Jarní
Přijde jaro, přijde,
zase bude máj,
usmívá se louka,
usmívá se háj.
Stříbrné své vlny
hora vyleje,
rozkvete se růže,
slavík zapěje.
Rozpuknou se ledy,
volný bude tok,
po vlnách šumících
lodě pyšně plout.
Vyskočí z hrud klasy,
bujný bude květ,
kosa bude řinčet,
zpěv radostný znět.
Aj, ta naše lípa
bude zelená,
z větví mocných listí
nám na věnce dá.
Aj, ty vlasti plesej,
usmívá se háj,
přijde jaro, přijde,
budem míti máj.
Břetislav a Jitka
Když měsíček spanile svítil,
vévoda Břetislav vstal;
neb oheň, jejž k Juditě cítil,
již se v něm dávno byl zňal,
k Juditě dávno byl zňal.
Řka: „Kdyby i za Rejnem byla
přede mnou ustraněna,
a kdyby ji nebesa kryla:
Judita musí být má,
konečně musí být má!“
Tak pravil a zabodnuv oře,
s panoši ku Brodu jel,
kde císař ve klášterním sboře
dceru svou ukrytou měl,
před ním ji schovanou měl.
Blíž kláštera v zeleném křoví
skryl kníže panoše své,
a přes hory, doly a rovy,
pospíchal k milence své,
zabodal k Juditě své.
A ráno, když panny jsou pěly,
Břetislav v klášteře stál,
a s kůru když jíti se měly,
přiskočil, Juditu jal,
milenku na koně vzal.
Tu panny se do křiku daly,
strážníci pádili ven,
a dva za ním ve zbrani hnali,
křičíce: „Nepusťte ven;
zavřete, nepusťte ven!“
A na to hned zatáhli bránu
řetězem přenáramným,
a hradní již chtěl mu dát ránu
mečem svým napřaženým,
na hlavu napřaženým.
A hradnímu rozraziv ledví
s Jitkou se ku bráně hnal,
a řetězy přeraziv ve dví,
s Jitkou se ku Praze bral,
s milenkou ku Praze hnal.
Řja jí: „A teď, milenko drahá,
nyní jsi na věky má!“
A Jitka jsouc radostí blahá
pravila: „Na věky tvá,
nyní jsem na věky tvá!“
A nežli se severní záře
po druhé ukázala,
již Pražanů veselá tváře
Juditu uvítala.
vládkyni uvítala.
