Národní zpěvník 47: Parom a Ratka, Víly, Lesní panny

Parom a Ratka
Nedaleko od Trenčína,
pri Uhrovci je dolina,
keď ces ňu ludé kráčajú
dubkom jim vlasy vstávajú:
 
Mezi dvoma potokama
stojí strašná skala sama,
má ludskú tvár i postavu,
ruky, nohy, oči, hlavu.
Popri něj kameň na zemi
jako dieťa zavalený.
 
Za starých časov cigánka,
kterej jméno bolo Ratka,
nesla tam dieťa na ruce,
nemala plienky, onuce –
 
„Ha, bodaj ťa, ty potvora,
jasná strela paromová!“
 
V tom shodí batoh zo seba
s pecnom jačmeného chleba,
z chleba kusy odlomila
a fagana očistila.
 
Buoh Parom za oblakami
uvidí to nahněvaný:
 
Tresk! zahrmí  jej do čela,
hned i s děckom zkameněla,
že božieho daru chleba
tak užila jak netreba.
 
Dieťa nevinno pre hriech ten
čaká tu až na súdný den,
robí niekedy ai divy,
chrání priesadku od zimy.
 
Ale Ratka u tej rieky
bude skalou až na veky.
 
 
Víly
Tam okolo Strečna
cesta nebezpečná,
pod zámkom sa skryly
v bielých plachtách Víly.
 
Na lúkách vo Váhu
často sa kúpajú;
po poli širokom
tancúvajú skokom;
koho raz pochytia
tak ho dlúho vrtia,
až pokial v ich hrsti
dušu nevypustí.
 
 
Lesní panny
Pase ovčák, pase ovce
v pěkném zeleném klobouce,
pase na kopečku
v březovém háječku.
 
Pod dubem tu z nenadání
dvě panenky stály,
ovčák jim dal dobrý večer,
ony se jen smály.
 
Jedna byla celá bílá,
jako holubička,
druhá k němu švitořila,
jako vlaštovička:
 
„Pojď, ovčáčku! pojď ty s náma,
vyspi se u nás do rána;
a ty tvoje ovce,
ať je pase, kdo chce.“
 
Vzaly jsou ho za ručičku,
do hor s nima zašel –
svých oveček a chaloupky
nikdy víc nenašel.