Ne, Česko není šestou nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě

Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank

Pokud by tomu tak bylo, tak by platilo, že v letech 2015 i 2017 bylo čtvrtou nejrychleji rostoucí ekonomikou světa a roku 2019 se pak umístilo celosvětově sedmé…

Ve veřejném prostoru pořád zaznívá manipulace, že Česko je jednou z nejrychleji rostoucích ekonomik na světě. Není to pravda. Je šestou nejrychleji rostoucí ekonomikou z necelé čtyřicítky zemí OECD. V samotné EU, sestávající z 27 zemí, je letos zatím na osmé příčce.

To oboje je fajn, samozřejmě. Ale nejde o nic mimořádného.

Roku 2015 totiž bylo Česko dokonce čtvrtou nejrychleji rostoucí ekonomikou OECD. V roce 2017 taktéž obsadilo čtvrté místo. A roku 2019 pak skončilo sedmé.

V rámci EU bylo v roce 2015 na čtvrtém místě, v roce 2017 pak na místě šestém.

Pokud bychom tedy uplatnili letošní manipulaci na tehdejší čísla, tak bychom museli říci, že v letech 2015 a 2017 bylo Česko čtvrtou nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě a roku 2019 se pak globálně umístilo sedmé.

Špatně by to tudíž neříkal ani ten, kdo by děl, že Česko se ve druhé polovině minulého desetiletí umisťovalo převážně v první sedmičce nejrychleji rostoucích ekonomik světa. Což by z nás dělalo hotového hospodářského tygra…

Těžko to v těch letech minulého desetiletí někdo tak interpretoval.

Úroveň veřejné debaty povážlivě klesá…

Česká zbrojovka Czechoslovak Group obsadila první místo na světě v nárůstu tržeb mezi všemi výrobci zbraní, vyplývá z žebříčku stockholmského institutu SIPRI

Tržby za zbraně jí loni vzrostly o takřka 200 %, i díky muniční iniciativě české vlády

Tuzemský výrobce zbraní, munice a vojenské i jiné techniky Czechoslovak Group zaznamenal loni závratný růst tržeb z prodeje zbraní a souvisejících služeb, a to o 193 procent na 3,6 miliardy dolarů (83,6 miliardy korun dle průměrného kursu roku 2024). To český průmyslově-technologický holding staví na první místo žebříčku stovky největších světových výrobců zbraní a dodavatelů souvisejících služeb, který sestavuje renomovaný stockholmský institut SIPRI.

Stovka největších světových výrobců zbraní přitom dohromady zaznamenala nárůst tržeb o 5,9 procenta na historicky rekordních 679 miliard dolarů (15,8 bilionu korun). Dějinně rekordní tržby za zbraně jsou přitom podle SIPRI výsledkem růstu obratu zejména evropských producentů a pak také těch z USA. Minimálně zhruba dvě třetiny evropských zbrojovek loni navyšovaly výrobní kapacitu.

Celkem 26 evropských zbrojovek, které náleží mezi stovku světově největších, zaznamenalo loni souhrnný růst tržeb o 13,4 procenta na 151 miliard dolarů (3,5 bilionu korun).

Důvodem mocného nárůstu zbrojních tržeb je pochopitelně válka na Ukrajině a související stoupající obavy z dalších vojenských ambicí Ruska. Skupina Czechoslovak Group dosáhla nejvyššího nárůstu tržeb ze všech sledovaných firem specificky také díky muniční iniciativě české vlády. Více než polovina obratu skupiny loni tak či onak souvisela s válečnou situací na Ukrajině.

České hory trestají váhavé, za stejný skipas zaplatíte klidně o 700 korun víc

Zájem o české hory ani tak neutuchá, státní kase ročně zajistí 13 miliard korun

Lyžařská sezona se teprve rozjíždí, ale cenový souboj o peněženky už dávno začal. Na první pohled to přitom vypadá skoro idylicky – oficiální ceníky slibují jen velmi mírné zdražení skipasů, většinou o dvě až tři procenta, tedy zhruba tempem inflace. Část areálů ceny dokonce vůbec nezvedla. Jenže tyto tabulky dnes slouží spíš jako dekorace. Skutečné ceny se totiž už neurčují tiskem na papír, ale algoritmem, který řídí nabídku podle poptávky podobně jako u letenek nebo hotelů. A právě tady se rodí ty největší rozdíly.

Zásadní už není otázka, kolik stojí skipas, ale kdy a kde ho člověk koupí. Kdo objednává s předstihem přes internet, běžně ušetří patnáct, dvacet i třicet procent proti ceně na místě. Kdo přijede spontánně a zamíří rovnou k pokladně, platí takzvanou přirážku za nerozhodnost.

Jak tvrdě dnes dynamické ceny fungují, ukazují právě největší české resorty. Ve Špindlerově Mlýně se u lednových termínů dostane připravený lyžař při online nákupu na cenu 980 korun za den, zatímco ten, kdo koupí skipas na místě, zaplatí až 1690 korun. Podobně v propojeném SkiResortu Černá hora – Pec vyjde včasný nákup na 1110 korun, zatímco u pokladny se cena šplhá k 1490 korunám. A Lipno rozdíly posouvá ještě dál: od zhruba 690 korun při nákupu dopředu až po téměř 1490 korun na poslední chvíli. U jednoho dne lyžování tak může jít nejen o stovky, ale klidně o sedmisetkorunový rozdíl na osobu – za úplně stejný svah.

Vedle velkých resortů, kde vládne algoritmus, fungují menší kopce mnohem civilněji. Nabízejí bodové skipasy nebo časové vstupy na pár hodin, ideální pro děti a začátečníky, kteří celý den stejně na svahu nevydrží. Místo tisícikorun se tak rodinné lyžování často vejde do několika stovek korun za odpoledne.

Při dobrém plánování přitom zůstávají české hory v evropském měřítku pořád relativně dostupné. Celodenní skipas se pohybuje mezi 750 a 1000 korunami, zatímco v Alpách lyžaři běžně nechávají kolem 60 eur za den a v prémiových střediscích se částky blíží i osmdesáti eurům. Letos tam ceny navíc opět poskočily zhruba o další čtyři procenta.

O to pozoruhodnější je, že zájem o zimní radovánky zůstává vysoký. Přibližně třetina Čechů aktivně lyžuje a většina z nich chce na svazích zůstat i v dalších letech. Každou zimu zamíří do tuzemských hor zhruba čtyři miliony návštěvníků. A peníze se netočí jen kolem vleků – každá koruna utracená za skipas přináší dalších sedm korun v navazujících službách, od hotelů přes restaurace až po dopravu. Státu tak horská turistika ročně přispívá zhruba 13 miliardami korun.

Oficiální zdražování skipasů se proto odehrává hlavně na papíře. Skutečné rozdíly v cenách dnes vytváří především chování samotných lyžařů. Kdo plánuje, lyžuje relativně levně. Kdo spoléhá na improvizaci, zbytečně připlácí.

Studená sprcha pro Evropskou komisi: plán financovat válku na Ukrajině z ruských rezerv naráží na odpor nejen Belgie, ale nově i Japonska

Evropská komise zoufale usiluje poslat tisíce miliard korun Ukrajině na další dva roky války, ale naráží na odpor zemí, které zmrazené ruské rezervy – z nichž mají finance jít – drží. Nyní Evropská komise nepochodila ani v Japonsku, které drží ruské rezervy za 630 miliard Kč.

Tokio využití ruských rezerv na fakticky bezúročný a s největší pravděpodobností i nevratný převod na ukrajinské účty zjevně odmítá z podobného důvodu jako Belgie, která drží suverénně nejvíce zmrazeného ruského majetku, zhruba 3,8 bilionu korun. Japonsko se obává, že by v případě rozmrazení ruských aktiv muselo peníze mezitím poskytnuté Ukrajině splatit Rusku „ze svého“.

Za peníze poskytnuté Ukrajině se ale odmítá zaručit dokonce i Evropská centrální banka. Plán Evropské komise ovšem odmítají také samotné Spojené státy a některé další země EU, vedle Belgie jde hlavně o Maďarsko a vlastně i Slovensko.

Japonské odmítnutí ovšem pro Evropskou komisi představuje skutečnou „studenou sprchou“, protože odhaluje, že plán nemá podporu ani na mezinárodní neamerické spojenecké scéně. Evropská komise tedy rozjela historicky neozkoušený experiment, pro nějž neměla vyjednánu širší podporu, takže celý plán stále silněji působí jako zfušovaná hurá-akce.

Debakl Evropské komise ale obnažuje fundamentální krizi vládnutí EU; její demokratický deficit. Vlády, které jsou zodpovědné přímo svým voličům a zároveň reálně spravují jejich daně, jako je ta belgická nebo japonská, totiž plán Evropské komise odmítají. Zato Evropská komise, která se žádnému voliči přímo nezodpovídá, přímo prakticky žádné daně nespravuje, ve svém velikášství morálně hazarduje s penězi, za jejichž případnou ztrátu sama žádnou odpovědnost neponese – na rozdíl od Belgie, Japonska, ba svým způsobem i Evropské centrální banky.

Je znakem pokročilé demokracie, do níž se Evropská unie ráda stylizuje, že o zásadních, potenciálně historicky přelomových věcech si činí nárok rozhodovat lidé, vlastně pouhopouzí byrokraté, kteří nejsou přímo voleni a voličům se ani přímo nezodpovídají? Vždyť takové nastavení otevírá dveře morálnímu hazardování, hazardu s penězi daňových poplatníků, jak demonstruje zmíněný postoj Belgie či Japonska.

Neměla by se Evropská komise vrátit zpátky na zem a místo gest a siláctví, k němuž evidentně nemá přirozený mandát, být raději opět jen servisním, úředním orgánem skutečně volených vlád členských zemí EU? Evropská komise by se měla dovtípit, že hrát si na Churchilla je sice možná líbivé, ale převážně jen z hlediska nepoučených – ti ostatní dobře vědí, že Churchill svůj rezolutní, nakonec vítězný postoj za druhé světové války opíral o přirozený, přímý mandát od voličů.

Churchill riskoval osud svůj i celého národa, jenž mu k tomu ovšem dal mandát, Evropská komise vlastně nic neriskuje – jen morálně hazarduje s penězi, které nejsou její, ani jí jejich správu daňoví poplatníci přímo nesvěřili… (11.12.2025)