Chvála češtiny
Nuže, nuže, milí bratří,
zpívejme!
křivý hled nás neodstraší,
nedbejme!
Ať si huknou,
kývnou, ťuknou,
my se držme řeči naší,
třeba puknou!
Čeština má líbeznosti
zděděné,
lepotou a spanilostí
zplněné:
nehuhňavé,
neříhavé,
ani samou sladičkostí
nešeplavé.
Naše není fiflenice
strakatá,
ani žádná tajtrlice
hubatá;
naše měrná
není sběrná,
od věků je milovnice
slávy a věrná.
Latinu a francouzštinu
s vlaštinou,
němčinu a židovinu
s turčinou
neokrádá,
v svém je ráda,
ani pustou maďařinu
nezapřádá.
Proč se tedy ostýcháme
češtiny?
Proč svou matku zapíráme
jediní?
Není zpěvná?
není zjevná?
proti hancům slova máme
hrdohněvná!
Čechy krásné!
Čechy krásné, Čechy mé!
Duše má se s touhou pne,
kde ty vaše hory jsou,
zasnoubeny s oblohou.
S oblohou a nebesy,
Kde přemýšlí na plesy,
seraf světlem oděný,
k slávě Páně stvořený.
Pán ten stvořil také vás,
slavné Čechy, vlasti krás,
serafa vám s nebe dal,
váš by národ k zpěvu zval.
A ten národ pěje rád,
V žalmech však i touhu znát,
by ten anděl chránil Čech
do skonání světů všech.