V hospodě „u zelené sedmičky“ bylo letošního 4. listopadu jak náleží veselo. Z blízkého uměleckého mlýna přišla „celá hlídka“ chasy i s mládkem a měla tu svou legraci se starým plavajzníčkem Sochůrkem, který měl dnes zase jednou skřesáno na svět.
„Eh, dejte mi svatý pokoj se všemi těmi amerikány, parními, válcovými a uměleckými mlýny – samá chamraď! Kdyby šlo po mém, všechny pošlu k rasu!“
„A všechny ty jejich správce s nimi, viďte, Sochůrku?“
Starý chasník se ohlíd po mládkovi, který ho touto otázkou vyrušil, ale nedal se ve svém rozhorlení zmásti.
„Ty nepřed!“ doložil za všeobecného smíchu a pokračoval ve své rozjeté filipice dále: „Není to Boží pravda? Potřebovali jsme všech těch švindlů a krámů? Chválím já si naše staré české mlýny; panečku, to bývalo na nich jinší živobytí! Jakživ si nikdo nenaříkal na špatnou mouku. Jářku, kde jsou ty mazance! Věčná škoda těch zlatých časů, už jsou ty tam! Bývalo dření také dost, ale to se docela jinak pracovalo, poněvadž jsme byli všichni jako jedna famílie, kamarád s kamarádem, od pana otce a od paňmámy až do těch mlečů. A teď… Každý kouká, jakoby měl v hlavě pavouky, a nejhorší pavouk tenhle správce…“
„který člověka vyburcuje z nejlepšího spaní a ještě mu za to vypeskuje, že by od něho pes kus chleba nevzal,“ dobíral si opět se smíchem mládek našeho starého „povstalce“, jak zlý správce Sochůrka pro jeho příčnou vyřídilku onehdy byl pokřtil.
„Vám se to snadno směje, pane mládku, když nemáte ani hlídku, ani trest, ale za to svátek.“
„Cože!“ podivila se mentinou všechna chasa. „Nás Karlíček slaví dnes…?“
„A skutečně, dnes máme podle národního kalendáře Karla Čtvrtého! I toť vinšujeme stálé zdravíčko, veselou mysl a hezkou bohatou nevěstu s dvěma mlýny!“ A nastalo všeobecné podávání rukou mládkovi, zatím co náš povstalec už zase štemoval hubu k řeči.
„Hohoho, to takhle jen nejde, slavit svátek na sucho! Jářku, oč, pane mládku, že dáte přece ňáké bene v takový den? Máme dnes takovou krásnou žízeň k nezaplacení!“
„A bodejť…“ bránil se napadený mládek, „abyste se mi na tu hlídku opil a usnul jako ondyho. Kápne na vás pan správce podruhé a bude soudný den.“
„Nevídáno!“
„Žádné nevídáno, holečku. Minule váš pokutoval 50 krejcary, - teď by už praskla zlatka, a naposled by z toho ještě byl vandr na zimu!“
„Angot perka! To by byl radostný vandr,“ strašil sekerek.
Ale Sochůrek se nedal:
„I vzal to nešť! ať už to dopadne jak dopadne, jen dejte nalejt. Však já se s panem správcem ještě vypořádám. Tenhle strhuňk 50 fuků nemá darovaný, na to může vzít jed!“
„I dejte si pokoj, co pak mu uděláte? On je pán a vy služebník, a to je oplátky konec.“
„Žádná konec! Sochůrek vesele na to, „teprve začátek! Já se s vámi vsadím o sto šest, že dnes něco správci vyvedu, že mu to ještě nikdo nevyveď!“
„No, no, Sochůrku, žádné hlouposti, sice nedám nalejt ani kapky!“
„I nebojte se, pane mládku, bude to zcela nevinná švanda, ale za to vám ručím, že potom tak brzo nepřijde v noci zlobit! Ale všechno jen pod jednou výminkou, že mi to nezkazíte. Vy nic, já nic, my muzikanti, rozumíte?“
Piva už bylo na stole do důchodu, a proto se slibovalo a rozumělo všechno samo sebou.
Jak náleží rozjařeni vraceli se večerem naši milí chasníci do mlýna. Cestou mládek pořád napomínal, aby se drželi a nedali to na sobě znát, kolik jich obrátili dnem vzhůru, že by to nestálo věčně za ty výklady a kázání.
Hoši se také drželi a nade všechny Sochůrek. Byl dnes jako veverka. Přehazoval, nasýpal, prozpěvoval si, jakoby se byl čtyři noci po sobě na tu dnešní vyspal. Konečně, když už nastala noční tišina a jen hlídky byly každá na svém místě – hádejte – co tu Sochůrek počal kutit? Jal se sbírat prázdné pytle, sbalovat je do podivných kotoučů, na to svlékne svůj kabát, kalhoty, boty a za čtvrt hodiny byl – panák hotový! Ještě mu udělal sazemi oči, nos, ústa a vlasy, pak mu nasadil svou čepici, uvelebil hastroše na hromadu pšenice, jakoby tu nekrásněji se prospával, a běží si do šaladny pro jiný mundur.
Neprojde ani půl hodiny, slyš! tu vážným krokem, v dlouhém kalmuku, s holí v ruce přichází pan správce na noční kontrolu. Přiblíží se ke hromadě pšenice a stane jako přibitý:
„Zase ten povstalec tu hnípe!“ rozzuří se a počne křičet: „Hej, Sochůrku! Jaký je to pořádek?“
Sochůrek na pšenici nic.
„Hej, vstávat!“ a rejpne do panáka holí.
Sochůrek ani hni.
„No počkej, ty ničemo! To se´s zas opil, že nevíš o světě; no těš se, tohle se ti draze vyplatí!“ A přetáhnuv domnělého Sochůrka několikrát španělkou po zádech, jen to zaprášilo, leze za stálého hubování o patro výš. Tam vyhledá mládka a počne mu žalovat na toho ničemu ospalce.
„Sochůrek?“ diví se mládek. „Ale to není možná! Vždyť jsem s ním mluvil ještě před půl hodinou, a to byl docela střízlivý a čilý jako ve dne.“
„Tak se pojďte podívat!“ durdí se nakvašený milostpán a táhne mládka prudce za sebou. Dotáhne ho ke hromadě pšenice a – kde nic tu nic, po Sochůrkovi ani památky. „Tak jsem ho, darebu, přece vzbudil,“ libuje si správce, švihaje spokojeně svou bambuskou. „Ale kam zalezl?“
„Sochůrku!“ volá mládek do dolních pater. „Soch…“ ale nedořek“. Neboť za ním vykřikne a vrávorá pan správce, chytaje do ruky mládkovy a třesa se jako osyka.
„Co je?“ Co se stalo?“
„Tam! Tam…“ koktá na smrt zděšený správce bez dechu, „tam, visí!“
A skutečně, tam v tmavém koutě za hromadou pšenice houpalo se na trámě, či vlastně na kšandě tělo…
„Pět ran do hlavy! Ten nešťastník! Pojďme ho honem uříznout, pane správce, to si udělal ze strachu před vámi…“ naříká mládek a tahá správce k oběšenci.
Ale správce se mu zoufale vytrne:
„Za živý svět ne! To já neunesu! Jen ho rychle uřízněte, musí být ještě teplý!“ a kvapí ze mlýna div hlavu nesrazí, bera tří schody najednou.
Mládek však, poctivá dobrá duše, přiskočí k domnělému nešťastníku, popadne ho za nohy a – bota mu zůstane v rukou. Co to? Pohlédne lépe na mrtvolu… a praští botou o zem: „Čertův Sochůrek!“
Ale tou minutou už je tu také všechna rozveselená chasa i se svým Sochůrkem, aby za nesmírné legrace citelnému mládkovi pomohla v jeho samaritánském díle: sundati a křísiti vycpaného panáka, který pana správce tak důkladně polekal a prohnal, že na to bude dlouho pamatovat!
Karel Tůma Z českých mlýnů, humoresky, díl III, rok vydání neuveden
