Ač máme zprávy, že uměnímilovné kruhy císařského Říma sbíraly mince, klademe počátek soustavného sběratelství mincí do XIV. století (Petrarca, Karel IV., Pisano). Ještě za Rudolfa II. obsahují sbírky hlavně mince antické, kterých se také týká většina vzrůstající numismatické literatury. Doba barokní všímá si již renaissančních tolarů, dukátů a medailí, až teprve osvícenství se dává s úspěchem do luštění drobných ražeb středověkých. Největší rozvoj numismatiky lze pozorovati do poloviny minulého století, zatím co ve vrstvách lidových nabývá později převahy filatelie a sbírání přírodnin. Teprve po převratu proniká sbírání a studium mincí i u nás dík časopisům (Numismatický časopis čsl. v Praze a Sběratel v České Lípě) opět do širších vrstev.
První mince v běžném slova smyslu razili maloasijští Lydové (700 př. Kr.), nedlouho potom Řekové kolem Egejského moře a na Sicilii, a to ze zlata a stříbra, později z mědi. Římané začínají s litím měděných mincí a s ražbou v drahých kovech teprve po r. 350 př. Kr., v kteréžto době rozšířilo se ražení kovových peněz i za hranice Alexandrova panství v Asii a v Africe jakož i v západním středomoří. U Keltů střední a západní Evropy nacházíme mince až v I. století př. Kr. podle vzoru řeckého. Germáni se drží vzorů římských, razí však až po r. 450 po Kr.
Ve středověku se rozšířilo ražení mincí též mezi slovanskými státy, z nichž první byli Čechové (Václav Sv.), nedlouho nato Poláci (Měško) a přechodně i Zličané (Soběslav Slavníkovec).
Románské denáry a brakteaty (jednostranné plíšky) přecházejí v období gotickém v měnu grošovou, za které v našich zemích byla zavedena ražba zlata. Bohatství českých stříbrných dolů způsobilo, že v našem mincovnictví proslulém již ražbou grošů byla zavedena jednotka ještě větší, tolar (St. Joachims-Thaler), který se vžil po celém světě od doby renaissanční podnes. Za středověku rozvinula se v Asii a v Africe, bohatá ražba mincí mohamedánských, indických, malajských atd., k nimž v novověku přibyly mince evropských kolonií všech dílů světa. Číňané lili mince již od r. 1300 př. Kr.
Materiální hodnota a zevnější podoba mince způsobily, že není příhodnějšího předmětu pro studium dějin nad peníze. V nich se jeví hospodářský rozkvět i úpadek státu, na jejich obrazech můžeme vyčísti politické změny, a to jak z nápisu, tak ze sestavení znaků, ze získání či ztráty mincovního práva. Na postavách a portretech lze studovati kroje a zbraně, na mincích vidíme sochy i budovy beze stopy zaniklé, staré obrazy měst a historické scény. Zvláště důležité jsou však mince, které jsou jediným dochovaným svědectvím nejen o jinak neznámém panovníku a městě, nýbrž leckdy i o celém státě a národě.
Mince jsou vždy větrným obrazem soudobého slohového umění, jsou svědky tvorby primitivní, klasické vyspělosti i úpadku v šablonovitost, a právě s uměleckého stanoviska na ně právem hledí většina sběratelů, neopomíjejíc ovšem nikdy jejich zajímavost historickou. Všeobecné oblibě se také těší proto, že jsou nejlevnějším předmětem starožitným a že se nejnesnadněji dají padělati.
Numismatické sbírky náleží mezi nejpřednější podklady museí. I v Národním museu v Praze lze shlédnouti skvělé výtvory antiky, serie našich románských denárů, nemajících sobě rovna, i novověké dukáty a jejich honosné násobky, vzácné tolary a jejich díly, drobné mince stříbrné a měděné, pocházející z nálezů, darů i koupí celých sbírek.
Soukromníci se obyčejně specializují na určité území nebo období, ač lze mince od obchodníků a starších sběratelů získávati levněji, než se obyčejně myslí, neboť každá mince má svou pevnou cenu, stanovenou ve světových prodejních a dražebních seznamech. Mince se nejlépe ukládají do lepenkových zásuvek se čtvercovými přihrádkami velikosti 4,5 x 4,5 cm. Pod každou mincí má býti lístek s popisem. Bližší poučení dá Čsl. numismatická společnost v Praze.
Dr. Kristian Turnwald, 1934
Obr. řecké mince
