Národní zpěvník: Sirotek, Sestra travička, Matka travička

Sirotek

Osiřelo dítě

o půl druhém létě.

 

Když pak rozum bralo,

na matku se ptalo.

 

„Ach táto, tatíčku!

kam ste dal mamičku?“

 

„Tvá matka tvrdě spí,

žádný ji nezbudí.

 

„Na hřbitově leží,

nedaleko dveří.

 

Jak dítě slyšelo,

na hřbitov běželo.

 

Špendlíčkem kopalo,

jehličkou hrabalo.

 

Když se dohrabalo,

smutně zaplakalo.

 

„Ach, mámo, mamičko!

Promluvte slovíčko.“

 

„Mé dítě, nemohu!

Mám na hlavě hlínu.

 

A na srdci kámen –

hoří jako plamen.

 

Jdi, dítě, jdi domů.

máš tam jinou mámu.“

 

„Ta není tak milá,

jako vy jste byla.

 

Když má chleba dáti,

třikrát jej obrátí.

 

Když vy jste dávala,

máslem jste mazala.

 

Když hlavičku češe,

krev potůčkem teče.

 

Když vy jste česala,

vy jste objímala.

 

Když nožičky myje,

o škopíček bije.

 

Když vy jste mývala,

celé jste zlíbala.

 

Když košilku pere,

div mne neprokleje.

 

Když vy jste právala,

vy jste si zpívala.

 

„Jdi domů, mé dítě,

zejtra na usvitě

přijdu, vezmu si tě.“

 

Dítě přišlo domů,

položilo hlavu.

 

„Ach, táto, tatíčku!

Dejte poduštičku!“

 

„Co dítě, co činíš!

Snad zemřít nemíníš?“

 

„Ach táto, tatíčku!

Už vidím mamičku.

 

Má mamička milá,

celá pěkná bílá!“

 

„Co dítě, co děláš?

Vždyť mamičky nemáš!

 

Vždyť nikdo tu není –

marné tvé vidění.“

 

Ach, táto, tatíčku!

Chystejte rakvičku.

 

Má dušička Bohu,

mé tělo do hrobu.

 

Do hrobu – k mé matce,

ať jí zplesá srdce!

 

Jeden den stonalo,

druhý den skonalo,

třetí pohřeb mělo.

 

Sestra travička

Žala holka, žala trávu

na tom podviničném stavu.

 

Jeli tudy cizí páni:

„Pojeď, holka, pojeď s námi.“

 

„Já bych s vámi ráda jela,

kdybych jen bratra neměla.“

 

„Zbav se, holka, bratra svého,

dej mu hada jedového.“

 

Již bratříček z vojny jede,

čtyry koně s sebou vede.

 

A pátý hop! na provodě:

„Jsi-li, sestro, na svobodě?“

 

„Jsem, bratříčku, na svobodě,

jako ryba v čerstvé vodě!

 

Na, bratříčku, snídaničku,

připravila jsem rybičku.“

 

„Jaké, sestro, máš rybičky:

bez ploutviček, bez hlavičky!“

 

„Já hlavičky sama snědla,

a ploutvičky kočka zvedla.“

 

Po snídani hlava bolí:

„Pojď, sestřičko, zavaž mi ji!“

 

„Kdybych chtěla hlavu vázat,

nechtěla bych jedu dávat!“

 

„Jdi, sestřičko, do lednice,

natoč vína do sklenice.“

 

Než sestřička s vínem přišla,

již z bratříčka duše vyšla.

 

Jeden den ho pochovala,

a druhý den psaní psala.

 

„Přijeď, milý, bez prodlení,

už je bratr otrávený.“

 

„Když jsi bratra otrávila,

ani mne bys nešetřila.“

 

„Ouvej, Bože, mého hoře!

Nemám bratra ani muže:

 

Bratra jsem si otrávila

a muže jsem nenabyla!“

 

 

Matka travička

Šla Dorna pro vodu,

pro vodu studenou.

 

Přijeli k ní páni:

„Pojeď, Dorno, s námi.“

 

Dorna nemeškala

na kočár sedala.

 

„Kdo jste tu z té strany

zkažte mé mateři:

Ať se svadba strojí

na Rakouském poli.“

 

Matka nemeškala,

dvě sklenice vzala,

do sklepa běžela.

 

A do jedné medu

a do druhé jedu.

 

A před syna s medem,

před nevěstu s jedem.

 

Sám pán Bůh to změnil,

napil se syn jedu

a nevěsta medu.

 

Syn se jedu napil,

po světnici chodil

poručenství robil:

 

„Tobě, bratře, tobě

čtyry koně vrané

pěkně osedlané.

 

Tobě, sestro, tobě

čtyry krávy dojné

a čtyry jalové.

 

Tobě, milá, tobě

ten dům malovaný

za tvé milování.“

 

„Co mně, synu, co mně?

Co mně staré mamě?“

 

„Tobě, matko, tobě

ten kámen široký

a Dunaj hluboký.

 

Že´s mne otrávila,

s milou rozloučila.“