Zahrádkaření a kutilství jako ryze český fenomén spjatý s bývalým režimem? Přestože jde o obecně rozšířenou představu, skutečnost je jiná. Nejsme výjimečný národ zahrádkářů a kutilů, říká kulturní geograf Petr Gibas ze Sociologického ústavu AV ČR a vedoucí projektů, které se těmto dvěma fenoménům věnují. Cílem výzkumného týmu je pochopit obě témata a poopravit zažité stereotypy – například že kutí pouze muži. O tématu byl publikován článek v časopise A / Věda a výzkum, oficiálním periodiku Akademie věd ČR.
Darjiny rodiče si vždycky všechno, co potřebovali, dělali sami a v její vlastní rodině je to stejné. S manželem si postavili dům, vlastníma rukama si zhotovili menší kusy nábytku, užitné předměty a dekorace. Na věcech, které si sama vyrobí, oceňuje domáckost a originalitu. Kutilství a tvořivá práce podle ní lidi spojují, umožňují totiž sdílet nápady a znalosti a radovat se z hotových věcí.
Na co se výzkumníci ptají
Pozitivní emoce typu radosti z vlastnoruční práce či fascinace z tvorby jsou docela častým prvkem spojujícím výpovědi lidí oslovených výzkumným týmem Sociologického ústavu AV ČR. „Neptáme se jich na emoce napřímo, zajímáme se, co ve svých dílnách nebo na zahrádkách dělají, jak dlouho se činnosti věnují, vykládají nám historky z minulosti, třeba z budování zahrádkových kolonií, z toho velmi snadno poznáte, jak jsou nadšení a jaké emoce prožívají,“ odpovídá kulturní geograf Petr Gibas na otázku, jak lze vědecky podchytit emoce.
Výzkum, kterému se věnuje, je hodně netradiční nejen tématem, ale i zpracováním. Možná by se dalo očekávat, že sociologové osloví, třeba pomocí dotazníků, určitý počet obyvatel. Z odpovědí pak poznají a vypočítají, kolik procent z nich jsou kutilové, případně zahrádkáři, kolik přesně času těmto volnočasovým činnostem věnují, jakou důležitost jim přikládají. Možná by byl takový výsledek zajímavý. Týmu Petra Gibase by ale nestačil: „Máme úplně jiný cíl. Chceme studované fenomény podchytit do hloubky a poznat i okrajové příběhy výjimečných lidí, které by v kvantitativním průzkumu zcela zanikly,“ vysvětluje.
Hledá se kutil a kutilka
Základními pracovními nástroji člena projektového týmu jsou notýsek s tužkou, diktafon a fotoaparát. Nezbytná je jistá dávka odvahy a sebevědomí. Výzkumník prochází například kolem zahrádkářské kolonie nebo vilkovou zástavbou a hledá známky kutilství: podomácku postavenou pergolu, kůlnu, různě dostavovanou chatku a podobně. Zkusí oslovit majitele a doufá, že ho přijme. Dařilo se to už v projektu zaměřeném na fenomén zahrádek, který trval od roku 2016 do loňska. Nyní na podobných principech probíhá navazující projekt o kutilství.
„Samozřejmě můžeme zveřejnit výzvu, ať se kutilové sami přihlásí, jenže kdo je vlastně kutil? Existuje určitá, obecně sdílená představa kutila, třeba chlapíka s páječkou, dá se tak předpokládat, že se nám ozvou jen ti, kteří se domnívají, že právě takové představě odpovídají, už se nám ale nepřihlásí žena, která si pro radost plete svetry,“ dodává Petr Gibas.
Jak by se tedy dalo definovat kutilství? Asi jako „vytváření předmětů běžné každodenní potřeby, včetně například dekorativních předmětů, které se pohybuje na pomezí trávení volného času a ekonomické či materiální nutnosti, a jehož cílem není dosáhnout zisku“. V různých historických epochách nabývá více na významu kutilství jako volnočasová aktivita pro radost a jako okolnostmi a nedostatkem vynucená činnost. Specifické tak bylo třeba kutilství za socialismu, kdy si lidé podomácku vyráběli, co nesehnali v obchodě. Jako třeba Kryštof, který si za minulého režimu ve vesnici v severozápadních Čechách postavil dům. Na stavbu použil, co se nabízelo – třeba cihly a lešenářské trubky, které zbyly po opravách a bourání z okolních vesnic, podle časopis Udělej / Urob si sám, který léta odebíral, se naučil svářet, aby si mohl dům obehnat vlastnoručně vyrobeným plotem. Kutil je podle Kryštofa někdo, kdo má ke kutění vztah a vidí kolem sebe možnosti: „Co neumí, to se naučí, materiál recykluje a nic nekupuje,“ píše se v jednom z příběhů zaznamenaných výzkumníky.
Tradiční kutil, nebo módní DIY?
Dnes se kutilství opět dostává do módy, ale z úplně jiných, přesně opačných důvodů než za socialismu. Všeho je nadbytek, koupit lze téměř cokoli. Konzumní společnost nám velí, abychom věci neopravovali, ale vyhodili a koupili nové. U určitých lidí se tak stává „trendy“ třeba opravit si mobil nebo počítač, nekupovat levné oblečení převážené přes celou planetu, ale raději si ušít vlastní, vyrábět si šperky, plést čepičky pro děti… Spíše než pojem „kutilství“ se můžeme setkat s módnějším názvem DIY kultura (do it yourself, tedy doslova „udělej si sám“).
Lidé, kteří si dnes tvoří sami pro sebe, chtějí být mnohdy nezávislí na oficiální kultuře, berou ohledy na udržitelnost životního prostředí, někteří si vyrábějí vlastní hudební nástroje, pořádají nekomerční kulturní produkce. Za součást nezávislé scény se někdy považuje i squatting, tedy obsazování neobydlených domů a jejich přetváření pro kulturní účely. V zahraničí je DIY historicky právě součástí takovéto kontrakultury. Za moderní kutily v široké definici lze považovat i kluky nebo holky, kteří naprogramují či vylepší open software, vyrobí něco na 3D tiskárně nebo třeba „vytuní“ auto.
Ovšem zároveň platí, že nezmizelo ani „staré dobré“ socialistické kutilství. V dnešní konzumní době se ho kupodivu podařilo uchopit a začlenit do komerčního světa. Svědčí o tom velká obliba různých hobbymarketů, které jsou plné nadšených českých zlepšovatelů, zahrádkářů a koumáků. Některé z těchto řetězců pro ně nabízejí servis v podobě webových stránek nebo letáků typu „Jak namontovat vestavné umyvadlo“ nebo „Jak položit podlahu“.
Výsledky projektu o fenoménu kutilství představí tým výzkumníků na několika výstavách. První se chystá už letos na podzim v chebském Retromuseu. Objeví se na ní zpracované příběhy právě z regionu severozápadních Čech, ukázky domácké kutilské výroby ve formě různých předmětů, ale i fotografií přímo z terénu. Druhou oblastí, na kterou se výzkum zaměřuje, je Praha a její okolí. Pohled do dvou tak rozdílných regionů má umožnit srovnání fenoménu v celé jeho šíři.
První zahrádky v Čechách
Už z předchozího projektu, který se soustředil na zahrádkaření, vyplynulo, že Češi nejsou svým kutilstvím ani zahrádkařením až tak výjimeční. Oba fenomény jsou běžné i v sousedních zemích, a nejen v postsocialistických.
Zahrádkaření do Čech přišlo někdy na přelomu 19. a 20. století a zpočátku bylo oblíbené zejména v místech s převahou německého obyvatelstva. První kolonie zahrádek v Praze se objevily v devadesátých letech 19. století, zeleninu a bylinky si pěstovali například dělníci u továrny Ringhoffer na Smíchově. Obecně souvisí rozmach zahrádkaření s průmyslovou revolucí a s rozšiřováním měst. Nejstarší dosud existující zahrádkářské kolonie v Praze vznikly v meziválečném období na Libeňském ostrově (založená 1925) a na Ořechovce (kolem roku 1928).
Za minulého režimu se zahrádky a chaty stávaly soukromým útočištěm relativní svobody tehdejšího obyvatelstva. Po určitém oslabení v devadesátých letech 20. století se dnes zahrádkaření dostává opět do obliby, třeba ve formě městských komunitních zahrad. Zahrádkářské kolonie existují i v dalších evropských zemích, například v Německu, Velké Británii nebo Polsku.
Co znamená „být někde doma“?
„Pořád hledám odpovědi na otázku, co znamená být někde doma. Bydlení přece není totéž, co domov. Být někde doma, to je pocit, a součástí toho pocitu může být zahrádka nebo dílna,“ zdůrazňuje Petr Gibas s tím, že takový závěr by měl ve svém důsledku ovlivnit například i rozhodování obecních politiků o tom, jestli někde zahrádkářskou kolonii zbourají, nebo ne.
Zejména v devadesátých letech 20. století se zahrádky považovaly za něco nemoderního, co má ustoupit developerským záměrům. Politici a úředníci určitě nepřemýšleli nad tím, že někomu boří domov. Přístup představitelů měst k zahrádkám se ale poslední dobou začíná měnit k lepšímu.
Zahrádkáři i kutilové stále zůstávají důležitou součástí života naší společnosti, jako třeba Prokop ze západních Čech. Na zahrádce, vzdálené pět minut chůze od panelového bytu, už si postavil skleník, chatku, pergolu, verandu i ozdoby z březových kmínků. Je zahrádkářem i kutilem v jedné osobě a na své milované zahrádce tráví veškerý volný čas od jara do podzimu. (AV ČR,6.5.2019)
Obr. V časopise Ateliér Květen z roku 1988 našli čtenáři návod, jak si ušít deku ze zbytků látek nebo jak vyrobit šachové figurky z korku
