Alchymií (vlastně správně alchymií) nazývali staří učenci umění, ve skutečnosti však jen pokusy vyráběti drahé kovy z levnějších. Později zabývala se alchymie i jinou snahou. Pokoušelať se vytvořiti lék, který slul „kamenem mudrců“, jenž by požíváním v nepatrných dávkách zbystřoval lidský rozum a chránil tělo proti všem nemocem, a který by měl v sobě i moc prodloužiti lidský život do několika století. Měl to tedy býti dle zachovaných spisů zároveň jakýsi prostředek omlazovací, aby i tu se splnilo „nic nového pod sluncem“.
Kdy alchymie vznikla, je těžko pověděti. Mnozí soudí dle slovíčka „al“ na původ staré školy arabské v Seville. Jiní tvrdí, že původci alchymie jsou alexandrinští Řekové, usedlí od dávných časů v Egyptě, od nichž se jí teprve Arabové přiučili.
Jako nejznámější alchymista arabský uvádí se vynikající chemik Džafar, který na počátku devátého století po Kristu žil ve zmíněné již Seville. Ale právě tento učenec to byl, který nevěřil v umělé vyrábění drahých kovů z kovů levnějších, ač takovou možnost nevylučoval, čímž vlastně jen přispěl k tomu, aby jiní se o to dále pokoušeli.
Lidí, toužících po zlatu, bylo ve všech dobách dost, a proto nelze se diviti, že také přemýšleli, jak by rychle zbohatli. Že tenkráte nebylo tolik nesvědomitých spekulantů jako dnes, hledali cestu, jak by měli hojnost zlata, bez poškozování svých bližních. A o to právě usilovali alchymisté, kteří s počátku byli poctiví snílkové, oproti dnešním četným vydřiduchům, kteří se domáhají bohatství nepěknými prostředky, ať už se tyto jmenují lichva, či okrádají jiných, nejrůznějšími podvody. Žel, že později tohoto umění, jako všeho, zmocnili se lidé ničemní, což alchymii uvedlo ve špatnou pověst, ač k rychlému rozšíření alchymie přispělo i to, že se jí zabývali také lidé jinak znamenití, jako byl Albrecht z Bollsädtu (jinak Albertus Magnus), Roger, Bako Arnlod z Villanovy, Raimund Ludvicus, Liban, Kunkel, Stahl a jiní.
Kdy se alchymie ujala u nás, těžko je pověděti. Její mohutnější vývoj v Čechách jeví se teprve po válkách husitských, kdy četné doly zlaté i stříbrné byly v těchto dobách buď zpustošeny anebo tak zanedbány, že nenesly skoro žádného užitku.
Jakožto první, který k nám přivedl alchymisty z ciziny, jest znám Václav kníže Opavský, jenž měl v první polovině 15. století palác v místech pozdějšího Faustova domu na Karlově náměstí, proti Emausům.
Také Ferdinand I., zvolený r. 1526 za krále českého, věřil v alchymii a její úspěchy, neboť povolal alchymisty z ciziny, aby tavením kyzů pomohli mu zvětšiti výnos kutnohorských dolů.
Za těmito panovníky ovšem šla i šlechta, a mezi touto zvláště jeden z nejmocnějších rodů českých, pánové z Růže, nebo-li Rožmberkové. Z těch pan Vilém z Rožmberka vydržoval si několik, tehdy proslulých alchymistů, a to Petra Hlavsu z Liboslavě, a z Anglie přišlé dobrodruhy, dra Eduarda Dee a pověstného Kelleye. Toho si pan Vilém tak zamiloval, že mu daroval všechno zpupné zboží, které obdržel od císaře Rudolfa II. Byly to dvory a vsi Nová Líbeň, Okrouhlo, Bohubliby, Olešek, Záhořany, Kamenná Vrata, Obora, Petrov, Hodkovice i Třapsín.
Ve službách pana Viléma z Rožmberka byl později také i Bavor Rodovský z Hustiřan, jinak velice bystrý a vzdělaný muž, jenž to s alchymií myslil poctivě. Utopilť v ní sám celé jmění, a když nemohl potom i ostatní dluhy zaplatit, vsadili ho roku 1573 do Černé věže na pražský hrad. Avšak i v tomto vězení bylo mu dovoleno zabývati se literárními pracemi, až jej pan Vilém ze žaláře vysvobodil. Ale statky jej neobdaroval, jako Kelleye, třeba že Bavor napsal i dílo o alchymii, které se dosud chová v knihovně university Leydenské v Holandsku.
Také pan Zbyněk Zajíc z Hasenburka, tou dobou president nad opelacemi měl rozsáhlou alchymistickou dílnu ve svém domě na Malé straně pod pražským hradem, kde jest dnes klášter Redemptoristů. Ten prý na alchymistické pokusy vynaložil více peněz, než sám císař Rudolf II.
Teprve, když viděl, o jak veliké peníze ho alchymisté připravili, vyhnal je ze svého paláce a některé z nich dal vyvézti za hranice.
Kdyby byl měl moc, jako císař Ferdinand I., byl by to jistě udělal jako on. Ten totiž, když viděl, že alchymista Essen z Kemplenu po celých deset let, a to od roku 1552 až do roku 1562, místo, aby tavením kyzů kutnohorským dolům pomohl k rozkvětu, jenom jej podváděl, dal jej vsaditi do Bílé věže na hrad pražský, z které později dal ho odvézti na hrad Křivoklát. Že tam bylo vězení ještě horší než v Bílé věži, pokusil se Essen z něho uprchnouti. Ale na útěku zlomil si nohu, což bylo příčinou i jeho smrti.
Škoda jen, že Ferdinand I. takovým způsobem nepotrestal také úředníky v Hoře, kteří od toho nejmenšího až k mincmistrovi ho okrádali, byť jsme o jejich utiskování „kverků“ (horníků) nemluvili.
Že ani přísné tresty alchymisty od podvodů neodstrašily, to vidíme z toho, že právě v tomto století jich bylo všude dost. I menší šlechta si je povolávala a nechávala se od nich klamati a okrádati. Byla by to celá kapitola, vypravovati o tom, koho tito dobrodruzi u nás připravili na mizinu.
Prostý lid však střízlivě se díval na alchymii, a proto měl alchymisty v opovržení jako lidi nečestné, nepoctivé.
Doklady toho máme z roku 1568, kdy v Praze žil zlatník Jeremiáš Gytler. Ten kdysi se pohádal s jiným příslušníkem svého cechu Lenkerem, jemuž naposled vyčetl, „že je alchymista, a kdo se alchymií obírá, ať je pán, či rytíř, že nezaslouží jiného než oprátku“. Po této urážce Lenker vyskočil a Gytlera probodl. Přes to vše Lenker šťastně vyvázl z tohoto hrozného skutku. Konšelé ho po soudu propustili, uznavše, že Gytler byl už po dvakráte trestán pro urážku na cti vězením, a že sám na kord naběhl.
Tedy i konšelé chápali, že přezdívka „ty alchymisto“ označuje člověka nepěkné povahy a jest tudíž urážkou.
Ale jiného mínění byl tehdáž nejvyšší pán v zemi, císař Rudolf II. Kdyby byl setrval jen na pouhých pokusech, jistě bychom to tomuto panovníku, jinak velice umění milovnému, odpustili. Ale císař brzy do této pošetilosti zabředl až po uši. Vydržovalť si celou kolonii alchymistů, mezi nimiž byli ti nejpověstnější, a to Angličan a dobrodruh dr. Eduard Dee a známý již krajan jeho Ed. Kelley, Polák Michael Sendziwoj, který přišel do Prahy roku 1591, nemaje nic více než mošnu a hůl. V Praze z veliké bídy onemocněl, a nebýti pana Mikuláše Löwa z Löwenberku, který se ho ujal, byl by jistě zahynul.
Poleželť si tento dobrodruh v domě pana Löwa na Staroměstkém náměstí (býv. Krenův dům) hodně dlouho. Ale jen okřál, už měl ve spárech pražského měšťana Ludvíka Korálka z Těšína (měl dům „U hřebenu“ v Celetné ulici, obrácený průčelím k Staroměstskému náměstí), jehož připravil o jmění. Od tohoto erbovního měšťana dostal se do císařských služeb a zůstal v nich ještě za Ferdinanda II. Umřelť teprve roku 1646, jako stařec 80letý.
Vedle těchto alchymistů měl císař Rudolf II. ještě jiné, a to Müllera z Mühlenfeldu, Fil., Jak. Güstenhofera, Conte Marco Bragadina a Alexandra M. Scotta, jenž později v cizině bídně zahynul. Ale pokud byl v Čechách, vedlo se mu výborně, jako všem jmenovaným taškářům. Jakýsi dozor nad nimi měl známý překladatel Mathioliho herbáře, Tadeáš Hájek, důvěrník Rudolfův.
Ten také se pokoušel získati pro císaře jesuitu Jakuba Horčického z Horčic, jinak zvaného Jakub Sinopus. Ale Horčický sotva prohlédl tu čistou společnost, brzy vystoupil ze dvorské služby. Zřídil si v Jesuitské zahradě pod hradem (v místech nynější Strakovy akademie), malou laboratoř, vyráběl v ní různé léky a výtažky z bylin, které byly velice oblíbeny, tak že pražským jesuitům vynesly slušné peníze.
Však to byla také mezi Rudolfovými alchymisty čistá cháska, z nichž nejpodařenější byl, již po dvakráte zmíněný, anglický dobrodruh Ed. Kelley, jehož císař Rudolf, alchymisty téměř zmámený, povýšil do stavu rytířského, ač jej šálil jako ti druzí. Kelley brzy v císařských službách si nashromáždil tolik peněz, že si mohl koupit několik panství. A jeho rod byl by snad oblažoval Čechy podnes, kdyby byl nezabil v hádce jakéhosi Jiřího Hunklera. To mu konečně zlomilo vaz. Ač uprchl z Prahy, byl přece jat, vězněn na Křivoklátě a později v Mostu, kde brzy na to zemřel.
Šťastnějším a také nadanějším byl, také již po dvakráte zmíněný, druh John Dee, ač ani jeho transmutace nebyly ničím jiným než podvodem, jako jeho zázračné zrcadlo, které věnoval císaři. Ale naposledy byl přece jen vypovězen z Čech. Vrátiv se do své vlasti, zemřel tam v bídě roku 1607.
Kde bydleli Rudolfovi alchymisté, a kde měli své dílny, nevíme. Snad byli na hradě pražském, ale rozhodně nemohly býti v tak zvané Zlaté uličce, za kostelem sv. Jiří, jíž Rudolf II. osadil střelci ku větší bezpečnosti svého sídla. „Zlatou“ ulička slula jen posměšné pro svou pověstnou nečistotu, jak bylo až do doby císaře Josefa II., jenž střelce zrušil, načež jejich domky osídlila chudina.
Daleko opatrnější než císař Rudolf II. a ostatní šlechtici, byl pan Václav Vřesovec z Vřesovic, jehož palác stával na Loretánském náměstí, na místě pozdějšího paláce Černínského. Ten si také sice vydržoval několik alchymistů, cizáků, a mezi nimi i pověstného Klaudia Syra, ale když pan Vřesovec roku 1583 umřel, zbylo po něm přece veliké bohatství.
Jak mnozí se tehdáž dali alchymisty bláhově klamati, rovněž vidíme na posledním potomku pánů z Růže, Petru Vokovi z Rožmberka, o němž se vypravuje tato skoro dnes neuvěřitelná příhoda: Stalo se jednoho dne, že k tomuto šlechtici přišel jakýsi alchymista. Doznal sice, že zlato neumí vyráběti ani ze železa ani z olova, ale že zná prostředek, jak zlato snadno lze rozmnožit. A ihned také panu Petru Vokovi ukazoval vodičku, která má zázračný účinek. Prý každý dukát jí potřený a do země vsazený během léta se tak oplodní, že jest potom možno vybírat tu bohatou úrodu plnými lopatami z rozhrabaných záhonů. Pan Petr Vok opravdu sedl na tu vějičku nestydatého podvodníka, s nímž také hezkou hromádku dukátů do své zahrady nasázel. Alchymista ji potom sám hlídal, a měl se při tom velice dobře, neboť dostával, co hrdlo ráčilo. Ale jednoho dne přece zmizel. To bylo panu Petrovi nápadné, a proto rychle rozkopal záhony. K svému úžasu shledal, že není v nich pranic a že i zlatá „semínka“ zmizela.
Z toho, co jsme pověděli, jest jasně viděti, jak hluboko u nás alchymie zapustila kořeny a proto úplně nedovedla ji udusiti ani nastalá válka třicetiletá.
Vždyť i v té době setkáváme se s mnohými šlechtici, kteří ji pěstovali dále. Z těch uvádíme Jindřicha Šlika († 1650), který ač od mládí sloužil na vojně, a svým časem postoupil po mnohých válečných taženích až na hodnost tajného rady a presidenta válečné kanceláře dvorské, přece svodu alchymie neodolal. Provozoval ji ve svém domě na Pohořelci (býv. měst. sirotčinec), kam si též pozval alchymistu Busardiera a později Jana Konráda Richthausena.
V druhé polovici 17. století byl znám jakožto nejhorlivější přítel alchymie pan Jakub Dobřenský z Černého Mostu. Napsal o alchymii i zvláštní dílo, kteréž jest uloženo v archivu našeho Národního musea.
Tam jest také z této doby tak zvaná mince z alchymistického zlata uložena.
Nápis na ní praví, že ji r. 1664 věnoval Matouš M. Čech panu Janu Humprechtovi z Černína. Mince však je jen z části zlatá, vnitřek obsahuje asi jiný kov, protože její váha neodpovídá ryzímu zlatu.
Inu, nějak si alchymisté musili pomáhat, aby udrželi důvěru mecenášů ve své umění. Proto mívali i kelímky se dvěma dny, a časem něco ryzího zlata do nich dávali roztaviti, aby ukázali, že přece něco dovedou. Byl to sice vždy zase klam, ale pomáhal, a to bylo to hlavní.
Ježto jeden blázen byl jako druhý, bylo by zbytečno uváděti všecky ty bohaté měšťany a šlechtice, kteří ještě v osmnáctém století nechávali se různými taškáři takto šiditi.
Uvádím toliko známějšího alchymistu Kryštofa Bergnera, měšťana Starého města pražského, který však byl tak poctivý, že svými neúspěchy se netajil. Že však byl výborným chemikem, jal se vyráběti různé lučebniny pro lékárny, prováděje i chemické rozbory různým zájemcům na zakázku.
Ač alchymie nebyla vědou, přece nevysmíváme se všem, kteří se jí oddali. Něčeho dobrého dosáhla přece.
Stalať se alchymie matkou vědecké chemie, o níž směle můžeme napsati, že jest dnes v úžasném vývoji, třebaže kámen mudrců také ještě nevynalezla.
J. Košnář, Kalendář Vincentina, 1935
Obr. Vilém Kandler: tak zvaný Faustův dům na Karlově náměstí před sto lety
