Od smrti k novému životu 29: Projevy ze záhrobí VI.

Ministr přivádí duši podoby šedého stínu, aby ji dotek našich dobrých myšlenek posilnil. Praví: „Hle duše trpící, která hledala dlouho sílu z fysické úrovně, aby jí mohlo vzejíti pochopení, že odložila již světské city, touhy i závazky.“

Velice mne dojímá tato bytost: Hledí na mne s výrazem neuvědoměle plachým a prosebným, ač síla moje ji sem přivábila.

Mistr vyjadřuje její pocity takto: „Ty jediný jsi správně pochopil mou duši. Rozeznal jsi zabarvení mojí individuality nepříznivými okolnostmi jejího vývoje. Moje slabost, že chtěla jsem hráti ve světské společnosti význačnou úlohu, znemožnila projevy šlechetnosti mé duše. Měla jsem přednosti tělesné krásy a geniálnosti, snadno jsem vše chápala a toužila tak vše uplatniti. Měla jsem dobré srdce, toužila jsem po lásce a z celé duše jsem milovala, ale má marnivost a lačná touha po penězích způsobila, že jsem zavrhla milující srdce, přemohla i ostatní city svoje a tak vzešla v život plný blahobytu, a plný uznání mých oslňujících vlastností, ačkoli mé srdce zůstalo prázdné a vyvinul se v něm v plné míře cit sobectví, který v něm již dávno klíčil a z něhož pak povstaly neuspokojené vnitřní stavy duševní. Vždyť toužila má lepší stránka po zlatě a pokladech, dostalo se mi však v celém mém životě pouze pozlátka. Kořili se mi jen jako vynikající osobě, ale duše mé nikdo nevystihnul.

Tys tušil hnutí toho ve mně, dokud jsem žila ve světě a ještě jedna osoba, jedna jediná bytost poznávala z úlomků mého tichého působení jediný pravý cenný skvost. Ty víš, kdo to byl, kdo s tebou věřil, ctil a pochopoval mne z celého srdce – za kteréž pochopení vám ze záhrobí děkuji – kdo znal mou lásku k přírodě. Žila jsem s přírodou, ztotožňovala jsem se s ní a jedině příroda mne milovala, jako já milovala ji.

Ty víš, jak v bouři a větru, přehodivši přes sebe šat, vyšla jsem si ven za bouřlivého času a žila ten okamžik v nekonečnu s rozpoutanými živly. Tehdy zdálo se mi, že přibližuji se Bohu.

Celou vroucnost své nepoznané duše vložila jsem do lásky k přírodě a do své hudby. Ty i nyní prožíváš se mnou v hudbě city mé, rozmlouváš se mnou a tím mne povznášíš. Duch můj se čistí a odčiňuje bezpráví, páchané na vlastních dětech, manželu a milující bytosti, se kterou se v nekonečnu mohu scházeti, kde vše jedno jest, vše vyrovnáno a kde pomáhá a povznáší jeden druhého.

Děkuji vám, že z vašeho středu se mne síla dotkla a přetrhala poslední pásky, poutající mne k fysické úrovni a zadržující tak pokrok můj a mé duchovní pochopení.“

Vidím, jak zazářila podoba stínu, a jak vznáší se v ovzduší a mizí.