CzechIndustry > Nafukují centrální banky ceny realit, aniž by pomáhaly ekonomice?
Nafukují centrální banky ceny realit, aniž by pomáhaly ekonomice?
Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank
Centrální banky mají problém. Potenciálně fatální. Poslední dobou se totiž množí akademické studie, které je „viní“ z mnohem většího vlivu na vývoj dlouhodobých reálných úrokových sazeb, než jaký jim doposud hlavní ekonomický proud připisoval. Nejde o maličkost. Pokud se závěry zmíněných studií potvrdí, budou se přepisovat základní učebnice ekonomie. Potvrdilo by se totiž třeba to, že vysoce expanzivní měnová politika nemusí podněcovat ekonomický růst či spotřebu, ale spíše jen nafukovat ceny aktiv, jako jsou akcie nebo nemovitosti. A tím rozevírat nůžky ekonomické nerovnosti ve společnosti. Se všemi neblahými důsledky, včetně politické polarizace, nyní tolik patrné rozhodně nejen v Česku.
Letošní dubnové vydání odborného žurnálu The Review od Financial Studies (zde) přináší dechberoucí zjištění harvardského ekonoma Sebastiana Hillenbranda. Ten dokumentuje, že od 80. let minulého století je veškerý pokles dlouhodobých úrokových sazeb v USA, který tam od té doby nastal, výsledkem výhradně jejich pohybu v poměrně krátkém, třídenním časovém okně kolem měnověpolitického zasedání americké centrální banky. Ekonomové si přitom už dlouho lámou hlavu nad tím, co vlastně setrvalý pokles úrokových sazeb způsobuje. Hlavní ekonomický proud se sice neshoduje na konkrétní příčině, ale zato má celkem jasno v tom, že příčiny jsou mimo dosah ovlivnění centrálními bankami. Míní, že za poklesem úrokových sazeb jsou reálné faktory typu těch demografických nebo třeba vývoje produktivity či příjmové nerovnosti. Rozhodně ne faktory, jež může ovlivnit měnová politika. Vždyť centrální banky přece nastavují jen krátkodobé nominální úrokové sazby, nikoli ty dlouhodobé reálné, tedy o inflaci očištěné.
Když ale centrální banky nemají vliv na několik desetiletí trvající pokles dlouhodobých úrokových sazeb – konkrétně výnosů dlouhodobých dluhopisů vlády USA –, jak to, že, jak zjišťuje Hillenbrand, k němu dochází výhradně jen kumulativním „poskládáním“ poklesů v onom třídenním okně kolem zasedání centrální banky? A ne pouze v USA. Podobný rys je patrný také v Británii, Francii či Německu. Může to být náhoda? Pečetí centrální banka svým nastavením krátkodobé nominální úrokové sazby vývoj, který se už nezávisle na ní odehrál v reálné sféře? A proč má informaci o vývoji v reálné sféře jen ona, a nikoli trh jako celek, který tak vždy výnosy dluhopisů přizpůsobí až v době kolem zasedání centrální banky, v reakci na její komunikaci a signalizaci?
Hillenbrand dokládá, že rozuzlením těchto otázek a rébusů je přisouzení „viny“ centrálním bankám. To je ovšem tedy něco, co hlavní proud dosud zavrhuje. Centrální banka podle Hillenbranda sice nastavuje krátkodobé úrokové sazby, ale zároveň postupně aktualizuje – a nejvíce v době kolem svého měnověpolitického zasedání – svůj výhled stran dlouhodobé úrovně úrokových sazeb. Trh se tomuto výhledu přizpůsobuje – nejintenzivněji opět ve dnech kolem měnověpolitického zasedání – a upravuje svůj vlastní výhled stran budoucího vývoje úrokových sazeb. Ten pak promítá do výnosů dluhopisů.
Pokud tedy centrální banka signalizuje a komunikuje třeba očekávání nízké inflace, tedy i nízkých výnosů dluhopisů a nízkých úrokových sazeb, trh jí v duchu sebenaplňujícího proroctví uvěří. Úrokové sazby jsou nízké, protože trh centrální bance uvěřil, že nízké budou. Centrální banka pak skutečně může snižovat dlouhodobé reálné úrokové sazby, i když fakticky nastavuje jen ty krátkodobé nominální.
Běžný ekonom hlavního proudu by ale odvětil, že je to nesmysl. Že není možné, aby centrální banka svévolně formovala vývoj dlouhodobých reálných úrokových sazeb. Ty přece představují výslednici působení reálných faktorů, na něž nemá vliv. A pokud by se centrální banka rozhodla nakrásně svévolně držet své krátkodobé úrokové sazby trvaleji níže, než by odpovídalo realitě a jakési rovnováze, tedy úrovni takzvané přirozené úrokové míry, realita ji vytrestá nezkrocenou inflací. Pokud by naopak držela sazby příliš vysoko, výše, než odpovídá přirozené úrokové míře, ekonomiku zadusí a vyvolá závažnou recesi. Realita ji tedy za svévoli vždy vytrestá tak či tak. Dožene ji.
Co když však je přirozená úroková míra z hlediska centrálních bank vlastně irelevantní? Tak provokativně o ní hovoří letošní dubnová studie Banky pro mezinárodní platby, další potenciálně zlomová studie (zde). Autoři Paul Beaudry, Paolo Cavallino a Tim Willems v ní argumentují, že k žádnému vytrestání svévole centrální banky v praxi dojít nemusí. Když totiž – například – centrální banka trvaleji drží své úrokové sazby pod úrovní přirozené úrokové míry, výsledkem jen nejen zamýšlený – učebnicový – efekt stimulace skrze dostupnější úvěry na investice či spotřebu. Ale i efekt protichůdný, nezamýšlený, učebnicemi opomíjený. Trvaleji nižší úrokové sazby totiž vedou lidi k tomu, že spoří o to více nebo o to více investují. A tedy o to méně spotřebovávají.
Představme si člověka, jenž si vysní cílovou sumu, kterou chce mít na účtu, až půjde do penze. Když centrální banka trvaleji sníží úrok, aby podnítila růst a spotřebu, takový člověk si řekne, že se musí části spotřeby naopak vzdát, aby si do penze naspořil vysněnou sumu i při náhle nižších úrokových sazbách; když se sníží úročení, je třeba větší jistiny, aby člověk měl nakonec, co si původně vysnil. Nebo většího investování. Včetně toho do nemovitostí.
Tento protichůdný efekt dokonce v zásadě maže ten první, stimulující, zjišťuje trio zmíněných ekonomů. Celkový dopad, tedy dopad po zahrnutí obou efektů, na spotřebu a růst ekonomiky – a tím pádem spotřebitelskou inflaci – je proto prakticky nulový, zůstává jen růst cen aktiv typu realit. Aktiva však prakticky nejsou obsahem koše při měření spotřebitelské inflace, takže centrální banky dále drží úrokové sazby nízké – a dále přifukují ceny aktiv. Fakt, že se nedostavuje inflace, je mylně utvrzuje v tom, že inflační tlaky jsou v ekonomice slabé a touto svojí vírou „nakazí“ celý trh – inflace se přitom o to více zhmotňuje v oblasti cen aktiv, takže třeba bydlení je stále méně dostupné.
Něco podobného jsme ostatně pozorovali také v době kurzového závazku České národní banky v minulém desetiletí. ČNB se sice extrémně nízkými úrokovými sazbami, a navíc ještě oslabováním koruny nákupem deviz snažila podnítit domácí spotřebu a inflaci, ale to se jí dlouho nedařilo, spíše jen podnítila růst cen nemovitostí; když sražením výnosů dluhopisů až do záporu zapříčinila pokles sazeb hypoték na historické minimum.
Ale rozhodně nejde jen o ČNB. Je to o centrálních bankách obecně. Pokud to jsou ony, a ne na nich nezávislé reálné faktory, kdo určuje vývoj dlouhodobých reálných úrokových sazeb, pak je třeba konstatovat, že zvláště jejich nekonvenční zásahy uplynulého desetiletí – typu kurzového závazku, záporných úrokových sazeb nebo kvantitativního uvolňování – byly z velké části či zcela závažným omylem. Omylem, jenž zbytečně nafoukl ceny aktiv, tedy dále obohatil bohaté, aniž by pomáhal širší ekonomice. Přesun dalšího bohatství od již tak chudších k již tak bohatším dodnes v neutuchající míře polarizuje politiku a podstatnou část západní společnosti.
Proč nové emisní povolenky zdraží život běžné české domácnosti o 83 000 Kč ročně?
Protože jinak by se nestihl Green Deal, resp. uhlíková neutralita k roku 2050
Emisní povolenky pro domácnost jsou vlastně nové daně, které se začnou k cenám pohonných hmot a vytápění bytů a domů připočítávat za necelý rok a půl. Běžné české domácnosti zdraží život o 83 000 Kč ročně, pokud tedy má být plněn program Fit for 55, resp. Green Deal. Stane se tak do roku 2030.
Toto vše je odborný konsens a kdokoli se jen trochu zajímá o problematiku povolenek pro domácnosti, nemůže být zaskočen (blíže viz https://x.com/LukasKovanda/status/1945565650224910512). Lidé jsou ale rádi klamáni. A politici je rádi klamou, zvláště před volbami…
Samozřejmě, částka 83 000 Kč se nebude vztahovat na domácnosti, které si již – například – pořídily tepelné čerpadlo či jezdí elektromobilem. Kolik ale takových domácností v Česku je?
Částka 83 000 Kč ročně se vztahuje k běžné domácnosti bydlící v rodinném domě, která má auto se spalovacím motorem (výpočet viz https://x.com/LukasKovanda/status/1945134008691556617). Pokud ale domácnost topí uhlím, namísto plynem, bude růst jejích nákladů ještě vyšší než 83 000 Kč, může to být i přes 100 000 Kč ročně. To je právě smysl povolenek pro domácnosti. Zdražit dosavadní způsob života, aby se pořízení tepelného čerpadla nebo elektromobilu náhle jevilo jako cenově výhodná alternativa.
Tím mají být domácnosti umělým zdražením dotlačeny k dekarbonizaci, aby tak mohl být splněn hlavní cíl Green Dealu EU – tedy uhlíková neutralita k roku 2050. Pokud zdražení bude jen mírné, pokud třeba pohonné hmoty zdraží o 2 nebo 3 Kč/l nebo pokud celkový růst nákladů domácností bude o stovky korun ročně, celý systém emisních povolenek nemá z hlediska Bruselu žádný smysl, protože se tempo dekarbonizace neuspíší. A nestihne se pak uhlíková neutralita k roku 2050.
Pochopitelně, cena povolenky je umělý konstrukt. Pokud by třeba Brusel cílový rok dosažení uhlíkové neutrality posunul z roku 2050 na 2075 nebo 2100, stačí, když povolenka pro domácnosti zdraží mnohem méně, takže třeba i pohonné hmoty v Česku zdraží jen o pár korun na litr. To proto, že by se proces dekarbonizace rozložil do delšího časového úseku. Pokud ale má být Green Deal splněn k roku 2050, je třeba dramatického zdražení dosavadního způsobu života běžné domácnosti.
Nezapomeňme též, že povolenka má stejnou cenu pro celou EU. Třeba pro Němce či Nizozemce částka 83 000 Kč v přepočtu do eur zase tak vysoká není, protože jejich kupní síla je mnohem vyšší než ta česká. I oni ale musí být povolenkami tlačeni k tomu, aby kupovali čerpadla a elektromobily. Takže je zřejmé, že povolenky dopadnou hlavně na chudší země EU a na jejich chudší domácnosti. Venkovan z Česka bude bit výrazně více než třeba starousedlík z Hamburku.
Proto se mají z výnosů z povolenek dočkat úlevy nízkopříjmové domácnosti. Nemůže se však úlevy dostat domácnostem všem, to by pak nedávalo smysl, protože by si nikdo tepelná čerpadla a elektroauta nepořizoval. Břímě povolenek tedy ponese střední třída. Té s náklady dekarbonizace nikdo moc nepomůže. Bohatí je zvládnou, chudým pomůže erár, aby se nevzbouřili jako svého času Žluté vesty.
Z toho ale pořád vychází, že běžná česká domácnost ze střední vrstvy, s rodinným domem a obyčejným automobilem, skutečně musí počítat s růstem životních nákladů o vysoké desítky tisíc korun ročně.
Vskutku, pokud bude cílový rok Green Dealu posunut na rok 2075 nebo 2100, bude moci být zdražování „fosilního života“ mnohem pozvolnější. O takovém posunutí se ale žádná debata nevede. Naopak, Brusel nyní chce Green Deal přitvrdit. A stihnout jej z 90 procent už do roku 2040! Což by znamenalo ještě vyšší cenu emisní povolenky, než s jakou nyní pracuje odborný konsensus. Pak by muselo být zdražení života běžné české domácnosti ještě vyšší než o oněch 83 000 Kč ročně.
Má to svoji logiku. Emise v EU jsou již nyní poměrně nízké, takže je čím dále nákladnější je ještě dále redukovat. Všechno ovoce, které visí nízko, už jsme sklidili. Nyní je třeba se vydat výše do korun stromů. Což obnáší vyšší zátěž na peněženky, ale také ohrožení, ba likvidaci průmyslu.
Dosažení úplné uhlíkové neutrality, tedy nulových čistých emisí, když již roku 2030 má být podíl EU na globálních emisích méně než pětiprocentní (protože největší světoví znečišťovatelé jako Čína nebo USA zdaleka tak rychle a nákladně jako EU nedekarbonizují), je prostě extrémně, ale opravdu extrémně drahé. Což právě následně odráží prognózovaná cena povolenky, ať už té pro průmysl, nebo té pro domácnost.
Trumpova cla jako ekonomický stín nad Evropou
Platit mají už od příštího pátku. Zpomalí růst, ale krátkodobě zlevní život
Podkladem pro text jsou analýzy Oxford Economics a Kielského institutu pro světové hospodářství.
Evropa zadržuje dech. Hrozba amerických cel ve výši až 30 procent na evropské zboží, kterou znovu oživil Donald Trump, nabývá čím dál reálnějších obrysů. Zatímco Brusel se snaží do poslední chvíle vyjednat kompromis, Washington kreslí jasné kontury. Podle amerického ministra obchodu Lutnicka je 1. srpen pevně stanoven jako den, kdy mají cla vstoupit v platnost.
Analýza Oxford Economics naznačuje, že zavedení cel v této výši by srazilo tempo růstu eurozóny až o 0,3 procentního bodu ročně, a to po dobu dvou let. V situaci, kdy evropská ekonomika balancuje na hraně stagnace, by šlo o zásah, který už nelze ignorovat.
Nejtvrdší ránu by utržila exportní odvětví. Ekonomiky EU jsou těsně provázané a jakýkoli pokles objednávek z USA se okamžitě propíše do celého výrobního řetězce. Například útlum poptávky po automobilech by zasáhl německé producenty, což by následně dopadlo i na jejich dodavatele, třeba z Česka. Právě tuzemské průmyslové firmy, které už dnes bojují s úbytkem zakázek, by mohly čelit dalšímu ochlazení.
Jenže největší škody by nenapáchala samotná cla. Mnohem destruktivnější bývá nejistota. Firmy brzdí investice, zpomalují nábor, odkládají rozvojové projekty. To se promítá do každodenní reality: méně nových pracovních míst, zdrženlivější banky, utlumený růst mezd. Dopad, který nezůstane jen na stránkách hospodářských statistik.
Evropská unie zatím hraje opatrně a odvetná cla nezavedla. Důvod je nasnadě. Brusel nechce riskovat rozkol uvnitř Unie ani vyšší škody. Například Irsko má silné vazby na americký farmaceutický sektor, který by se v případě odvety mohl dostat pod palbu. Unijní strategie se proto nyní soustředí spíše na alternativní nástroje, třeba omezení přístupu amerických firem na evropský trh služeb. K tomu by EU mohla využít i nástroj proti ekonomickému nátlaku ACI.
Právě služby hrají v transatlantickém obchodě stále významnější roli. Podle údajů Kielského institutu dosáhl v roce 2024 jejich objem mezi EU a USA 817 miliard eur, téměř stejně jako v případě zboží (867 miliard). V oblasti služeb však USA dlouhodobě těží z výrazného přebytku, který se pohybuje kolem 150 miliard eur ročně. Jinými slovy, Američané na službách s Evropou vydělávají více, než tratí na zboží.
Evropa tak v rukou drží silnou kartu. Může Spojeným státům nabídnout výhody při vstupu na evropský trh služeb a zároveň jasně signalizovat, že pokud cla skutečně přijdou, mohou být tyto dveře přibouchnuty. Klíčovou roli zde hrají digitální služby, které představují více než tři čtvrtiny celkového objemu. A právě v této oblasti dominují americké giganty jako Amazon, Microsoft či Google. Jejich omezení by mělo mnohem výraznější dopad než cokoliv, co může Brusel uvalit na jednotlivé produkty.
Paradoxně by zavedení cel mohlo přinést i jeden vedlejší efekt: krátkodobé zlevnění života v Evropě. Oxford Economics upozorňuje, že opatření by mohlo mít mírně dezinflační účinek kvůli nižší poptávce, utlumeným investicím a posilujícímu euru. To by otevřelo prostor pro další snižování úrokových sazeb ze strany Evropské centrální banky. Hypotéky a spotřebitelské úvěry by mohly ještě o něco zlevnit. V peněžence spotřebitele by to byl vítaný bonus, byť jen přechodný.
To, že firmy s novými cly už dnes kalkulují, potvrzují i konkrétní kroky globálních hráčů. Britsko-švédská AstraZeneca oznámila investici 50 miliard dolarů do rozšíření výroby a výzkumu v USA. Klíčovým projektem bude závod ve Virginii zaměřený na léky proti obezitě, ale firma rozšíří aktivity i v dalších státech. Následuje tak švýcarské farmaceutické giganty Novartis a Roche, které rovněž přesouvají část kapacit do USA v reakci na Trumpovu výzvu k návratu výroby. Washington navíc zvažuje až 200procentní clo na dovoz léků a firmám by dal jen krátké přechodné období.
Trumpova cla tak nejsou jen epizodní přestřelkou ve světové obchodní válce. Mohou zásadně přetvořit rovnováhu mezi dvěma největšími ekonomikami světa. Přesměrovat investice, změnit obchodní toky, posunout těžiště výroby. A běžného občana se to týká víc, než si možná myslí. Cla sice neuvidí přímo na cenovce v obchodě, ale velmi rychle je pocítí na výplatní pásce, při žádosti o hypotéku nebo v otázce, jestli jeho firma ještě za rok bude potřebovat jeho práci.
Jak to, že ČD Cargo výrazně propouští, přestože české dálnice jsou přecpané kamiony?
Jde o důsledek drahých emisních povolenek a Green Dealu
Český nákladní železniční přepravce ČD Cargo plánuje letos propustit až 700 svých zaměstnanců, to je více než desetina jejich celkového počtu. Je poněkud zvláštní, že zatímco tuzemské dálnice jsou kamiony stále zahlcenější, nákladní železnicí přepravce se zaměstnanců zbavuje. Jedná se o paradox emisních povolenek a celého Green Dealu EU.
Vždyť jen mezi lety 2018 a 2023 stouply náklady na elektrickou trakci železnic v Česku ze dvou na 3,50 koruny za kilowatthodinu, tedy o 75 procent. Litr nafty za stejnou dobu zdražil z 25,70 na 28,40 koruny. Tedy o nějakých jedenáct procent. Silniční nákladní přeprava je tedy v porovnání s elektrifikovanou železniční přepravou dnes cenově ještě mnohem výhodnější než na sklonku minulého desetiletí.
Stěžejním důvodem je existence postupně zdražujících emisních povolenek, které navyšují cenu elektřiny, resp. nákladů na železniční elektrickou trakci. Povolenky, tedy „vlajková loď“ Green Dealu EU, tak hrají zásadní roli v tom, že podíl železniční nákladní přepravy na celkové nákladní přepravě v Česku mezi lety 2019 a 2023 klesl z bezmála 30 na jen lehce nad 15 procent.
Přitom železniční přeprava je environmentálně mnohem šetrnější než ta silniční nákladní nejen v elektrifikované, nýbrž i ve „spalovací“ variantě. Růst nákladů v oblasti elektrifikované železnice ovšem snižuje konkurenceschopnost nákladní železnice jako celku.
Ostatně právě i nekončící kolony kamionů na hlavních dálničních tazích Českem stejně jako jimi často takřka permanentně zahuštěný dálniční pravý jízdní pruh jsou projevem přesunu nákladní přepravy z kolejí na silnice. A ten je pro změnu projevem rychleji rostoucích cen elektřiny a emisních povolenek, jejichž sama existence a rostoucí cena je zase projevem Green Dealu.
EU chce autopůjčovnám zakázat pořizovat jiná auta než elektrická
Zasadila by jim tím tvrdý úder, protože elektrovozy jejich klienti nechtějí. Záměr Bruselu kritizuje dokonce i německý kancléř Merz
Evropská unie chce zakázat autopůjčovnám a velkým firmám, aby od roku 2030 do svých flotil pořizovaly jiná auta než elektrická. Půjčovny, jako je Sixt nebo Europcar, by tak už za necelých pět let musely pro své klienty nakupovat výhradně elektrovozy. Informaci přinesl německý deník Bild. Záměr ostře kritizoval německý kancléř Friedrich Merz. Podle něj „zcela ignoruje to, co Evropa právě nyní potřebuje“.
Evropská komise v reakci uvedla, že návrh vznikl v rámci dialogu s výrobci aut a že zatím jen přistoupila k uskutečnění „posouzení dopadu“ takového případného opatření.
Zákaz nakupovat pro flotily jiná auta než elektrická by představoval pro autopůjčovny závažný bolehlav. Jejich klienti o elektrovozy totiž nemají valný zájem. Na svoji sázku na elektromobily ostatně těžce doplatila třeba autopůjčovna Hertz. Ta v roce 2021 oznámila velkolepý plán nakoupit do své flotily 100 tisíc vozů značky Tesla. Následně ještě přišla s plánem pořídit 175 tisíc elektroaut General Motors a dalších 65 tisíc od Polestaru, což je společný podnik Volva a jeho čínské matky Geely. Nakonec však Hertz nakoupil všehovšudy jen 60 tisíc elektrovozů (i tak ale šlo o 11 procent jeho celkové flotily), než své plány dal definitivně „k ledu“ a elektroflotily se začal zbavovat – s obrovskými ztrátami.
Hertz se pro ostatní autopůjčovny stal odstrašujícím příkladem, jak moc se může sázka na elektromobily vymstít. Potýkal se s vysokými náklady bouraných a poškozených vozů, které v případě elektromobilů dosahovaly dvojnásobku úrovně aut se spalovacím motorem. Navíc, příběh Hertzu zřetelně potvrdil, že klienti autopůjčoven elektroauta prostě moc nechtějí. Pokud se jedná třeba o turisty, ti v cizím místě nehodlají ztrácet čas hledáním nabíjecích stanic, případně zápolit o jejich omezený počet u hotelu, pokud ten tedy nabíječkami vůbec disponuje. I turisté, kteří třeba sami jako své vlastní auto využívají elektromobil, mohou na cestách volit raději vůz se spalovacím motorem, neboť půjčený elektromobil nemohou snadno nabít „přes noc u sebe doma“ jako elektromobil vlastní.
Přesto, pokud Brusel prosadí svoji, pak vzhledem k tomu, že většina autopůjčoven v EU má daný vůz ve své flotile zařazený pouze po dobu jednoho roku či dvou let, nejpozději od roku 2032 by prakticky nemělo být možné natrefit v autopůjčovně kdekoli v EU na jiný vůz než ten s elektrickým pohonem.
Evropská komise si od návrhu slibuje, že jím urychlí konec aut se spalovacím motorem v EU. Jejich prodej má být v Unii zakázán sice „až“ od roku 2035. Jenže autopůjčovny zodpovídají za přibližně pětinu nových registrací aut v Evropě, přičemž prodeje do flotil dokonce za zhruba 60 procent. Zákaz kupovat vozy se spalovacím motorem pro flotily autopůjčoven a velkých firem by tak dramaticky snížil celoevropskou poptávku po autech s jiným pohonem než elektrickým už pět či více let před rokem 2035, tedy před datem faktického zákazu jejich prodeje.
Ukončení zařazování aut se spalovacím motorem do flotil autopůjčoven by tedy mohlo ochromit také turistický ruch v EU. Nejde jen o zmíněný odstrašující případ Hertzu. Vždyť i v takovém Norsku, kde už prodej elektromobilů zřetelně převládá nad prodeji nových aut se spalovacími motory, existuje jedna výjimka. Jsou jí právě tamní autopůjčovny. Zejména zahraniční návštěvníci Norska totiž stále preferují vozy se spalovacím motorem (zde). A to je Norsko jakousi „celosvětovou výkladní skříň elektromobility“, i z hlediska příslušné infrastruktury a pokrytí nabíjecími stanicemi; o zemi, která – poněkud paradoxně – díky obrovským ziskům z prodeje ropy a zemního plynu do zahraničí mohla finančními pobídkami elektromobilitu protlačovat jako prakticky žádná jiná. (26.7.2025)
.jpg?s3=1)
