Heřman a Dornička
Po neděli za svítání
česal Heřman koně vrany.
Přišla k němu jeho matka,
přinesla mu čtyry jabka.
„Kam pojedeš, Heřman mladý,
že máš koně osedlany?“
„Pojedu já pro svou milou,
pro Dorničku roztomilou.“
„Nejeď, Heřman, nejeď pro ni,
pošlem pro ni koně vrany.“
„Tobych ani neudělal,
abych sobě lidí nazval
a k posledu doma zůstal!“
„Bodějž Heřman hlavu srazil,
víc se domů nenavrátil!“
Jeli, jeli, přece jeli,
na citeru, housle hráli,
troubili a bubnovali.
A když na louku přijeli,
na tu louku na širokou,
pod tu lípu pod vysokou,
koníček zlámal nožičku,
Heřmánek srazil hlavičku.
Dlouho stáli, rozmlouvali,
a muziky pořád hrály.
Dlouho stáli, nevěděli,
jestliby přec jeti měli.
„Jeďte vy jen přece pro ni,
pro mé zlaté potěšení,
nebude-li mně samému,
bude bratru nejmladšímu.“
Jeli, jeli, přece jeli,
na citeru, housle hráli,
troubili a bubnovali.
A když přijeli nahoru
k Novosedlickému dvoru:
„Jdi, Dorničko, jdi otvírat,
tvoje svatebčany vítat.“
Jak Dornička otevřela,
hned se celá polekala.
„Vítám, páni svadebčani!
kde jste ženicha nechali?“
„Ženich ten nám doma zůstal,
aby k svadbě stoly chystal.“
„U kolik jsem svadeb byla,
nikde sem to neviděla,
aby ženich doma zůstal,
svadebčanům stoly chystal!“
Matička jí brání jíti,
až ženicha budou míti.
„Jen vy nám ji přece dejte
a Dorničce nezbraňujte.“
Matička ji vystrojila,
a z domu ji provodila.
Když ji z domu provázela,
smutně sobě naříkala.
Jeli, jeli, zase jeli,
na citeru, housle hráli,
troubili a bubnovali.
A když na louku přijeli,
na tu louku na širokou,
pod tu lípu pod vysokou,
Dorna z vozu se nahnula,
krev červenou uhlídala.
„To je krve mého milého,
ach Heřmánka rodilého!“
„Ach! to není krev člověčí,
to je jenom krev zvířecí:
Zabil Heřman tučnou lani,
aby uctil svatebčany.“
Jeli, jeli, pořád jeli,
na citeru, housle hráli,
troubili a bubnovali.
A když přijeli nahoru
do Heřmanového dvoru:
„Jděte, matičko, k vítání
této nešťastné synovy.“
„Vítám tebe, má synová!
Bodejž jsi hlavu srazila,
než´s mého syne poznala!“
A když byli v půl večeře,
zvoní hranu na klášteře.
Jak Dornička uslyšela,
uleknutím zbledla celá.
„Ach komuž to zvoní hranu?
Jistě mému to Heřmanu!“
„Heřman, ten v komoře leží,
že ho jeho hlava bolí:
Umřelo jest pacholátko,
maličké to nemluvňátko.“
Jak Dornička uslyšela,
hned se pravdy domyslila.
Uleknutím na zem padla,
v okamžení dokonala.
Jak se věrně milovali,
tak je spolu pochovali.
Na hrob postavili kámen,
a vyryli nápis na něm:
„Leží tu Heřman s Dorničkou,
jako bratr se sestřičkou.
Kdo okolo hrobu jdete,
za ně se tu pomodlete!“
