Píseň Šumavana
My jsme hoši od Šumavy,
mladí jako lesy jaré,
prudší nežli proud Otavy,
ryzí jako zlato staré.
A Bůh dá, a Bůh dá,
že se lid náš zachová!
Naše město na Otavě,
poslední jest sídlo Čechů,
věrné otcům, matce Slávě,
věrné vlasti bez oddechu.
Bratře můj, jaká slast
milovat a hájit vlast.
Za námi kde zlatá stezka
k cizincům náš obchod vedla,
vyhynula mysl česká,
naší slávy hvězda zbledla;
smutný kraj, smutný zjev –
kde neslyšet český zpěv!
Neplač bratře, že z těch krajů –
co zaléval pot pradědů,
vykouzliv jim krásu rájů –
letí blesky hněvných hledů:
bídný lid, bídný lid
co pro svůj rod nemá cit!
Však náš český kraj, ó statný,
bohatstvím nepožehnaný,
chová v lůně lid udatný,
myslí svobodnou nadaný:
kraji náš, kraji náš,
ty bohatství větší máš.
Z Tvých měst vyšly mocné hlavy:
Hus, král Jiří, Čelakovský,
ty máš Zvikov, Pracheň, Rabí
a kolem nich lid rekovský!
Kraji náš, kraji náš,
ty oslavu větší máš!
Dokud starým Svatoborem
nezatřesou mraky černé,
dokud my si zachováme
ve svých prsou srdce věrné.
Kraji náš, kraji náš,
ty své syny věrné máš!
Bývali Čechové
Bývali Čechové
statní jonáci,
bývali rekové,
muži co květ;
bývali, zpívali,
hájili, válčili,
tak je znal svět.
Časové, Čechové,
jak se měníte!
buďte zas rekové,
jak vás znal svět,
rekové v smýšlení
v lásce a dychtění
pro vlastní květ.
