.jpg)
Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank
Navržený rozpočet je znatelně horší, než jaký se čekal. Schodek 389 mld. Kč je prakticky na horní hranici předem avizovaného pásma 310–400 mld. a proti letošnímu plánu se zhoršuje o 79 mld. Kč, tedy o více než čtvrtinu. Přitom ministerstvo financí samo očekává pro rok 2027 růst ekonomiky o 2,4 % reálně a 6,3 % nominálně. To je hlavní makroekonomický problém návrhu: fiskální politika se velmi výrazně uvolňuje nikoli v recesi, ale při pokračujícím růstu.
1. Titulní číslo 389 miliard je opravdu vysoké
Příjmy mají vzrůst z 2,118 na 2,189 bilionu Kč, tedy jen o zhruba 71,3 mld., zatímco výdaje poskočí z 2,428 na 2,578 bilionu, tedy o 150,3 mld. Kč. Celé meziroční zhoršení salda o 79 miliard je právě rozdílem těchto dvou dynamik.
Ještě výmluvnější je tempo: příjmy rostou zhruba o 3,4 %, přestože nominální HDP má podle MF vzrůst o 6,3 %. Výdaje naopak rostou přibližně o 6,2 %, tedy prakticky stejně rychle jako nominální ekonomika. Fiskální problém roku 2027 proto nevzniká pouze „rekordními investicemi“. Je kombinací slabší dynamiky příjmů a velmi rychlého růstu celé řady výdajových položek.
Pokud by se 389 miliard skutečně vyčerpalo, nominálně by šlo o jeden z největších deficitů v historii ČR – nad ním by z dosavadních skutečných výsledků zůstal prakticky jen pandemický rok 2021 se 419,7 miliardy.
2. Argument „schodek roste kvůli investicím“ platí jen částečně
Kapitálové výdaje skutečně dosahují rekordních 289,6 mld. Kč a proti roku 2026 rostou o 26,4 miliardy. Z národních zdrojů je nárůst vyšší, o 47,7 miliardy, protože končí Národní plán obnovy a část evropského financování musí nahradit české zdroje. To je ekonomicky relevantní argument vlády.
Jenže celkový deficit se zhoršuje o 79 miliard. Samotný nárůst kapitálových výdajů tedy představuje jen přibližně třetinu zhoršení celkového schodku.
Vedle investic rostou například:
► rozpočet ministerstva obrany o 36,2 mld. Kč,
► ministerstva dopravy o 16,5 mld.,
► ministerstva průmyslu o 13,4 mld.,
► ministerstva práce a sociálních věcí o 16,1 mld.,
► výdaje na platy celkově o 36 mld. Kč,
► důchody o 19,2 mld. Kč,
► a velmi důležitě obsluha státního dluhu z přibližně 110 na 130 mld. Kč, tedy o dalších 20 miliard.
Právě poslední položka je varovná: stát už začíná pocítit kumulativní cenu deficitů minulých let. Dvacet miliard dodatečných úroků samo o sobě spolyká čtvrtinu celého meziročního zhoršení rozpočtu.
3. Pozor na tvrzení ministerstva financí, že deficit je „2,8 % HDP“
Samotný schodek státního rozpočtu 389 mld. Kč odpovídá při ministerstvem financí očekávaném nominálním HDP 9,531 bilionu zhruba 4,1 % HDP, nikoli 2,8 %.
Číslo 2,8 % HDP, které resort financí uvádí, se vztahuje k jinému ukazateli – saldu celého sektoru vládních institucí (tedy včetně například výsledku hospodaření krajů a obcí, tradičně zhusta přebytkových), podle evropské metodiky a fiskálně-strukturálního plánu, navíc po aplikaci evropské obranné únikové doložky. Ministerstvo financí samo dodává, že bez využití obranné doložky očekává saldo −3,5 % HDP.
Proto nelze říkat: „Česko má rozpočtový schodek jen 2,8 % HDP.“ To míchá dvě různé metodiky.
Navíc obranná úniková doložka nemaže dluh ani skutečně utracené peníze. Pouze umožňuje při posuzování evropských fiskálních pravidel určité obranné výdaje nezapočítávat standardním způsobem. Ministerstvo financí uvádí pro rok 2027 prostor 70 mld. Kč.
4. Mezinárodní srovnání ministerstva financí je pravdivé, ale trochu marketingové
Ministerstvo financí zdůrazňuje, že saldo ČR 2,8 % HDP je lepší než průměr EU 3,6 %, Polsko 6,3 %, Slovensko 5,4 % či Německo a Rakousko po 4,1 %.
To je významné: Česko skutečně není fiskální pacient Evropy. Veřejný dluh zůstává relativně nízký. Ministerstvo financí ve své srpnové predikci čeká jeho zvýšení z 45,8 % HDP v roce 2026 na 47,0 % v roce 2027.
Právě proto nehrozí kvůli tomuto rozpočtu žádná okamžitá dluhová krize.
Jenže srovnání s Polskem či Slovenskem trochu odvádí pozornost od důležitější otázky: proč Česko při růstu HDP 2,4 % potřebuje výrazně zvyšovat deficit?
Pro fiskální zdraví země není ideálním benchmarkem „jsme lepší než Slovensko“. Důležitější je, jestli se při dobré konjunktuře vytváří rezerva pro příští recesi. A rozpočet 2027 ji nevytváří – naopak ji spotřebovává.
5. Velmi problematické je tvrzení o „přechodném“ zvýšení
Ministerstvo financí předpokládá saldo sektoru vládních institucí:
2027 −2,8 %, 2028 −2,0 %, 2029 −1,6 %, 2030 −1,2 % HDP.
Pokud by se tato trajektorie skutečně naplnila, dnešní 389miliardový deficit by byl podstatně méně znepokojivý.
Jenže právě tato část rozpočtu je nejméně jistá.
V roce 2028 se totiž výrazně zmenší možnost využít obrannou únikovou doložku a zároveň stát vstupuje do dalších nákladů, které jsou politicky velmi obtížně vratné – vyšší platy, zdravotnictví, obrana, důchody či energetické podpory. Dokázat během jediného roku přejít z dnešní fiskální expanze k výrazné konsolidaci bude vyžadovat buď velmi silný růst příjmů, nebo skutečné škrty.
Samotné prohlášení, že úspory budou v „řádu desítek miliard“, je zatím příliš obecné.
6. Zdravotnictví: 50 miliard není totéž co 50 miliard ze státního rozpočtu
Ministerstvo financí píše, že zdravotnictví získá přes 50 mld. Kč navíc, ale současně vysvětluje, že jde o kombinaci vyšších plateb státu za státní pojištěnce a vyššího výběru zdravotního pojistného díky ekonomickému růstu.
Není tedy přesné interpretovat celý tento nárůst jako „vláda přidává ze státního rozpočtu zdravotnictví 50 miliard“.
Podobně samotná kapitola ministerstva zdravotnictví se prakticky nemění – zůstává kolem 12,68 mld. Kč. Peníze tečou do zdravotnictví převážně jinými kanály.
7. Co je naopak na návrhu skutečně pozitivní
Rozpočet není možné označit jednoduše za „projídací“.
289,6 miliardy kapitálových výdajů je velmi vysoká částka. Rozpočet Státního fondu dopravní infrastruktury má vzrůst na 180 mld., obrana se dostává na dvě procenta HDP přímo v kapitole ministerstva obrany a výdaje na výzkum mají dosáhnout 45 mld. Kč.
To jsou kvalitativně jiné výdaje než plošné sociální transfery či provozní spotřeba.
Pokud infrastruktura, energetika a obranné investice zvýší potenciální výkon české ekonomiky, část vyššího zadlužení lze obhájit.
Problém je, že rozpočet současně dramaticky navyšuje i jiné výdaje, takže argument „389 miliard, protože investujeme“ je příliš zjednodušující.
8. Dopad na dluhopisy, sazby a hypotéky
Pro české státní dluhopisy je návrh mírně až středně negativní.
Trh bude muset absorbovat vyšší emisní potřebu a stát už má současně refinancovat stále větší objem existujícího dluhu. Ministerstvo financí samo počítá s dlouhodobými úrokovými sazbami kolem 4,7 % i v roce 2027.
389 miliard tedy není jen politická cifra. Vyšší potřeba financování může držet české dlouhé výnosy výše, než by jinak byly.
To může částečně brzdit i pokles hypotečních sazeb, protože jejich dlouhodobá cena se neodvíjí jen od repo sazby ČNB, ale také od podmínek na korunovém dluhopisovém a swapovém trhu.
9. Rating: okamžitý downgrade nečekejme
Samotných 389 miliard rating ČR neohrozí. Důvodem je především stále nízký dluh kolem 47 % HDP a fakt, že Česko zůstává z evropského hlediska fiskálně relativně solidní zemí.
Ratingové agentury ale budou sledovat něco jiného než samotný rok 2027: zda je pravdivý příběh vlády, že jde o jednorázové či přechodné zvýšení deficitu.
Pokud se v dalších rozpočtech ukáže, že 350–400miliardové schodky jsou novým standardem i při růstu ekonomiky, právě tehdy by se výhled ratingu mohl začít zhoršovat.
Hypotéky v Česku jen tak nezlevní, i kdyby ČNB snížila sazby. Drahota totiž přichází z Washingtonu, jak v zásadním projevu potvrdil šéf centrální banky USA
České domácnosti čekající na citelnější zlevnění hypoték projev Kevin Warshe nepotěšil. Šéf nejmocnější centrální banky světa, té americké, totiž v ostře sledovaném projevu na sympoziu v Jackson Hole vyslal zřetelně jestřábí signál. Ten mimo jiné znamená, že ani případné snížení základní sazby České národní banky, jakkoli samo o sobě už tak málo pravděpodobné, by hypoteční sazby v Česku nesnížilo. Stále větší část ceny dlouhodobých peněz se do Česka dováží ze zahraničí, především právě ze Spojených států.
Warsh tak trhy utvrdil v tom, že americká centrální banka – Fed – nebude se snižováním sazeb nijak spěchat. Pro Čechy je to podstatné, neboť cena hypotéky se rozhodně neodvíjí pouze od dvoutýdenní repo sazby ČNB. U úvěrů s několikaletou fixací hrají zásadnější roli dlouhodobější tržní sazby a swapy. A ty jsou napojeny na globální dluhopisový trh.
Když zvedne či drží své sazby nahoře americká centrální banka, zůstávají poměrně vysoko výnosy, resp. úrokové sazby amerických dluhopisů, které se přenáší do poměrně vysokých sazeb dluhopisů německých, které zase zvedají ty na dluhopisech vlády české a sazby českých úrokových swapů. A ty jsou určující pro sazby hypoték v ČR.
Že první článek tohoto řetězce funguje velmi silně, doložila například studie Banky pro mezinárodní platby z roku 2025. Fernando Avalos, Karamfil Todorov a Dora Xia zjistili, že zhruba třetinu neočekávaných pohybů výnosu desetiletého německého státního dluhopisu lze vysvětlit neočekávanými pohyby výnosu desetiletých amerických dluhopisů. Autoři přímo píší, že americké výnosy v posledních letech udávaly tón výnosům ostatních vyspělých ekonomik a táhly je vzhůru i v situaci, kdy byl jejich hospodářský vývoj odlišný.
Podobný závěr přináší výzkum Evropské centrální banky. Studie Lennarta Brandta a jeho spoluautorů ukazuje, že americké šoky jsou pro vývoj finančních veličin eurozóny velmi důležité a jejich přenos do Evropy je výraznější než přenos evropských šoků opačným směrem. Jiný výzkum ECB zase přímo dokládá souběžný pohyb amerických a německých státních výnosů v době kolem měnověpolitických oznámení Fedu.
A Washington se nezastaví ani na německých hranicích. Nejnovější analýza Mezinárodního měnového fondu přímo pro Českou republiku ukazuje, že po roce 2021 zesílila citlivost českých tržních úroků na americkou měnovou politiku. Překvapivé zvýšení sazeb Fedu vede nyní k výraznějšímu růstu českého tříměsíční mezibankovní sazby PRIBOR i výnosu dvouletého českého státního dluhopisu než před rokem 2022. MMF to označuje za známku silnějšího provázání českých sazeb s americkou měnovou politikou a inflačním cyklem.
Starší studie MMF navíc ukazuje, že změny finančních podmínek v eurozóně se do Česka přelévají hlavně přes přeskupování portfolií investorů a zasahují právě výnosy českých státních dluhopisů a kurz koruny.
Proto i kdyby ČNB svoji základní sazbu nakrásně snížila, což je tedy vskutku málo pravděpodobné, české pětileté či desetileté tržní sazby vůbec klesnout nemusí, protože je vzhůru potáhnou dražší peníze ve světě. Bankám pak neklesnou dostatečně náklady na zajištění dlouhodobých úvěrů a hypotéky v ČR tedy nezlevní.
Většina bohatého Islandu nestojí ani o to, aby se vůbec začala bavit o možném členství v EU. Pro Brusel je to tvrdší rána, než odpovídá velikosti Islandu
Islanďané Evropské unii řekli poměrně přesvědčivé „ne“. Podle výsledků zveřejněných islandskou veřejnoprávní televizí RÚV odmítlo obnovení přístupových rozhovorů 52,8 procenta hlasujících, zatímco pro bylo 47,2 procenta. Výsledek je přitom výraznější, než naznačovaly poslední průzkumy, které čekaly prakticky remízu. Ještě několik dnů před referendem jeden z nich dokonce dával mírnou převahu zastáncům rozhovorů.
Pro Brusel je to větší rána, než napovídá velikost Islandu, který má jen necelých 400 tisíc obyvatel. Islanďané totiž nehlasovali o vstupu do EU. Rozhodovali pouze o tom, zda se vůbec mají obnovit přístupová jednání. Teprve kdyby byla úspěšná, následovalo by další referendum o skutečném členství. Většina Islanďanů tedy odmítla už možnost zjistit, jaké podmínky by jim Brusel nabídl.
Právě to je pro Unii politicky nepříjemné. Island by měl být skoro ideálním kandidátem. Je mimořádně bohatý, demokratický, politicky stabilní a jeho instituce jsou evropským velmi blízké. Prostřednictvím Evropského hospodářského prostoru je již zapojen do jednotného evropského trhu, patří do Schengenu a je členem NATO. Nejde tedy o zemi, kterou by Brusel musel dlouhé roky ekonomicky a institucionálně připravovat.
Navíc se hlasovalo v době, která měla zastáncům členství nahrávat. Geopolitický význam Arktidy rychle roste, sousední Grónsko se dostalo do středu světové politiky a válka na Ukrajině posílila význam bezpečnostního ukotvení evropských zemí. Zastánci EU nabízeli také ekonomický argument: členství by mohlo Islandu otevřít cestu k euru a podstatně nižším úrokům. Právě vysoké úroky a životní náklady patřily k hlavním tématům kampaně.
Ani to nestačilo. Proti tomu stála zejména obava ze ztráty kontroly nad rybolovem a částí národní suverenity. Ryby nejsou na Islandu okrajovým folklorem, ale strategickým hospodářským aktivem. Řada Islanďanů proto zjevně usoudila, že jejich současné postavení je výhodnější: mají přístup na evropský jednotný trh, ale zároveň si zachovávají větší kontrolu nad vlastními přírodními zdroji. Právě ochrana rybolovných vod je jeden z klíčových motivů výsledku.
Dokonce ani argument levnějšími hypotékami nemusí být tak jednoznačný, jak vypadá. Nižší úroky zvyšují částku, kterou si domácnosti mohou půjčit, a při omezené nabídce bydlení se část této výhody postupně kapitalizuje do vyšších cen nemovitostí. Levnější hypotéka tedy automaticky neznamená stejně levnější bydlení. Ostatně ani v Česku by přijetí eura a s ním spjaté levnější hypotéky neznamenaly levnější nemovitosti a bydlení, ale naopak ještě dražší, protože nabídka by zřejmě nadále zůstala omezená (na ni nemá vliv to, jakou země platí měnou). Islanďané si zřejmě i toto většinově uvědomili a neskočili na vějičku levnějších hypoték, jak ji používají třeba i četní příznivci přijetí eura v Česku.
Islandské hlasování představuje nepříjemnou ránu evropské politice rozšiřování. Jestliže Unie nedokáže přesvědčit ani jeden z nejbohatších, nejstabilnějších a institucionálně nejlépe připravených evropských států, aby si vůbec vyslechl její nabídku členství, je to pro Brusel varovné. (31.8.2026)
.jpg?s3=1)
