Motto: Stát je tak silný, jak liberální je jeho přístup ke střední třídě
Zábor území, tvorba a obrana hodnot – k tomu byly v dávných dobách potřeba hrady, zámky, tvrze, pevnosti, které nám z minulosti zůstaly a pro naši identitu jsou tyto staletí překonávající výtvory předků důležité pro naši současnost a budoucnost, abychom věděli, co jsme a kdo jsme. V době, kdy se v důsledku pandemie otřásá společnost a ekonomika v základech, může se zdát osud kulturních památek nepodstatný, nicméně jsou tu s námi, byly před námi a budou většinou i po nás a nezřídka tyto pomníky naší historie se možná stanou i majáky našich budoucích dějin.
Seznamme se s autorem těchto slov, který svou celoživotní práci spojil se záchranou kulturního dědictví. Většinou za takovými činy hledáme státní instituce a státní financování, dost těžko si představíme, že se do toho pouští soukromé osoby a navíc s prostředky vytvořenými vlastní ekonomickou činností.
Na otázky CzechIndustry odpovídá olomoucký patriot a podnikatel Petr Látal
Hokejista, přidavač u zedníků, autodopravce, obchodník doma i v zahraničí, podnikatel, majitel nemovitostí, filantrop. Muž, který věří v demokracii a svobodné podnikání. Člověk, který vydělané miliony investoval do záchrany památek v rodném kraji. Muž, který fandí autoritám, jež mají na mysli
především prosperitu a budoucnost své země. Chlap z Hané, který se vždy snaží žít a pracovat tak, aby se mohl bez obav každému podívat do očí. Takový je Petr Látal z Olomouce.
Které hlavní důvody Vás vedly k rozhodnutí podnikat?
Chtěl jsem jít vždy vlastní cestou. Nejsem člověk, který by čekal, kdo mu co dá. Ať už jde o běžný civilní život nebo podnikání. Od dětství jsem hrál hokej. To je sport, kde vám zadarmo nikdo nic nedá. Na druhé straně vás však naučí stát pevně na vlastních nohách. Vyrůstal jsem v době, kdy nebylo příliš prostoru pro pracovní kreativitu a osobní invenci. Z mého pohledu tehdejší zařazení do pracovní společnosti bylo většinou fixní a neměnné. Představa, že po skončení hokejové kariéry se zapojím do stereotypního pracovního procesu tehdejší společnosti, pro mě byla nepředstavitelná. Přiznávám, že jsme pod vlivem tohoto prostředí dokonce s manželkou uvažovali i o emigraci. Naštěstí přišel listopad 1989. Otázka emigrace z důvodu pracovní seberealizace byla tím vyřešena. Manželce jsem tedy řekl, že tu vysněnou „Ameriku nekonečných možností“ jí udělám tady doma. Vlastně jsme si tenkrát strašně oddechli, že už se nemusíme takovými myšlenkami zabývat a můžeme své sny a představy realizovat tady, v blízkosti rodiny a přátel.
Na počátku byl nápad. Cesta k jeho uskutečnění ale určitě nebyla snadná. Přibližte nám, prosím, dráhu, kterou jste prošel.
Kromě tzv. revoluce přinesl podzim roku 1989 pro mě ještě jednu zásadní událost. Ze dne na den jsem skončil s profesionálním hokejem způsobem, který zná mnoho sportovců. Po ranním tréninku si mě zavolal tajemník oddílu a po 15 letech téměř denního pobytu na zimním stadionu řekl: „Petře, odpoledne už nechoď.“ Dnes jsem mu za ta slova vděčný. Tehdy situace vypadala jinak. Byl jsem ženatý, měli jsme jedno dítě a starý dům před komplexní rekonstrukcí a byli jsme absolutně bez prostředků.
Dobré dva měsíce nás živili rodiče. To bylo v době od září do listopadu. V těch dnech jsme opravdu doma mluvili o emigraci, protože představa zapojení se do personálně vymezené socialistické ekonomiky byla pro mne nepřijatelná. Naštěstí, jak už jsem řekl, přišel listopad. A protože nejsem člověk, který by čekal, kdo s jakou nabídkou přijde, chopil jsem se první práce. Takže jsem začínal jako přidavač u zedníků.
Při práci na stavbě jsem si udělal řidičák na nákladní automobil a z peněz z novomanželské půjčky koupil starou Avii a od ledna začal vozit zboží. Časem přibyla další Avie, pak návěs. Nakonec z toho byla speditérská, velkoobchodní a maloobchodní firma, která v době největšího rozkvětu zaměstnávala na 300 lidí. Samozřejmě jsem se všechno učil za pochodu, ale měl jsem obrovskou výhodu, že jsem nebyl nijak zatížen stereotypy řekněme klasického zaměstnaneckého poměru. Vrhal jsem se proto na každou příležitost, která se zdála být zajímavá. Ať už to byly investice do nemovitostí či export a import.
A nebylo to vždy jednoduché. Například byly nejasné a teprve se vyvíjecí podmínky pro podnikání a úrokové sazby 17 % p.a. Neberte to jako stížnost, překonat se to dalo. Já jsem to zvládl, stejně jako řada tehdy začínajících ostatních živnostníků.
Co považujete za hlavní úspěch, kterého jste dosáhl?
Že jsem si udržel nezávislost a přežil bez nutnosti se před někým hrbit a být někomu vděčný. Nikdy jsem se neuchýlil k přítelíčkování s nějakými zájmovými skupinami či politickými subjekty.
Vždy mi šlo o to, abych dělal práci, pro kterou jsem se rozhodl, tak dobře, aby to mně a mé rodině přinášelo nejenom zisk, ale i radost a dobrý pocit.
V této souvislosti mne samozřejmě nesmírně těší investice do památek, které se nám podařilo zachránit, i když to není zisková záležitost.
Úspěchem je nepochybně také ocenění na mezinárodní úrovni, kdy mě mongolská vláda pověřila zřízením a vedením honorárního konzulátu pro Moravu. To je obrovské ocenění a vyznamenání, což naplňuje můj cíl nejít nikoli cestou zisku za každou cenu, ale pracovat tak, že se člověk nemusí za sebe stydět, a když někam přijde, tak tam má vždy dveře otevřené.
Kdybyste mohl, co byste udělal jinak?
V obecné rovině snad není nic, co bych chtěl zásadně měnit. Pokud bych ale měl začínat znovu, tak se zkušenostmi, které mám, bych se pozorněji díval kolem sebe. Svět není tak přátelský, jak by si člověk přál. Takže rozhodně bych byl ostražitější. Když mám možnost takto rekapitulovat, tak si říkám, jestli jsem někdy nebyl ke svým spolupracovníkům a zaměstnancům až příliš náročný. Já jsem ale zvyklý chtít po ostatních tolik jako od sebe. Snad ale byli všichni, kteří pro mě kdy pracovali, s odstupem času spokojení a hrdí na firmu, jejíž dres nosili či dodnes nosí.
Ze svého způsobu života bych ale nic neslevoval. Snad bych byl ohleduplnější a chápavější vůči svému okolí a hlavně vůči rodině. Ta mi byla velikou oporou, všichni se mne vždy snažili chápat a maximálně mě podporovali. Kdybych mohl něco udělat jinak, tak bych se daleko víc věnoval rodině.
Ve svém podnikání jste se neobešel bez spolupracovníků, ať v roli zaměstnanců nebo partnerů. Podle jakého klíče si je vybíráte?
Mnohé napoví první setkání, dobré jsou reference, s nimiž nový člověk přichází. Já jsem hodně konzervativní a mám o lidech, se kterými chci spolupracovat, své představy, které neměním. Ne vždy si člověk s každým sedne, to je normální. Ale na druhé straně, když si s někým porozumím, tak je to na dlouhou dobu. Mně třeba nevadí, když někdo něco neumí, ale vadí mi, když dělá něco jiného, než říká. Je pravda, že nemám příliš mnoho spolupracovníků, ale ty, které mám, tak s těmi to táhneme patnáct či pětadvacet let.
Jakými zásadami se řídíte ve své práci?
Vždy jsem měl jasnou představu o svém projektu, o naplnění vytyčeného cíle. Pro dosažení těchto představ jsem vždy dělal možné maximum. Pokaždé mi však záleželo na dobrých dlouhodobých obchodních vztazích. Snažil jsem pracovat tak, abych se nemusel bát potkávat své obchodní partnery.
Zmínil jste jmenování honorárním konzulem. To asi také o něčem hovoří…
Ano, moje aktivity v Mongolsku o mnohém vypovídají. V roce 2018 jsem byl mongolskou vládou poctěn tím, že jsem byl jmenován honorárním konzulem pro Českou republiku, konkrétně pro Moravu. To je velmi hmatatelná pocta. Obchodní aktivity a osobní kontakty jsem v Mongolsku započal již před 30 lety. Je pro mě mou druhou vlastí. Takže tamější činitelé zřejmě dobře věděli, komu dávají svou důvěru. Ovšem pokud čekáte, že mne za to v Česku někdo pochválil, tak se velice mýlíte. Bohužel jsem se přesvědčil, že úspěch se tady neodpouští. Moje jmenování zřejmě nebylo v souladu s názory některých zájmových skupin, které podle všeho mají nějaký vliv na dění na Olomoucku. A zřejmě ty se zasadily o to, že vyjádření MZV údajně znělo tak, že honorární konzulát na Moravě sice ano, ale v žádném případě ne s Petrem Látalem v čele. Přitom umístění honorárního konzulátu na Moravě by znamenalo pro region velký přínos. Podporu tehdejšího hejtmana Oklešťka jsem získal, avšak na magistrátu nikdo mi nebyl schopen říct, proč vlastně konzulát nechtějí. Nejsem kvůli tomu nějak zatrpklý a nemyslím si, že by šlo o systémovou chybu. Ten problém je jen v určitých
lidech, možná ve skupině lidí. V každém případě to, že konzulát nevznikl, je proti zájmům obyvatel regionu a jeho prosperitě. Mongolsko je velmi zajímavá a nám historicky blízká a přátelská země. Hraje významnou geopolitickou roli v celém asijském regionu a je také velmi významnou surovinovou základnou Asie. Za třicet let mých osobních a obchodních aktivit mám v Mongolsku spoustu přátel a obchodních partnerů a naše vzájemné obchodní a společenské vztahy jsem měl v úmyslu propojit na další české firmy a veřejnost.
Logicky se s předcházejícím nabízí otázka: jakých lidských vlastností si vážíte a naopak, které odmítáte?
Mám rád lidi, kteří mají nějaký cíl a jsou ochotni za ním jít, něco pro něj obětovat. Stejně tak si vážím osob, které nejsou prodejné, nehoní se jen za penězi a jsou ochotny hájit své názory i za cenu, že jim to může uškodit. Cením si lidí, kteří méně mluví a více pracují.
Nedokážu si vážit těch, kteří jsou prodejní a pro které se peníze staly náboženstvím.
Přišli jsme na svět s prázdnými kapsami a s prázdnými kapsami z tohoto světa zase nepochybně odejdeme.
Jak chápete v souvislosti s výše uvedeným podnikání jako takové?
Podnikání vnímám v prvé řadě jako nástroj k zajištění vlastní existence mnou zvoleným způsobem a také jako životní styl a seberealizaci.
„Podnikání je řehole,“ napsal svého času jistý známý americký investor. Souhlasíte s ním?
Je otázka, co měl tou řeholí na mysli. Mně podnikatelský způsob života vyhovuje. Jsem rád, že si v pracovním životě mohu, obrazně řečeno, dělat co chci, že nejsem na nikom závislý. Baví mě tvořit stále nové věci, a jakmile fungují, pouštím se do něčeho dalšího. Pracovní svoboda je pro mě prostě základní životní veličina a jsem nesmírně rád, že mi doba, ve které žiju svůj produktivní život, umožnila tento luxus. Takže podnikání rozhodně neberu jako řeholi. Přece kdybych nechtěl, tak mě nikdo podnikat nedonutí. Ale podnikání, to je žít život na vlastní účet. Je to obrovský motor. A pro mne prostě způsob života.
Obr. Zámek Loučná včera a dnes
Pokud vím, zajímáte se i o ekologii a životní prostředí. Jak konkrétně?
Zajímají mne možnosti využití netradičních energetických zdrojů v našich podmínkách. A to zejména zpracování komunálního odpadu a plastů. Ne sice v ČR, ale v zahraničí spolupracuji na uvádění do života technologií zpracovávajících komunální odpad a plasty metodami, které neškodí životnímu prostředí a nezatěžují přírodu.
Jaké je podle Vás podnikatelské prostředí v České republice?
Myslím, že oproti mnohým zemím světa je na určité kulturní úrovni. I když se to nezdá, je úřednicky celkem přátelské. Rychle třeba zřídíte účet, snadno založíte firmu. Co je pokřivené, to je pohled na podnikání. Vytvořila se tu podivná atmosféra, že se spousta lidí dívá na byznys skrz prsty. Přitom jsou to ale podnikatelé, od samostatných živnostníků až po kapitány průmyslu, kteří vytvářejí pracovní místa a dávají práci ostatním. Pokud jde o podnikatelské prostředí samotné, mně dalo potřebnou volnost a svobodu volby. Mohl jsem a můžu díky tomu realizovat své projekty.
V čem by se podle Vás mělo nebo mohlo změnit?
Důležité je, aby stát vytvářel pro podnikání čitelné a stabilní podmínky. Aby lidé, kteří chtějí podnikat, mohli pracovat na základě jasných a neměnných pravidel. Aby podnikatelskému stavu vrátil prestiž a společenské postavení, které jim náleží a aby tento stav nebyl populistickými politiky zneužíván pro získání levných politických cílů.
Dle mého názoru je velmi důležité, jakou politiku vedoucí činitelé státu uplatňují vůči střední podnikatelské třídě, jestli ji vnímají jako jeden ze zásadních zdrojů příjmů nebo jestli se jí bojí. Stát je podle mě tak silný, jak liberální je ke střední třídě.
Před pěti lety se začal psát příběh, který Vás, lidově řečeno, pronásleduje do dnešních dnů. O co konkrétně jde?
Vše to začalo ne před pěti, ale už před deseti lety. Tehdy jsem se rozhodl zachránit chátrající zámek Kolštejn v Branné a zámek v Loučné nad Desnou. Vytvořil jsem projekty a začal s rekonstrukcí. Mám k těm místům prostě jako patriot určitý vztah a nechtěl jsem, aby tyto úžasné stavby, které byly dlouhé roky opuštěné, skončily jako zříceniny. Rodinu jsem měl zajištěnou, takže jsem si mohl dovolit chovat se jako vlastenec, který má svůj patriotizmus podložen vlastními penězi. Šel jsem do těch projektů s tím, že investice se samozřejmě nevrátí, ale mně opravdu šlo o to zachránit tyto stavební a architektonické skvosty. Chtěl jsem pro zemi, kde jsem vyrůstal, něco udělat tím, že se pokusím zachránit a obnovit stavby, které po staletí byly součástí naší země a naší historie. Díky penězům, které jsem dokázal vydělat, jsem myšlenku mohl přetavit ve skutečnost.
Můj záměr byl původně podpořen také přiznanou dotací z ROP Střední Morava. Konkrétně k mé investici ve výši cca 150 milionů korun měl ROP přispět částkou zhruba 55 milionů. Pět let projekty probíhaly tak jak měly, a to včetně financování. Těsně před jejich dokončením v roce 2015 však byly náhle smlouvy o poskytnutí dotace ROP vypovězeny.
Stav je nyní takový, že zámek Kolštejn v Branné slouží svému účelu a byl řádně zkolaudován, zámek v Loučné nad Desnou doposud dokončen nebyl. V roce 2017 jsem byl já a dvě mé společnosti vlastnící zámky obviněni, kdy orgány činné v trestním řízení mj. tvrdí, že jsme dotaci čerpali inkasním způsobem z účtu ROP a přeposílali ji na údajně exekuovaný účet dodavatele stavebních prací. Už jste někdy někde viděl, aby měl někdo přístup k účtu státní správy a mohl z něj sám inkasovat finanční prostředky? Přitom peníze byly zasílány dle pokynů a souhlasu ROP na účet dodavatele stavebních prací, který v žádném případě exekuován nebyl. Přes naše protesty je však tento závěr pojímán jako jeden ze základních stavebních kamenů obžaloby. Za pozornost stojí fakt, že předseda trestního senátu konstatoval, a je to i v zápisu z jednání, že není sice zřejmé, komu a jaká vůbec škoda vznikla, ale že se to dozvíme v průběhu jednání.
Zlí jazykové tvrdí, že určité „nedostatky“ v důkazech a řízení nejsou náhodné. Sám se takto vůbec neodvažuji uvažovat. V mém okolí si ale někteří lidé myslí, že jsem možná někomu zkřížil plány na jeho vlastní investice.
Víte, paradox je, že já už patnáct let zaměstnávám mimo jiné i odsouzené ve výkonu trestu. Takže prakticky každý den jsem pod kontrolou a neustále mě někdo prověřuje. To, že bych si dovolil někde jen o kousek uhnout a záměrně porušit zákon, je naprosto nemyslitelné.
Byl bych moc rád, kdyby se tato moje záležitost řešila někde jinde než v Olomouci, kde žiji i se svou rodinou. Jsem si jistý, že veškeré finance byly vynaloženy v souladu s projekty a že jejich cíle byly splněny.
Co dnes vím ale zcela jistě, že bylo chybou spolupracovat s ROP Střední Morava.
K různým nedorozuměním dochází, řešení jsou různá. V tomto případě to vypadá, jako kdyby to bylo naprogramováno. Můžete se k tomu vyjádřit?
Někomu asi vadí moje podnikání a moje nezávislost, respektive někomu se líbí mnou opravené zámky. Ale stále věřím, že žijeme v demokratické zemi s funkčním spravedlivým policejním a justičním systémem. Myslím, že v mém případě jde o regionální exces, nikoliv o nějakou systémovou záležitost. Podle mě je to v tomto případě jen jakási místní anomálie, že se to děje a jde zřejmě o jisté selhání konkrétních lidí. Ale jak říkám, a je to psáno i v bibli, nechci nikoho soudit a nikoho nesoudím. To přenechám nestrannému soudu.
Co byste řekl na závěr?
V celosvětovém měřítku je Česká republika malá země, počtem obyvatel srovnatelná se světovými velkoměsty. Přesto s obrovským lidským i přírodním potenciálem. Bohužel, místo toho, abychom drželi při sobě a chránili si naši krásnou zemi a odkaz našich předků, vedou se tu nejrůznější spory a tahanice, které odvádí pozornost od daleko vážnějších událostí, které by nás mohly ve velmi brzké době připravit o naši životní úroveň a sociální jistoty.
Měli bychom pozorněji sledovat světový vývoj a ne být zahleděni do své „výjimečnosti“.
Za příklad bych uvedl právě mé oblíbené Mongolsko. To je úžasná země s 3,5 milionu obyvatel, s největší rozlohou na jednoho obyvatele a obrovským přírodním bohatstvím. Mongolové jsou vynikající pracovníci a ještě lepší diplomaté. O tom ostatně svědčí i to, že tato počtem obyvatel malá zemička dokáže existovat jako fungující stát mezi dvěma velmocemi, jako jsou Čína a Rusko. Jedním z tajemství jejich úspěchu je, že sílu čerpá ze své historie a národní hrdosti. Naše minulost však ukázala, že výjimečné lidi, kteří bojovali proti zlu za naši zemi, jsme odměnili místo úcty pracovními tábory. Věřím a doufám, že překonáme problémy dnešní doby a všichni se zamyslíme nad tím, jakou budoucnost a právní jistoty budeme mít my a naše děti. Přál bych si, aby každý občan vnímal, že tato země má budoucnost, ale ta závisí na nás všech.
Obr. V zámku Kolštejn se snoubí minulost se současností a nabízí neopakovatelné zážitky
Zdroj: CzechIndustry 3/2020