Od smrti k novému životu 2: Smrt znamená přerod

Vidina

Nadpřirozená, nádherná Bytost se nám blíží.

Pohled očí nadzemské této Bytosti je tak milý a dobrotivý. Tato Bytost má však něco pochmurného, přísného a smutného v sobě, tak že obchází mne hrůza, hledím-li do jejího zraku.

Praví: Jsem tvor nebeský, jenž vládne v údolí smrti. Určuji míru života: Jsem Síla, Bohem poslaná v tuto určitou úroveň, abych řídil vztahy všech lhůt životních. Neodnímám života lidstvu, ale měřím možnost jeho žití.

Víte, že každý má již vyměřenou dobu svého života, ale nikoli každý dožije, ač někdo i přežije svou ustanovenou lhůtu. Proto snažím se ji vyrovnati, aby to nebylo ke škodě duše. Duše žije pozemským životem, tj. pod vlivem a hledí získati zkušeností, které arciť jsou jiné, než si představujete. Nejsou to vědomosti, je to skutečně jistý vzrůst, kterého zde duše nabývá, a ten musí se díti přímočarně, nic nesmí míti k ní přístupu, čím by zakrněla, než se může vznést vzhůru.

Plod stromu necháváte také dozráti, aby byl užitečný a nesmíte přerušiti jeho vzrůst. Je-li plod zralý, můžete jej trhati i o nějaký čas dříve nebo později, ale nikoli předčasně a také ne, až by plod přezrál nebo počal podléhati rozkladu.

Totéž děje se s vaší duší, která jde v určité lhůtě za svým vzrůstem a v každé inkarnaci postoupí o jeden stupeň blíže k uzrání svému a mnoha inkarnací je třeba, než dozraje. Tak asi představuje si vzrůst duše a mne jako toho zahradníka nebo pěstouna, který ochraňuje a pěstuje vzrůst její. Každý člověk sám musí růsti, ale vzrůstu mu nedávám já, nýbrž chráním pouze jeho vzestup.

Jsem duchem Smrti, ale nejsem jím sám. Jsem paprskem Nejvyššího, jsem koncentrací všech Sil, jež pracují k vyrovnání lidského věku.

Pochopíte z toho, že úmrtnost je též pečlivě střežena a vyrovnána i že nic se nemůže díti bez duchovního Zákona.

Lidský zrak je zastřen a proto nedovedete se povznést tak, abyste ve všem spatřovali jen účel a meze Zákona!

Princip smrti

Smrt jest něco tajemného v celkové harmonii tvorby boží. Je to vyrovnávací princip všeho, co stvořeno.

Máme princip tvůrčí, princip první positivní, mužský. Máme princip druhý, přijímací, negativní, princip to ženský, a k nim přistupuje princip třetí, výslední, který je oba spojuje. Principy tyto uvedeny jednou v činnost, musely by bez ustání roditi a bez omezení, bez určení formy mohutněti. Jaký chaos, jaká přesila by tu nastala, kdyby k nim nebyl přidružen princip čtvrtý, a to princip vše vyrovnávající, princip ničící Smrti.

Tento princip čtvrtý řadí se jako stejně mocný k prvním třem a zaujímá stejné právo, stejný význam a stejnou důležitost.

My pozorujeme jej pouze jako boj v přírodě a připomínáme si jím jen zkázu, ale nevzpomeneme, že jest to nutné a nanejvýš moudré zařízení v přírodě a nepřipomínáme si vůbec nutného principu rovnováhy v přírodě.

Pravíme, že zlo je nutné, abychom poznali dobro, a že i smrt jest nutna, abychom poznali život, neb pak teprve docházíme k svému pochopení. Nepokládejme tedy smrt za zánik, protože nic zaniknouti nemůže, ale považujeme ji jen za přerod. A aby přerod tento mohl nastati, jest nutný princip smrti.

Smrt znamená přerod. Jest to nutný činitel, udržující tvorbu a její rozvoj, princip smrti u věčného koloběhu života!

Smrt znamená však i život sám. Také my musíme pohlížeti na smrt s plnou pietou a obdivovati v ní nejvyšší moudrost boží!

Jaké to posvátné tajemství leží ve významu smrti!