Něžným písmem neznámá, rovněž manželstvím sklamaná, nabízela mu své přátelství. Hotovo a uděláno, řekl si pan Vavřinec a toho dne psal něžné dopisy, dostával ještě něžnější a byl jako znovuzrozen.
Ale i jeho žena zdála se býti jako znovuzrozená. Byla veselá, zpívala, což nikdy nedělala, začala se nápadně oblékati a pan Vavřinec opravdu nevěděl, jestli jeho znovuzrození mělo tak báječný úspěch na ženino znovuzrození, nebo nebylo-li toho něco jiného příčinou. Nevěnoval však tomu příliš pozornosti, jen jedno ho mrzelo, že jeho žena začala užívati téže voňavky, jakou parfumovala jeho neznámá pisatelka své dopisy. A protože se nechtěl s ženou děliti ani o tu vůni nové známosti, domluvil v dopise neznámé, aby užívala jiné voňavky. Ta ovšem vyšla ochotně vstříc a fialkovou voňavku vyměnila resedou. Jenže podobný nápad (jak si to pan Vavřinec vysvětloval) měla též jeho žena a tak táž vůně pronásledovala ho doma i v kanceláři, kde dopisy pečlivě uschovával.
Po měsíčním dopisování rozhodli se oba zamilovaní, že se sejdou v Praze. Smluvili si hotel, ve kterém se sejdou, Vavřinec Maleček objednal si telegraficky pokoj a číslo sdělil své zbožňované s přáním, aby v něm čekala.
Co se stalo v Praze, bylo předmětem soudního líčení u okresního soudu. Ne sice první a druhé jednání, jenom třetí. Měl-li pan Vavřinec smůlu v manželství, měl ještě větší na záletech. Na jeho inserát se totiž chytla jeho vlastní žena, a když roztoužený záletník vletěl v pražském hotelu do pokoje pln roztoužení a žáru – vletěl do náruče své vlastní ženy…
Rozčarování temperamentního gentlemana odnesl však číšník, který za ním spěchal s lahvemi vína. Místo hrdlem rozteklo se víno po podlaze a spropitné dostal číšník na tvář v podobě znamenitého otisku pěti prstů. U soudu tento otisk nebyl sice již viditelný, ale žaloba svědčila o tom tak přesvědčivě, že soud nemusil ani žádati daktyloskopického otisku ruky páně Vavřincovy, aby jeho vina mohla býti prokázána.
Pan Vavřinec se na nic nepamatoval. Byl tehdy rozčilen následkem výstupu se svou ženou (lháři jsou také lidi) a udeřil-li někoho, jistě ne zúmyslně. Oháněl se, jak to má ve zvyku, je-li rozrušen. Jeho žena svědectví se vzdala a číšník spokojil se třemi stovkami bolestného, k nimž na chodbě přidal pan Vavřinec ještě dvě za hrobové mlčení o celém případu. Že číšník mlčel opravdu jako hrob, je vidět…
Alois Hetzl, Ze zápisníku soudního referenta, vlastním nákladem 1925
