O evropské armádě hovoří nejvíce politici těch evropských zemí, které vlastní obranu šidí, jak mohou

Na otázky CzechIndustry odpovídá Jiří Hynek, prezident Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu ČR
 
V minulých dnech se konal summit NATO, na němž se diskutovala řada závažných témat, která to jsou především a s jakým výsledkem?
Domnívám se, že o nejzávažnějším tématu již delší dobu hovoří americký prezident Donald Trump. Tím je neochota evropských členů NATO vydávat na vlastní obranu 2 % HDP. Většina evropských členů Severoatlantické aliance se neustále vymlouvá, proč tyto finanční prostředky nemůže na vlastní obranu dávat. Spojené státy logicky tvrdí, že nadále nehodlají zajišťovat evropskou bezpečnost z peněz amerických daňových poplatníků. A evropští lídři mají pocit, že když tomu tak bylo doposud, tak proč to měnit. Je to velmi nezodpovědný přístup. Dokud si jednotlivé členské země nezačnou uvědomovat, že si musí vlastní obranu zajišťovat především vlastními silami, a nezačnou vydávat na tuto obranu potřebné množství peněz, tak bude NATO na mrtvém bodě.
Výdaje na obranu v ČR vzrostou v příštím roce o 8,8 miliard na celkových 75,5 miliard korun. Je to odpovídající potřebám armády?
Armáda České republiky byla dlouhodobě nedostatečně financována. Kdykoliv politici potřebovali zalepit díru v rozpočtu, sebrali peníze vojákům. Dluh vůči ozbrojeným silám je tak velký, že ho bude nutno ještě hodně dlouho splácet. Z tohoto pohledu by výdaje na obranu mohly být podstatně větší. Na druhou stranu současný systém nákupu je tak komplikovaný a pomalý, že bude problém proinvestovat i stávající prostředky. Armáda by potřebovala vyšší finanční prostředky, ale hlavně mnohem pružnější systém vyzbrojování.
A pokud jde o zajištění vnitřní bezpečnosti, myslí na ní stát v míře odpovídající potřebám?
Stát nikdy nemůže zajistit absolutní bezpečnost svých obyvatel. Musí dělat maximum z možného, ale na své bezpečnosti se musíme podílet každý z nás. Z hlediska celosvětového žebříčku patříme do první desítky nejbezpečnějších zemí. Je ale otázka, zdali při stávajícím dění v západní Evropě tomu tak bude i v budoucnosti. Po tisíciletí platí, že nebezpečí přichází rychleji, když je přehlíženo. Lídři západní Evropy ho nejen přehlíží, ale svými sociálními experimenty, jako je třeba multikulturalismus, nebezpečí vytváří. Vrcholem je unijní odzbrojovací směrnice, jejímž cílem je omezit zákona dbalým a bezúhonným občanům přístup k palným zbraním. Každý rozumný stát by se především o takové lidi opíral, nikoliv je omezoval a trestal. Naši představitelé jsou ve velmi nezáviděnihodné roli. Díky Lisabonské smlouvě jsme přišli o suverenitu, takže jsme povinni implementovat evropské směrnice, i kdyby nás ohrožovaly. Na druhou stranu je základní úlohou státu postarat se o obranu země a bezpečnost svých obyvatel. Čemu dát přednost? Zajištění vlastní bezpečnosti nebo slepému plnění evropských směrnic? Doufám ve zdravý rozum našich volených zástupců, že ohrožení svých obyvatel nepřipustí. Takovým prubířským kamenem bude připravená novela Listiny základních práv a svobod, o které se bude v příštím roce hlasovat v Senátu.
AOBP je představitelem českého obranného a bezpečnostního průmyslu. Na co se především zaměřuje?
Domácí obranný průmysl je nedílnou součástí obranyschopnosti každé země. My se zaměřujeme především na to, aby se maximum z toho, co naše ozbrojené síly potřebují, vyrábělo na našem území. V případě ohrožení státu či, nedej bože, války platí přísloví: „Hledáš-li pomocnou ruku, najdeš ji na konce svého ramene“. O to, aby náš průmysl bych schopen dodávat vše potřebné v krizových stavech, se musí stát již starat v době míru. Naší rolí je připomínat toto politikům a tlačit na ně, aby byly vytvořeny podmínky pro fungování našeho obranného průmyslu. Nakonec, takto je to i v našich stanovách: „Podílet se na vytváření optimálních podmínek pro výzkum, vývoj, výrobu, obchod a marketingové služby s obrannou a bezpečnostní technikou a materiálem“.
A pokud jde o mezinárodní spolupráci?
Jednou z důležitých činností, na kterou se zaměřujeme, je mezinárodní spolupráce. Řada vojenských produktů se u nás nevyrábí, protože by to bylo neekonomické. Jako příklad lze uvést nadzvukový letoun či bitevní vrtulník. Jestliže si takové výrobky potřebuje naše armáda pořídit ze zahraničí, pak je nutno zajistit, aby byla zajištěna jejich bojeschopnost i v případě výpadku dodávek náhradních dílů a servisních zásahů ze zahraničí. Z tohoto důvodu je nutno požadovat na potencionálním zahraničním dodavateli, aby spolupracoval s českými výrobci. Čím větší podíl české práce bude na této technice, tím větší bude schopnost ji udržet v bojeschopném stavu vlastními silami. Naším cílem je propojovat domácí výrobní podniky s významnými zahraničními výrobci, aby v případě nutných nákupu ze zahraničí byl zajištěn co největší podíl domácí výroby. O jiný druh mezinárodní spolupráce usilujeme v rámci mezinárodních projektů, ať již NATO či EU. Z tohoto důvodu máme podepsány dohody o spolupráci s obdobnými asociacemi v řadě zemí světa. Důraz klademe i na spolupráci s obrannými průmysly zemí V4+.
Máme v Česku odpovídající osvětu z pohledu bezpečnostních hrozeb a připravenosti na ně?
V České republice máme dostatek odborníků a relativně hodně seminářů a konferencí, které se bezpečnostní tématikou zabývají. Problémem je to, že na těchto akcích jsou vidět stále stejné tváře. Přesvědčují se přesvědčení. Dokud se bezpečnostní hrozby nestanou celonárodním tématem, nebudeme na ně dostatečně připraveni.
Je náš obranný průmysl dostatečný a na odpovídající úrovni pro potřeby státu?
Nikdy už náš obranný průmysl nebude tak velký jako byl před druhou světovou válkou. Tehdy jsme patřili ve výrobě zbraní mezi 10 světových velmocí. Dokonce v roce 1934 byl podíl Československa na světovém exportu téměř 30 %. Ty doby jsou nenávratně pryč. Dnes náš export činí 0,2 % celosvětového vývozu vojenského materiálu. Když to ale přepočteme na počet obyvatel, tak to není tak špatné číslo. Jsem přesvědčen, že náš obranný průmysl je schopen zajistit základní potřeby nutné pro zajištění vlastní obrany. Jen jde o to, aby na to stát myslel i v době míru. Výrobní schopnost, o kterou můžeme přijít z důvodu nezájmu státu, bude do budoucna nenávratně ztracena.
Jaký je jeho podíl na českém průmyslu?
Závisí, co se poměřuje. U nás se obvykle porovnávají obraty, což je velmi zavádějící. Z tohoto pohledu by byl výrobce kolejnic úspěšnější než výrobce hodinek. Kdybychom porovnávali přidanou hodnotu, tak by tomu bylo naopak. Většina firem obranného průmyslu má vysoký podíl výzkumu a vývoje a zaměstnává velmi vzdělané a zkušené pracovníky. Výsledné výrobky jsou technicky náročné a jde o výrobky s vysokou přidanou hodnotou. Navíc tyto podniky dávají práci řadě svých dodavatelů. Na jednoho pracovníka ve zbrojním průmyslu připadají tři až čtyři u dodavatelských firem. Z tohoto pohledu jde o významnou část českého průmyslu.
V minulosti byl zájem, aby domácí obranný průmysl byl schopen plně zajistit potřeby armády a dalších složek v případě mimořádných situací. Platí to i dnes?
Český obranný průmysl si prošel od sametové revoluce velmi trnitou cestu. Od celospolečenského pohrdání, přes nezájem až po uvědomění si, že jde o klíčový prvek pro zajišťování potřeb ozbrojených sil. Dnes se nacházíme v etapě, že vrcholní politici veřejně mluví o nutnosti mít vlastní obranný průmysl a chtějí ho podporovat. Praxe za těmito slovy poněkud pokulhává. V rámci takzvaného boje proti korupci se ve státní správě vybudoval velmi komplikovaný systém nákupu, který ničí vlastní ekonomiku. Úředníci ve strachu před možným trestním stíháním mnohdy volí cestu nejmenšího odporu, kterou je veřejná soutěž na cenu. Nedávno jsem se s jedním z nich bavil po jednom semináři, kde jsem stávající systém kritizoval. Řekl mi: „Vám se to povídá, nesedíte na mé židli. Když budu soutěžit na cenu, tak nebudu muset jít podávat vysvětlení na policii“. „A navíc to nekupujete pro sebe,“ odpověděl jsem mu, „tak proč byste si pálil prsty“. Kdybych si sám chtěl pořídit něco za svoje peníze pro sebe, nikdy bych nepostupoval podle Zákona o veřejných zakázkách. Přece si nekoupím předražený šunt, i když mi vyjde nejlevněji. „Nejsem tak bohatý, abych si mohl kupovat levné věci,“ platí a platit bude. Jestliže to platí ve státní správě, pak v oblasti vyzbrojování to platí dvojnásobně, protože zde jsou v sázce lidské životy. Z pohledu bezpečnosti země je boj proti korupci paralyzující nákupy nebezpečnější než korupce sama. Náš obranný průmysl téměř 90 % své produkce exportuje na velmi náročné trhy, kde se prosazuje svoji kvalitou a schopnostmi vyhovět technickým požadavkům zákazníka. Pak se bohužel stává, že v domácí soutěži na nejnižší cenu nejsme úspěšní, protože kvalita něco stojí. V případě domácího neúspěchu se nám hůře exportuje, protože nemáme referenci od vlastní armády. Nedávno si česká armáda v rámci jednokriteriální soutěže na cenu koupila italské dovozové vojenské stany, ač je u nás špičkový domácí výrobce Gumotex. Uvědomují si ti, kteří o tom rozhodují, že při takovém přístupu se jim může stát, že v případě mimořádných situací se nebudou mít na koho obrátit? Takové úředníky bych poslal sjíždět peřeje na nejlevnějším kajaku koupeném na vietnamském tržišti. Já osobně bych si vzal kajak z Gumotexu.
Jsme dostatečně připraveni na bezpečnostní hrozby, pokud ne, jakým rizikům jsme vystaveni?
Když přednáším o bezpečnostních hrozbách, sepíšu vždy ty nejaktuálnější a ptám se posluchačů, o které si myslí, že nás nejvíce ohrožuje. Ve skutečnosti ta skutečně největší v seznamu není. Tou jsme totiž my sami. Ignorování hrozeb, pohodlnost, lehkovážnost, opojení bohatstvím, utápění úsilím při řešení pseudoproblémů a neochota se na vlastní bezpečnosti osobně podílet - toto vše provází západní společnost a je ve skutečnosti tou největší bezpečnostní hrozbou. To nevyřeší žádné moderní technologie a budoucnost ukáže, zdali jsme byli připraveni či ne.
Když americký prezident schválil cla na dovoz ocele a hliníku, tak se to zdůvodňovalo jako počátek obchodní války s Čínou. Předtím byla v USA zveřejněna několikasetstránková analýza, z níž vyplývalo, že Spojené státy jsou příliš závislé na dovozu některých speciálních ocelí a slitin pro zbrojní, kosmický, zdravotní a další průmysl, takže tím byla výrazně ohrožena národní bezpečnost. Je pravda, že je výhodné dovážet „levnou“ ocel z nestabilních zemí, nevzniká tak bezpečnostní hrozba pro náš stát v tomto směru?
Surovinová a materiálová soběstačnost je kapitola sama pro sebe. V dnešním globalizovaném světě honba za cenou vstupních surovin koncentrovala velkou moc jak do rukou Číny, tak do některých afrických nestabilních režimů. Čím dále tím více států si dnes uvědomuje toto riziko a snaží se situaci změnit. Snad si to začneme uvědomovat i u nás.
Nemalé prostředky investuje náš stát do výzkumu a vývoje. Méně už se hovoří o jejich návratnosti z pohledu aplikace v průmyslu. Jak je tomu v případě podniků obranného a bezpečnostního průmyslu?
Nemyslím si, že náš stát dává dostatečné prostředky do výzkumu a vývoje. Z tohoto pohledu ve srovnání s průmyslově vyspělými zeměmi nevycházíme příliš dobře. Ještě hůře jsme na tom z hlediska struktury těchto výdajů a jejich návratnosti. Pro naši budoucnost je určitě lepší, když prostředky půjdou na výzkum nových pokročilých materiálů než na srovnávací analýzy postavení mužů a žen ve správních radách. Naštěstí ve firmách obranného a bezpečnostního průmyslu jsme takového pseudovědeckého šílenství ušetřeni. Podniky se zaměřují především na aplikovaný výzkum, do něhož jsou zapojeny vysoké školy i některá pracoviště Akademie věd. Jedním z dnes velmi nadějných projektů je výzkum v oblasti laserových technologií, kde Česká republika má silnou výzkumnou základnu ve Fyzikálním ústavu AV v Dolních Břežanech. Výzkum a vývoj má v obranném průmyslu stejný význam jako setí v zemědělství. Bez zasetí zemědělec nesklidí. Bez dnešních masivních investic do výzkumu a vývoje obranných technologií do budoucna nedokážeme udržet kontakt se světem.
V jakých oblastech představuje náš zbrojní a obranný průmysl světovou špičku a kde naopak zastáváme?
Jednoznačnou vlajkovou lodí jsou pasivní sledovací systémy, kterými se zaobírá pardubická firma ERA. Ale máme i řadu dalších oborů, kde jsme srovnatelní se světem. Značky jako TATRA, AERO, MEOPTA či Česká zbrojovka jsou dostatečně známé. Ale málokdo ví, že je u nás řada exportně úspěšných malých a středních firem. Jako příklad bych uvedl softwarovou firmu AURA, jejíž informační systémy využívají ozbrojené síly nejen zemí NATO, ale i Austrálie, Alžírska, Brazílie, Jihoafrické republiky, Jordánska, Japonska či Maroka. O Češích se mluví jako o těch, kteří umí vyrobit, ale mají trochu problémy s tím jak vyrábět. Je to na jednu stranu ocenění tvořivosti a umu českých lidí, na druhou stranu kritika české neochoty se podřídit výrobním pravidlům. Um a tvořivost jsou pro obranný průmysl velmi důležité. Jen nám chybí větší sebevědomí a obchodní a marketingová zručnost. Veřejnost by se mnohdy divila, jak průměrné produkty se nachází u věhlasných západních značek a jak dobré produkty u nás. Jen tomu stále neumíme dát „dobrý obal“. A jak se říká, obal prodává.
NATO je mnohdy prezentováno jako „chřadnoucí a svým způsobem dosluhující“ obranný systém. Je tomu tak?
NATO je jednou z mála organizací, kdy po dobu její existence nedošlo k napadení území některého členského státu cizí armádou. Z tohoto pohledu jde o fungující seskupení. Ale zanedbávání vlastních armád a neochota vydávat na vlastní obranu dostatečné množství peněz, což se děje v řadě evropských zemí, by z NATO dosluhující obranný systém mohla udělat.  
Takže hovořit o nějaké evropské armádě je bezpředmětné?
Je až legrační, že o evropské armádě hovoří nejvíce politici těch evropských zemí, které vlastní obranu šidí, jak mohou. Jsou černými pasažéry v NATO a chtějí budovat nějakou evropskou armádu? Nebo chtějí odvést pozornost právě od vlastní neochoty vydávat peníze na obranu? Osobně tyto úvahy považuji za bezpečnostní riziko. Žádná suverénní země se nemůže vzdát vlastní armády. Chceme-li, aby bylo v Evropě bezpečno, je nezbytně nutné mít silné národní armády, které budou vzájemně spolupracovat. To jediné dává smysl.
Zdroj: CzechIndustry 4/2019