Píseň Čecha
Kde můj je kraj, kde má je vlasť?
To jméno má největší slast!
Není to blud, není to klam,
zem českou za svou vlasť že mám:
není mi země jako země,
hlas přírody to volá ve mně,
a srdce mé volá s plesem,
v Čechách jen já že doma jsem.
Zde jsem zrozen a pěstován,
od matky české odchován;
ta pod srdcem mě nosila,
slzami lásky zrosila,
zde léta jsem prožil mladosti,
zde rajské jsem zažil blahosti;
protož volám polem, lesem:
v Čechách, tu já jen doma jsem!
Zde jsem se učil Boha znát,
co dítě otcem svým ho zvát;
zde můj vzděláván byl rozum
a zde je můj otcovský dům:
na něj mé oko rado patří,
zde se sestry mé, tu mojí bratří
mne touha lásky táhne sem,
u nich tu já jen doma jsem.
K nim stejný mrav a stejný zvyk
k nim stejný mne volá jazyk,
jazyk to Jana, Václava,
jejich odkaz a oslava:
řeč, jíž Lumír a Záboj zpíval,
až Vyšehrad se tím ozýval,
ta jest posud i mým hlasem
jen mezi Čechy doma jsem.
Zde jsou hroby praotců mých,
a v těchto prach svatý jejich;
mne duch jejich obletuje,
v snách libých se mi zjevuje;
a v lůně té posvátné země
i já jejich ležet chci plémě.
Protož není mi zem co zem,
a já v Čechách jen doma jsem!
Hej Slované!
Hej Slované, ještě naše
slovanská řeč žije,
pokud naše věrné srdce
pro náš národ bije.
Žije, žije duch slovanský,
bude žít na věky;
hrom a peklo! marné vaše
proti nám jsou vzteky.
Jazyka dar svěřil nám Bůh,
Bůh náš hromovládný,
nesmí nám ho tedy vyrvat
na tom světě žádný;
i nechať je kolik lidí,
tolik čertů v světě:
Bůh je s námi kdo proti nám,
toho Perun smete.
Nechať také se nad námi
hrozná bouře vznese,
skála puká, dub se láme,
země ať se třese:
my stojíme stále pevně,
jako stěny hradné;
černá zem pohltí toho,
kdo odstoupí zrádně.
