Navyšování věku odchodu do důchodu se děje i v řadě jiných zemí EU

Komentář Lukáše Kovandy

Česko by nebylo výjimkou. Penzijnímu systému by pomohlo, vláda má po prezidentské volbě jedinečnou šanci jej prosadit.

Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka už loni uvedl, že navýšení věku odchodu do důchodu je v ČR nevyhnutelné, a to nejpozději kolem roku 2030. Nyní téma vrací na stůl další vrcholní politici vládní pětikoalice, například šéfka sněmovny Markéta Adamová Pekarová, která ovšem krok podmiňuje širší reformou penzí.

Pokud by k navýšení věku odchodu do důchodu došlo, nebude ČR v rámci EU žádnou výjimkou. Byť je pravda, že dle nyní platné legislativy jednotlivých zemí EU by měl být v roce 2033 průměrný věk odchodu do důchodu v Unii stále jen 65,5 roku (viz tabulka níže). Tento údaj plyne z aktuálně schválené legislativy jednotlivých zemích EU týkající se právě penzijní problematiky. Některé země EU ovšem rozhodly navázat věk odchodu do důchodu na vývoj délky života (viz opět tabulka níže), takže v těchto zemích již v roce 2033 může být věk odchodu do důchodu vyšší než ten aktuálně daný nebo aktuálně plánovaný.

V současnosti je nejčastějším věkem odchodu do důchodu v EU věk 65 let. Řada zemí už ovšem rozhodla tuto hranici posunout, nejčastěji na 67 let. Tyto posuny věku odchodu do důchodu nastanou v příštích zhruba deseti letech, nejpozději do roku 2033.

Pokud by tedy ČR navýšila v období do začátku 30. let věk odchodu do důchodu na 67 let, rozhodně se nebude nijak vymykat. Naopak, půjde o celkem již běžnou věc. S takovouto hranicí totiž nyní počítají i země jako Německo, Nizozemsko, Belgie, Španělsko, ale také třeba Bulharsko. Dánsko dokonce danou hranici plánuje posunout až na 68 let věku. Itálie, Řecko a právě zmíněné Dánsko už nyní uplatňují hranici odchodu do důchodu 67 let.

Posunutí věku odchodu do důchodu by ulevilo penzijnímu systému v ČR, byť je třeba jej chápat opravdu jako součást nutného reformního úsilí ve věci penzí, nikoli jako všespásné řešení, které postačí samo o sobě. Ministr Jurečka už loni uvedl, že návrh důchodové reformy předloží vláda do konce letošního roku, což je tedy plně žádoucí. Po prezidentské volbě se Fialově vládě totiž otevírá „okno příležitosti“ k provádění politicky nepopulárních, ale ekonomicky nutných reforem. Navyšování věku odchodu do důchodu patří mezi ně.

Zvýšení daně z nemovitosti rozevře příjmové nůžky mezi bohatými a chudšími

Mezi vlastníky nemovitostí a nájemníky. Pokud už zvyšovat, ať peníze zůstanou obcím.

Už od příštího roku se v Česku podle všeho zvedne daň z nemovitosti. S myšlenkou jejího zvýšení si vážně pohrává ministerstvo financí. Někteří politici vládní pětikoalice pak přibližují, že by se mohla zvýšit na dvojnásobek stávající úrovně. Česko by i tak patřilo mezi ty země OECD, které nemovitosti zdaňují vůbec nejméně.

Nyní výnos ze zdanění nemovitostí odpovídá v ČR zhruba 0,2 procenta, což je po Estonsku druhý nejnižší podíl v rámci OECD.

Ponechme stranou, že zvýšení daně z nemovitosti je v rozporu s předvolebními sliby koalice Spolu, která je hlavní silou nynější vládní pětikoalice. Ostatně ještě loni se vládní představitelé vyjadřovali v tom smyslu, že zvýšení jakékoli daně je po ně tabu. Nyní už přešli k argumentaci, že nebudou navyšovat celkové daňové inkaso v poměru k HDP, tedy takzvanou složenou daňovou kvótu. Přičemž ovšem už navyšování jednotlivých daní nevylučují.

Všimli si toho, že jim současná rapidní inflace výrazně nafukuje ukazatel (nominálního) HDP, ale už ne nutně všechny daňové příjmy. Proč to tedy nechat jen tak být. Daň z nemovitých věcí se vypočítává podle druhu nemovitosti, výměry bytu, koeficientu podle velikosti obce a místního koeficientu. Není nutně navázána na inflaci.

Jestliže stoupá inflace, stát vybírá automaticky více třeba na DPH. To proto, že DPH se počítá z ceny zboží či služeb a pokud ta ze samotné definice inflace stoupá, roste i příslušné inkaso státu. Stejně je tomu třeba i u daně z příjmu fyzických či právnických osob. Nikoli však v případě daně z nemovitosti.

Četné nemovitosti, například byty v panelových domech, v současnosti zlevňují i o desítky procent. Přesto stát na příslušné dani může už za rok touto dobou vybírat dvojnásobek. A stále budou moci vládní politici tvrdit, že nenavyšují celkové daňové inkaso v poměru k HDP. Protože jim, jak víme, inflace nafukuje ukazatel nominálního HDP. Před volbami ale slibovali nezvyšování daní, nikoli nezvyšování složené daňové kvóty. To je rozdíl.

Hlavním problémem zvýšení daně z nemovitosti je to, že může dále rozevřít příjmové nůžky mezi třídou vlastníků nemovitostí a třídou nájemníků. Majitelé nemovitostí totiž budou v celé řadě případů úspěšně přenášet vyšší daňové zatížení na své nájemníky, jimž zkrátka o příslušnou částku daně nájem zvýší. Nájemné v Česku nadále roste, na rozdíl od ceny nemovitostí v řadě oblastí. Růst cen nájemného značí, že pronajímatelé jsou stále v poměrně komfortní situaci. Pokud nepřenesou vyšší daň z nemovitosti na své nájemníky celou, přenesou alespoň její podstatnou část.

Ti vlastníci nemovitosti, kteří ve své nemovitosti sami bydlí, pochopitelně takovýto přenos daňového zatížení uskutečnit nemohou. Zde však navýšení daně narazí na další nepříznivý sociální aspekt. Řada vlastníků nemovitostí v Česku se z důvodu na evropské poměry nadprůměrného podílu vlastnického bydlení rekrutuje z řad třeba nižších středních vrstev nebo vrstev vyloženě chudobných, alespoň tedy chudobných z hlediska výše jejich pravidelného příjmu. Takže opět, zvýšení daně z nemovitostí vedle zmíněné třídy nájemníků nepříznivé zasáhne ty relativně chudé vlastníky nemovitostí. Například starobní důchodce, kteří svoji nemovitost, v níž dožívají, získali „za hubičku“ třeba během vlny privatizací bytového fondu nebo díky restitucím v 90. letech minulého století.

Pro příjmově chudé vlastníky nemovitostí, kteří třeba pobírají citelně podprůměrný starobní důchod, je zvýšení daně z nemovitosti pochopitelně daleko palčivějším problém než pro zajištěné vlastníky nemovitostí, a zvláště v současnosti, kdy panuje bezpříkladná energetická drahota a mimořádně vysoká obecná inflace.

Pokud tedy Fialova vláda nakonec ke zvýšení daně z nemovitosti přikročí, mělo by její inkaso plně zůstat na účtech příslušných obcí, jak je tomu nyní. Jenže ministr financí Zbyněk Stanjura podmiňuje její zvýšení tím, že by alespoň část inkasa daně z nemovitosti nově mířila do státního rozpočtu. Přitom jestliže budou mít příjem z daně výhradně obce, budou moci snáze realizovat například projekty sociálního bydlení – třeba i pro seniory. Dále se tím podpoří regionální rozvoj, protože obce budou mít větší motivaci, aby v příslušném katastru lidé zůstávali, a nestěhovali se pryč. A konečně budou mít i více peněz na to, aby si zkvalitněním infrastruktury nebo třeba výstavbou školek lidi na svém katastru udržely.

Uspokojivý regionální rozvoj by postupně přivíral nůžky mezi jednotlivými regiony, což by tlumilo negativní sociální dopad zvýšení daně z nemovitostí na nájemníky nebo chudé vlastníky nemovitostí. To proto, že by sice odváděli na dani z nemovitosti více, ale tyto peníze by zůstávaly v regionu a za předpokladu rozumného využití těchto prostředku pomáhaly zlepšovat celkovou životní úroveň zejména v zaostávajících regionech.

Stavebnictví čeká letos další propad

Staví se méně bytů, což v budoucnu zvýší cenu bydlení.

Tuzemské stavebnictví zvládlo loňský obtížný rok solidně. Jak pozemní, tak inženýrské stavitelství přidalo shodně 1,9 procenta. Letos je však třeba počítat s horším výsledkem. Stavebnictví by se totiž mělo reálně propadnout, byť mírně, o 0,3 procenta. Důvodem je nejistota na straně developerů, plynoucí ze zhoršení kupní síly obyvatelstva v oblasti realit. Toto zhoršení je dáno poklesem životní úrovně domácnosti, který je důsledkem energetické drahoty a rapidní obecné inflace, a výrazným zdražením financování nemovitostí, například v podobě hypoték.

V porovnání s rokem 2021 tak loni došlo k poklesu počtu zahájených bytů, z takřka 45 tisíc na zhruba 41,5 tisíce. Počet zahájených bytů byl loni na poměry tohoto milénia stále znatelně nadprůměrný, to je však dáno značnou setrvačností stavebnictví jako takového. Pozastavování některých developerských projektů a obecně útlum v oblasti rezidenční výstavby v budoucnu vytvoří další tlak na růst cen realit.

V letošním roce je třeba počítat s dalším poklesem výkonu pozemního stavitelství, nejen v oblasti výstavby bytů, který nebude dostatečně kompenzován zvýšeným výkonem v oblasti stavitelství inženýrského. Inženýrské stavitelství nebude s to kompenzovat útlum stavitelství pozemního zejména z důvodu nejistoty ohledně dalšího ekonomického vývoje a také z důvodu tlaku na hledání úspor ve veřejných rozpočtech, z nichž jsou stavby inženýrského stavitelství zhusta financovány.

Česko má nejvyšší schodek zahraničního obchodu v dějinách

A mohlo být ještě hůře – loňský prosincový „finiš“ je totiž lepší, než se čekalo, zejména díky dobrému výkonu autoprůmyslu.

Zahraniční obchod České republiky vykázal v loňském roce svůj největší schodek v historii, takřka 200miliardový. Deficit nakonec psychologickou metu 200 miliard těsně nepřekonal, skončil na úrovni 198,1 miliardy korun. A to díky tomu, že prosincový výsledek zahraničního obchodu výrazně předčil všechna expertní očekávání. V posledním měsíci loňska totiž schodek činil jen 1,2 miliardy korun. Pokud by činil 19 miliard korun, což byla hodnota, kterou experti oslovení agenturou Bloomberg viděli jako nejpravděpodobnější, celkový loňský deficit by hranici 200 miliard korun hravě překonal.

Takřka 200miliardový schodek zahraničního obchodu je v novodobé české historii zcela nebývalý. Vždyť v období od roku 2005 vykázal zahraniční obchod dosud nejvyšší schodek v roce 2008, tehdy činil 44,3 miliardy korun, a byl tak zhruba jen pětinový oproti tomu loňskému. V letech 2011 až 2020 pak zahraniční obchod ČR vykazoval soustavně přebytky, zpravidla zhruba stomiliardové a vyšší.

Klíčovým důvodem hlubokého schodku zahraničního obchodu ČR jsou drahé energie, zejména ropa a ropné produkty a také plyn. Česko je jejich čistým dovozcem, takže jeho zahraniční obchod loňské důsledky války na Ukrajině opravdu citelně poznamenaly. Prostřednictvím výrazného prodražení dovozu.

Lepší než očekávaný „finiš“ zahraničního obchodu podpořila nad očekávání silná prosincová průmyslová produkce, tažená zejména autoprůmyslem. Průmyslová výroba v prosinci přidala meziročně čtyři procenta, zatímco experti oslovení agenturou Bloomberg viděli jako nejpravděpodobnější její vzestup o 3,3 procenta. Automobilovému průmyslu v prosinci nahrávalo to, že se dále zlepšila situace v oblasti mezinárodních dodavatelsko-odběratelských řetězců, které částečně zůstávají zpřetrhány ještě v důsledku pandemie covidu-19. Zároveň ochabnutí autoprůmyslu brání to, že se nyní vyřizuje řada objednávek z minula, které nebyly vyřízeny včas právě kvůli zpřetrhaným řetězcům.

Průmyslová produkce letos poroste nepatrně výrazněji než loni, kdy celkově přidala 1,7 procenta. Letos by to měla být zhruba dvě procenta. Předpokládá to ovšem, že se dále nevyhrotí evropská energetická krize a recese se Německu a starému kontinentu víceméně vyhne, byť jeho ekonomika bude stagnovat. Zahraniční obchod v takovém případě skončí ve schodku „jen“ zhruba stomiliardovém, tedy polovičním oproti loňsku, a to zejména z důvodu meziročního poklesu cen energií. (6.2.2023)