Touha po vlasti
O milá vlasti, ty vzdálená,
kolébko v mládí mém milená,
jak velká radosť kyne se mnou,
že tě zas mohu spatřit jednou.
Sláva ti, vlasti má,
tys Čechův otčina milená;
sláva ti, vlasti má,
radosť mám, že tě mohu spatřit zas!
Oko mé, aj! patří českou zem,
místo, kde jsem já byl zrozen;
po dlouhém pak žití v cizině,
slze snad polejou líce mé.
Sláva ti, vlasti má,
tys Čechů otčina milená;
sláva ti, vlasti má,
radosť mám, že tě mohu spatřit zas!
Až mně nastane opět ten čas,
že tě opustiti musím zas,
domov můj hledat mám za mořem,
by jen srdce nepuklo hořem.
Sláva ti, vlasti má,
tys Čechů otčina milená;
sláva ti, vlasti má,
radosť mám, že tě mohu spatřit zas!
Vlasti má, rodiště drahé mé,
musím tě opustit, v dálku jít,
zanechat luhy své milené,
od milých přátelů vzdálen žít.
Přijmi mé: s bohem buď,
uzříme-li se pak ještě zas?
přijmi mé: s bohem buď,
doufejme, že se jednou zříme zas!
Až budu za mořem bydleti,
po tobě, vlasti má, truchliti,
vzpomínkou sladkou tou na tebe,
zaplesá radostí srdce mé.
Přijmi mé: s bohem buď,
uzříme-li se pak ještě zas?
přijmi mé: s bohem buď,
doufejme, že se jednou zříme zas.
Havlíčkova
Hájek jako mléko kvetl,
slavík zpíval jak na flašinetl,
kantor by to nedoved.
Já tu stál a ona taky,
koukali jsme spolu na oblaky,
dýchali jsme oba dva.
Měsíček jak mazaneček
na nebíčku špoulil svou hubičku,
a čtverák se usmíval.
Usmíval se víc a více,
slavík zpíval písní na tisíce,
měl na nebi partesy.
My tu spolu ještě stáli,
smáli jsme se a jen jsme se smáli,
smál se s námi celý svět.
My tu spolu ještě stáli,
smáli jsme se a jen jsme se smáli,
hi hi hi hi ha ha ha!
Pěj slavíčku, svou písničku,
ať veselo zde i na nebíčku,
zazpívej nám svatební!
Spi, Havlíčku v svém hrobečku
národ zpívá tvou věrnou písničku;
odpočívej v pokoji.
Chtěl jsi blaho vlasti přáti,
sám jsi musel na věčnosť se bráti;
odpočívej v pokoji.
