Sirotek
Osiřelo dítě
o půl druhém létě.
Když pak rozum bralo,
na matku se ptalo.
„Ach táto, tatíčku!
kam ste dal mamičku?“
„Tvá matka tvrdě spí,
žádný ji nezbudí.
„Na hřbitově leží,
nedaleko dveří.
Jak dítě slyšelo,
na hřbitov běželo.
Špendlíčkem kopalo,
jehličkou hrabalo.
Když se dohrabalo,
smutně zaplakalo.
„Ach, mámo, mamičko!
Promluvte slovíčko.“
„Mé dítě, nemohu!
Mám na hlavě hlínu.
A na srdci kámen –
hoří jako plamen.
Jdi, dítě, jdi domů.
máš tam jinou mámu.“
„Ta není tak milá,
jako vy jste byla.
Když má chleba dáti,
třikrát jej obrátí.
Když vy jste dávala,
máslem jste mazala.
Když hlavičku češe,
krev potůčkem teče.
Když vy jste česala,
vy jste objímala.
Když nožičky myje,
o škopíček bije.
Když vy jste mývala,
celé jste zlíbala.
Když košilku pere,
div mne neprokleje.
Když vy jste právala,
vy jste si zpívala.
„Jdi domů, mé dítě,
zejtra na usvitě
přijdu, vezmu si tě.“
Dítě přišlo domů,
položilo hlavu.
„Ach, táto, tatíčku!
Dejte poduštičku!“
„Co dítě, co činíš!
Snad zemřít nemíníš?“
„Ach táto, tatíčku!
Už vidím mamičku.
Má mamička milá,
celá pěkná bílá!“
„Co dítě, co děláš?
Vždyť mamičky nemáš!
Vždyť nikdo tu není –
marné tvé vidění.“
Ach, táto, tatíčku!
Chystejte rakvičku.
Má dušička Bohu,
mé tělo do hrobu.
Do hrobu – k mé matce,
ať jí zplesá srdce!
Jeden den stonalo,
druhý den skonalo,
třetí pohřeb mělo.
