Lví silou
Lví silou vzletem Sokolím,
ku předu kráčejme,
a drahé vlasti v oběti,
své síly snášejme,
a byť i cesta daleká,
ta Sokolíka neleká.
Jen mužně, statně ku předu,
vždyť drahá vlasť čeká.
Vlasť máti až na nás zavolá,
co věrné dítky své,
tu mocná paže Sokola,
zlé škůdce v souboj zve!
Tož blahá bude naše slasť,
za oběť svůj i život klást.
To svaté heslo Sokola:
za národ, drahou vlasť!
Jen, bratři, silou hrdinou,
svou hajme vlasť i řeč,
to chloubou nám buď jedinou,
a pro ní spějme v seč,
a potom teprv v spasný den,
nám vzejde krásný, zlatý sen,
pak sluncem jasným bude plát,
povždy volnosť jen.
Muž bez slzí
Hle, muž zde leží v rakvi tmělé
jenž vlasť nad všecko miloval,
leč srdce prý měl zkamenělé,
a nikdy, nikdy neplakal.
Když požár shltil statek jeho
a jmění vše mu rozkotal,
tu lkali lidé kolem něho,
lež muž ten přece neplakal.
Když drahou choť do hrobu sklonil,
po choti syna pochoval,
tu každý hořké slze ronil,
však muž ten přece neplakal.
Když nejvěrnější přítel jeho,
jej bídně zradiv spoutat dal,
tu želeli kol nešťastného,
lež muž ten přece neplakal.
A v mučírnu když jej odvedli,
tuť statně mukám vzdoroval
až hruzou sami kati zbledli,
leč muž ten přece neplakal.
Co kmetu když mu pouta sňali,
v něž osud zlý ho ukoval,
slzíce druzi jej objali,
leč muž ten přece neplakal.
Když ale národ uzřel v mdlodě,
an na řeč, vlasť svou metá kal,
a v duševní že dlí porobě,
tuť ponejprve zaplakal.
Však sotva muži slze vřelé
vynutil z vyschlých očí žal,
tu puklo srdce zkamenělé,
a muž ten navždy doplakal.
