Nezaměstnanost v ČR v květnu klesla na 4,8 %. Za příznivými čísly, ovlivněnými sezónností, se však skrývá dlouhodobý problém

Nezaměstnanost v Česku v květnu klesla na 4,8 procenta z dubnových 4,9 procenta. Ve srovnání s loňským květnem se zvýšila o 0,6 procentního bodu, letošní květnová hodnota byla nejvyšší za deset let. Vyplývá to z údajů, které dnes zveřejnil Úřad práce ČR. K meziměsíčnímu snížení nezaměstnanosti přispěly podle analytiků sezonní práce, za meziročním zvýšením stojí dlouhodobá stagnace průmyslu.

Bez práce bylo na konci května 358.852 uchazečů, oproti dubnu o 5620 méně. Počet volných míst meziměsíčně klesl o 103 na 94.380. Loni v květnu práci hledalo 316.060 lidí a zaměstnavatelé přes úřad práce nabízeli 96.413 volných míst. Na trhu práce nadále přetrvávají výrazné regionální rozdíly. Nejvyšší nezaměstnanost zůstala v Ústeckém kraji, kde v květnu činila 7,2 procenta. Nejnižší byla v Praze a Pardubickém kraji, a to shodně 3,8 procenta. Ve srovnání s dubnem podíl nezaměstnaných klesl ve 12 krajích, stejný zůstal v Praze a na Vysočině. Na jedno volné pracovní místo v Česku připadá v průměru přibližně 3,8 uchazeče o zaměstnání. Nejvíc to bylo na Karvinsku se zhruba 20 zájemci o jedno místo, naproti tomu v okresech Praha-východ a Praha-západ to bylo v průměru 1,3 uchazeče na jedno místo.

Komentář Michala Španěla z JenPráce.cz

Květnový pokles nezaměstnanosti je pozitivní zpráva, ale nikoliv překvapení. Jaro a začátek léta českému trhu práce tradičně pomáhají. Rozbíhají se sezónní práce ve stavebnictví, zemědělství, gastronomii, cestovním ruchu i dalších službách. Část lidí, kteří byli po zimě v evidenci úřadů práce, se tak dostává zpět do zaměstnání. Nejde tedy nutně o výrazné zlepšení kondice celé ekonomiky, spíše o obvyklé sezónní nadechnutí trhu práce po zimním útlumu. Hotely, farmy i stavební firmy v tomto období přirozeně zvyšují poptávku po pracovnících, což se pozitivně promítá i do celostátních statistik.

Česko má dlouhodobě velmi nízkou nezaměstnanost v evropském srovnání. To je na jednu stranu známka odolnosti pracovního trhu, na druhou stranu to vytváří tlak na firmy, které už řadu let hledají zaměstnance obtížně. I evropský kontext ukazuje, že pracovní trh zatím neprochází prudkým ochlazením – například eurozóna měla podle dubnových dat Eurostatu nezaměstnanost stabilní na 6,3 %. Česká republika je však specifická tím, že i relativně malé změny v nezaměstnanosti mohou být pro některé regiony a obory velmi citelné.

U aktuálních dat bychom se neměli soustředit pouze na samotný meziměsíční pohyb. Hlavní pozornost si zaslouží dlouhodobá nezaměstnanost. Lidé bez práce déle než dvanáct měsíců tvoří dlouhodobě významnou část uchazečů o zaměstnání a představují pro ekonomiku podstatně složitější problém než běžné sezónní výkyvy. S každým dalším měsícem mimo pracovní trh se oslabují pracovní návyky, profesní sebevědomí i aktuálnost kvalifikace. Cesta zpět do stabilního zaměstnání je pak obtížnější jak pro samotného člověka, tak pro stát, který nese vyšší náklady na pasivní sociální podporu. U dlouhodobě nezaměstnaných nedává smysl čekat na jedno univerzální řešení. Každý region má trochu jiný problém. Někde chybí řidiči, jinde pracovníci ve výrobě, sociálních službách, logistice, energetice nebo kvalifikovaní řemeslníci. Proto by stát měl výrazně více podporovat rekvalifikační programy šité na míru konkrétním podnikům nebo skupinám podniků v regionu. Firma zná své technologie, směnný provoz i skutečné kvalifikační požadavky lépe než jakýkoli centrálně nastavený model.

Úřad práce už dnes umožňuje i rekvalifikace zaměstnanců u zaměstnavatele a může se zaměstnavatelem uzavřít dohodu o úhradě nákladů na získání, zvýšení nebo rozšíření kvalifikace. To je důležitý nástroj, který by měl být administrativně jednodušší, viditelnější a lépe propojený s regionálním náborem. Pokud podnik rozšiřuje provoz, zavádí nové technologie nebo realizuje konkrétní investiční plán, stát by neměl zůstávat pouze pasivním pozorovatelem. Měl by pomoci připravit lidi dříve, než pracovní místa zůstanou dlouhé měsíce neobsazená. Takové programy by měly stát na jednoduché logice: firma garantuje určité množství pracovních míst, stát pomůže s rekvalifikací a uchazeč má od začátku srozumitelnou cestu do zaměstnání. Nejde o dotaci bez odpovědnosti, ale o praktickou dohodu – veřejné peníze výměnou za měřitelný výsledek. Tedy ne kurz pro kurz, ale kurz pro konkrétní práci. Právě rekvalifikace s garancí zaměstnání by měly mít v aktivní politice zaměstnanosti výrazně větší prostor.

Druhou klíčovou oblastí je podpora mobility za prací. V Česku existují regiony, kde firmy pracovníky hledají velmi obtížně, a zároveň regiony, kde lidé zůstávají v evidenci dlouhodobě. Přestěhování za prací ale pro mnoho domácností není realistické, zvlášť při dnešních cenách bydlení a silné vazbě lidí na rodinu či vlastní nemovitost. O to větší význam má podpora každodenního i týdenního dojíždění za prací. Příspěvky na dojíždění už v systému úřadů práce existují, ale lidé o nich často nevědí. Stát by je měl více propagovat, administrativně zjednodušit a u vybraných skupin, například u dlouhodobě nezaměstnaných nebo u profesí s vysokou poptávkou, zvážit i jejich navýšení. Nemělo by jít o málo známou možnost, ke které se uchazeč dostane náhodou, ale o standardní součást aktivní politiky zaměstnanosti.

Květnový pokles nezaměstnanosti tak může být příznivou zprávou, ale skutečný test českého trhu práce leží jinde. Nejde jen o to, zda se po zimě sníží počet lidí v evidenci. Důležité je, zda se daří dlouhodobě nezaměstnané vracet do stabilního zaměstnání, zda rekvalifikace odpovídají skutečné poptávce firem a zda lidem pomáháme překonávat praktické bariéry, jako jsou dojíždění, dostupnost vzdělávání nebo regionální nesoulad mezi nabídkou a poptávkou po práci. Právě v těchto oblastech se ukáže, zda český pracovní trh skutečně posiluje, nebo pouze každoročně těží z příznivého jarního období. (8.6.2026)