Ďáblova nevěsta
Byla jest jedna ctná paní,
měla tři dcery na vdávání.
Dvě do kostela vodila,
třetí se doma strojila.
A když se tak ustrojila,
do zahrádky pospíšila.
Červené růže trhala,
věneček sobě dělala.
Přijel k ní jeden mládenec:
„Dej mi, panenko, ten věnec!“
„Tobě já věneček nedám,
na krásnějšího já čekám.“
Přijel k ní druhý mládenec:
„Dej mi, panenko, ten věnec!“
„Tobě já věneček nedám,
na krásnějšího já čekám.“
Přijel k ní třetí mládenec:
„Dej mně, panenko, ten věnec!“
„Tobě já můj věneček dám,
na jiného už nečekám.“
„Vyskoč panenko, na můj kůň,
povezu já tě, kde můj dům.
Povezu já tě do kraje,
to do ráječka, do ráje.“
Když jsou za město vyjeli,
dobré jsou cesty neměli.
Je po rokytí, po hloží,
po tom čertovém po zboží.
A když jsou k místu přijeli,
horoucí peklo viděli.
„Hoj, otevřte tovaryši,
vezu vám tělo i s duší! –
„Postavte panně stolici,
nalejte vína sklenici.“
První jim bránu otvírá,
druhý jí smoly nalívá.
První sklenici vypila,
hned se jí barva změnila.
Druhou sklenici vypila,
hned plamen z huby pustila.
„Otevřete, páni, veřeje,
ať na mne větřík zavěje.“
„Když jsi se chtěla chladiti,
měla jsi dobře činiti.“
„Ach! kýžby tu kdo dobrý byl,
aby mé matce vyřídil.
Má doma dcery ještě dvě,
by je líp vedla nežli mě.
By pánu Bohu sloužily
marnosti světské nechaly.
Mne marnosť světská zakzila,
mou duši věčně zmařila.“
„Není jim třeba vzkazovat,
mají se po čem zpravovat:
„Duchovní správce tam mají
nechť po jich slovu jednají.“
