Ochotnickému divadlo v Sokolově se daří

Ve Františkových Lázních jsme navštívili komedii českých autorů M. Doleželové a R. Vencla Ani za milion. Před představením jsme vyzpovídali režiséra představení Ing. Martina Volného. Martin Volný je rovněž vedoucím a režisérem Divadla mladého herce.

Jaké byly počátky divadla?

Prapůvodní divadlo v Sokolově, které působilo v rámci Klubu železničářů, zaniklo v roce 1989. Pak Bohouš Gondík reinkarnoval divadlo a v roce 1998 vzniklo Divadlo bez zákulisí. První premiérou 1. prosince 1998 byla hra „Přišel na večeři“ v režii Bohumila Gondíka. Od 1. 1. 2014 byl legislativou změněno na zapsaný spolek, tedy Divadlo bez zákulisí, z. s. Soubor dnes tvoří cca 31 členů všech věkových kategorií. Co dnes uvidíte je Divadlo mladého herce, moje soukromé divadlo pro děti od 13 do 18 let. Snažím se je vést k divadlu. V rámci tohoto představení mne oslovil hlavní protagonista Vráťa Mikan, zda bych to odrežíroval. Ačkoli se věkově vymyká souboru Divadla mladého herce, slíbil jsem to. Druhá protagonistka je herečka z Divadla bez zákulisí, Pavlína Šponiarová. Dali jsme to tedy dohromady. Aby se nepletlo účetnictví s Divadlem bez zákulisí, tak jsem toto představení režíroval a produkoval pod Divadlem mladého herce. Teď s tím jezdí, já mám herce a techniku "zaměstnané" na dohodu o provedení práce. Divadlo bez zákulisí a Divadlo mladého herce jsou moje dva kmenové soubory, v kterých funguji jako režisér, můj vedlejšák je Divadlo mladého herce. Předsedkyní Divadla bez zákulisí z.s. je Eva Valjentová, která je u tohoto divadla od jeho počátku.

Četl jsem, že hledáte herce, je to problém?

Mladí koukají do mobilu a nechtějí.  Ještě seženete ženy, dívky to není problém. Herci nejsou, máme problém s repertoárem. Ale třeba naopak v Přerově mají dost mužů a nemají ženy. Dělal jsem nábor ve středních školách pro Divadlo mladého herce a mám tam teď 14 dětí od 14 do 18 let.

Kolik her dáte dohromady za sezonu?

Za sezonu prakticky jednu, zkoušíme jedenkrát týdně, protože herci jsou zaměstnaní. Zkoušíme 10 měsíců a pak když to rok hrajeme začneme zkoušet další další hru. Hru hrajeme 2 roky a pak nasadíme novou, kterou jsme nazkoušeli. Hrajeme v Sokolově a pak s tím jezdíme. Teď máme obrovskou výhodu, že tady v divadle ve Františkových Lázních sháněli někoho, kdo by pravidelně hrál každý měsíc. Nabídli jsme 2 tituly, které střídáme. Už jsme se s ředitelem bavili, že by to prodloužil i na další sezonu.  Další věcí je sehnat štace. Dnes lidi amatéry moc neberou, jsou zvyklí na známé herecké tváře ze seriálů atd. My ochotníci nemáme tak známé tváře. Jsme lokálně dobří, v Sokolově nás znají, ale kousek dál v Chodově vás už ani nepozvou.

Dnes se kultura omezila na to, že se čeká, která agentura nabídne představení. Už to není, že by se dala příležitost místním. My máme v Sokolově výborné podmínky, to je také rarita.

Podporuje vás město či máte granty?

Zaplatíme 4200 Kč městu na rok a máme přístup do divadla kdy potřebujeme atd., to je významný grant od města. Sháníme sponzory, když děláme hru oslovíme kamarády a známé. Peníze na hru tak vždy seženeme.

Bylo v Sokolově dříve divadlo?

Kdysi dávno v Divadelní ulici, dnes je to nejhorší čtvrť Sokolova, žijí tam nepřizpůsobiví, jak se dnes říká. Divadlo se zničilo, už tam není.  V Městském domě kultury bylo kino, které přestavěli v roce 1999 na divadlo. Není to klasické divadlo, nemá zázemí, proto jsme Divadlo bez zákulisí. Šatny jsou o poschodí výš. Ale divadlo funguje, my jsme tam rádi. Podporují a propagují nás, chodí na naše představení.

Kam jezdíte po zájezdech?

Byli jsme v Přerově, Kynšperku, Českých Budějovicích. V Karlových Varech jsme nehráli v krásném městském divadle ale v Husovce. Jezdíme po okolí. Za 30 let co dělám divadlo máte všude nějaké známé.

Jezdíte o víkendech?

Ano, většinou víkendy. Tady je to výjimka, je to blízko, jsme tu za 17 minut.

Odkud jsou herci?

Vráťa Mikan je z Hranic, nejzápadnějšího město České republiky, ležící v Ašském výběžku, Pavlína Šponiarová je ze Sokolova, já jsem také ze Sokolova. Lidi ze souboru jsou převážně ze Sokolova a okolí.

Jak dnes hodnotíte ochotnické divadlo, když to Thám, jak to začínalo-obrozenci, Thám, hráli česky atd.?  

Myslím, že si lidé znovu našli cestu do divadel, že chodí na profesionály je jasné. My děláme v Sokolově již 23 let celostátní ochotnickou divadelní přehlídku, jmenuje se to Sokolovská čurda, probíhá vždy poslední zářijový víkend v divadle MDK. Když to začínalo, měli jsme návštěvnost 50 lidí, loni byla 200 lidí, v divadle je 360 míst, bylo 6 představení.  Lidé už pochopili, že amatérské – ochotnické divadlo není to, že se sejde lékárník, učitel a řídící a secvičí Lucernu.  Dnes jsou hry hezké, zábavné, mají vtip a herci hrají vždy naplno. Nikdy se nešetří, profesionálové mají druhý den premiéru v Národním a musí se šetřit. Každé představení hrajeme naplno. Začíná se mně zdát, že to diváci začínají oceňovat, že chtějí přijít na opravdové divadlo. Je to tak, jak říkával Thám, když začínali obrozenci, šířili vzdělanost, češtinu, kulturu. My se dnes snažíme de facto o to samé. Mně se zdá, že se současná společnost dost omezuje. Když se bavíte s mladými i starými chybí jim rozhled, chuť se bavit, chuť přemýšlet, chuť se zamyslet nad tím, že když jdu do divadla mám možnost zamyslet se sám nad sebou. Divák něco vidí a prostřednictvím co odehrajete si to pak spojí s jeho životním osudem a může se nad tím zamyslet. Zda se mně, že v poslední dobou začínají do divadla chodit lidé, kteří to chtějí, což je možná moje fikce. Ale já se jí budu držet, protože těm lidem už konzum přestává chutnat. Chtějí vidět, jak se říká prst na tepu života.

Jaké hry hrajete?                                                                                                                                   

Hrajeme všechno možné, hra Ani za milion je česká, stejně tak Tři grácie z umakartu, od finského dramatika píšícího ve Švédsku B. Ahlforse hrajeme Divadelní komedii, hrajeme také české pohádky pro děti. Snažíme se hledat hru tak, aby to diváky i herce bavilo a aby to ještě o něčem bylo. Nemám rád prostoduché komedie. Tvrdím, že každé umění, ať je to divadlo, výtvarné umění, literatura, by mělo člověka bavit a posouvat, obohacovat.

Mluvili jsme o češtině, v Praze, když jdete po Václaváku nebo Příkopech vidíte jen samé nápisy v cizích řečech, převážně anglicky. Nepřipadáte si, že jste doma v Praze, jste v kosmopolitním městě. Ještě snad v malých městech se čeština drží.                                                                       

Já se snažím, aby čeština zněla, pokud ta hra není záměrně napsaná do nespisovnosti.  U dětí usiluji mluvit česky tak jak se má a nestydím se za to.

Mladí vkládají do řeči anglická slova a nevědí ani co znamenají.                                                             

To nemám rád, já jsem projektant, projektuji domy. Setkal jsem se s architektem, který spustil anglicky. Řekl jsem mu, jak ti mám podepsat, že jsi to udělal v pořádku, když ti nerozumím.  Takže mluv česky, vysvětli mně, co jsi navrhl a já jsem ochoten ti to podepsat a zaplatit. Koukal udiveně a namítl, že je to běžné. Není to běžné, jsme v Čechách, tady je úřední řečí čeština, jestli chceš peníze mluv česky. Koukal pořád udiveně, řekl jsem, čeština je bohatý jazyk, všechny ty výrazy tam má. Pavlína co dnes hraje je učitelka češtiny a neustále nás všechny tepe za správnou češtinu na jevišti. Dokonce ji po jedné přehlídce chtěli do Českého rozhlasu. 

J. V. Sládek přeložil Shakespearovy hry a měl tam víc veršů než Shakespeare.                                         

Já tedy používám na Shakespeara raději překlad od prof. Hilského. Sládek byl hodně romantizující, připsával tam hodně romantiky. Hilský je striktně Shakespearovský.

Jak jste se dostal k divadlu?                                                                                                             

Já jsem k divadlu nechtěl. Mně přemluvila kamarádka, když zakládala sokolovské divadlo, že potřebuje do hry mlčícího radiotechnika. Opravdu jsem tam neměl ani jedno slovo. Postupně jsem hrál další role, pak to skončilo. Bohouš Gondík (otec Dalibora a Adély Gondíkových) řekl, že končí a odešel za dětmi do Prahy. Kdo bude režírovat? Měli jsme Ritu, která vystudovala v Moskvě divadelní fakultu, ale odešla do Prahy. Nebyl režisér. Co budeme dělat? Tak já bych si to tedy zkusil. Jsem jak ten převozník z pohádky. Dokud se nenajde někdo, komu to veslo předám.

Tak jste skončil v zaměstnání?                                                                                                                              

Ne, já mám firmu, všichni v divadle chodíme do práce. Divadlo je koníček, zadarmo. Naopak pracuji, abych mohl dávat peníze do divadla. Baví nás to všechny. Říkám, že divadlo je koníček na celý život. Táhneme Tylovu káru, snažíme se, jedeme dál!

Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů v další činnosti. Nakonec radostná zpráva, od 10. prosince je české amatérské divadlo na seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Jedná se o desátou položku, kterou Česko na seznamu má. Žádná jiná země nemá tak rozvinutou a systematicky budovanou infrastrukturu amatérského divadla, jejíž kořeny sahají hluboko do historie, ale zároveň má silné moderní zázemí. Po celé republice působí přibližně 3 500 registrovaných souborů, jde o desetitisíce tvůrců herců, režisérů, hudebníků, scénografů, techniků či organizátorů. V návaznosti na zápis vznikl celorepublikový projekt Amatéři sobě zaměřený na podporu této tradice. Více na www.amaterisobe.cz.

Jaromír Hampl   

Zdroj a foto: Divadlo bez zákulisí, J. Hampl (13.1.2026)