Od smrti k novému životu 3: Její lásky doteky

Odloučení se duše od těla při smrti

Odloučení se duše od těla při smrti mohu vám vylíčiti, neb sám jsem pozoroval celý ten proces.

Moje duše vznesla se z těla a byla uvedena Mistrem k lůžku umírající ženy v nemocnici. Ležela sama, bez pomoci, ošetřovatelky nevšímaly si jejího zápasu. Ostatní nemocní spali, zatím co ona pracovala ke smrti. Duše má povzbuzovala duši její, která se blížila k svému osvobození.

Viděl jsem, jak duše umírající ženy počíná se vybavovati jako mlhovina z těla jejího. Vycházela z určitého místa nad hlavou, ale než ještě opustila tělo, nastalo vyzařování duševní podstaty, která ohraničeně obklopovala celé tělo; pak teprve se vše víc a více stahovalo ke hlavě. Nohy stydly – umírala od nohou, jak říkají lidé.

Duševní život opouštěl tělo, koncentroval se vzhůru, u hlavy se vybavoval a vystupoval výše nad ni – ale ještě spojen byl s tělem. Ubohá ještě otevírala oči a rty se jí pohybovaly, ruce křečovitě zatínala k sobě, a přece jsem viděl, že život již vymanil se z těla jejího. Když úplně vystoupil, vydechla naposledy – a byla mrtva.

Duše zde stála a ku podivu – ač dříve jsem viděl celý obrys člověka – zduchovnělý, zjasnělý – nyní byl to jen kotouček oblakové mlhoviny – který ještě byl připoután k mrtvému tělu. Nyní počíná se ten mlhavý obláček jasniti – nabývá formy těla, avšak stále ještě je vázán zářící páskou k tělu.

Opatrovnice přikročila k ní, sáhla jí na ruku, naklonila se ze zvyku nad ni a pravila: „Zemřela.“ V tom okamžiku pohnula se již vybavená duše a já jsem pozoroval, jak se rozhlíží a hledí na tělo, které opustila.

Opatrovnice vzala bílý šátek, zastřela jím postavu mrtvé ženy a zahalila jí tvář. Duše odloučila se nyní již docela a stála těsně u okna, rozhlížejíc se kolem, kde jest; nevěděla, že mrtvo její tělo, ani neviděla, že ji obklopují jiné duchovní bytosti.

Ale duše moje viděla tyto postavy a radovala se z toho, jak se ujímaly uvolněné duše, těšily ji a ovívaly jistou květinou, podobnou lilii, jak i podporovaly a vznášely se s ní vzhůru. Prošly zdí, nikoli oknem, což jsem dobře pozoroval a můj duchovní zrak je sledoval dále, jich forma byla přesně lidská.

Nyní víte, jak duše opouští lidské tělo, i v jaké formě; avšak nemyslete, že tato forma zůstane jí i nadále.

U lože smrtelného (Vidina).

Mým zrakům jeví se zelená skvoucí pláň a na ní vznášejí se bílé postavy ve velkém množství. Jasná bytost s překrásným výrazem v oku vítá je a praví: „Přicházíte pro posilu ke službě své z moci ´Bratrstva Lásky´. Každý z vás dostane svoji úlohu.“

Vidím, jak duše se druží v několik skupin. K jedné z nich přistupuje jasná bytost a praví: „Vy, duše drahé, sejděte na zemi k loži umírající stařenky a potěšte duši její. Přineste jí krásné vzpomínky z mládí a očistěte tak auru její ode všeho utrpení a ústrků, jimiž dosud trpěti musila. Jděte, požehnání mé vás bude provázeti.“

Jasná bytost přistupuje pak k jiným skupinám; já však sleduji první skupinu duší. Podávají si ruce, a hle, ještě než se ruka ruky dotkla, objevil se světelný kruh, který je spojil. Pochopuji, že stačí myšlenka ke spojení, chceme-li společně cítiti i působiti. Světelný kruh přišel do pohybu a spirálovitě se pohybuje Nekonečným prostorem. Je bez barvy a jest jen jedinou záplavou světla naplněn. Bytosti na pohled stojí nehybně, jen kruh víří u velké rotaci a vím, že by nemohl postřehnouti lidský zrak tento vír, protože i vrstvy ovzduší se mění při rotaci kruhu. Přicházejí do ovzduší tónů, sférická hudba zaznívá. Snažím se vystihnouti původ oné hudby, odkud zní a co ji způsobuje. A hle, pozoruji, že se to děje změnou atomů, nepatrně malých částek etheru. Přeměnou okultně chemickou, jakýmsi duchovním způsobem, narážejí na sebe a to způsobuje ten jemný zvuk a množstvím krásnou hudbu sfér. Také nádherná vůně mne ovívá, která je také působena touto přeměnou, životem v etheru. Ovzduším tímto procházejí bytosti a blíží se naší zemi. Procházejí jasem, který není rovněž nic jiného než život v seskupení atomovém, čímž povstaly světelné efekty. A při všem tom vidím tu lásku boží, ten Jeho dech, který působí na veškerou tu přeměnu, na všechny ty výchvěvy. Toť tajemství života!

Pozoruji nyní chudobnou jizbu, vlhkou a šerou. Na bídném loži spočívá stařenka, vpravdě zapomenutá lidská bytost; pozoruji, jak ráda by si zvlhčila rozpálené rty, ale nikoho zde není, kdo jí podal alespoň doušek vody. A hle, jedna z těch dobrých duší z družiny, která obklopuje svým etherickým tělem její lůžko, vkládá na její suché rty rosu s nebes, kterou s sebou přinesla v atomovém složení. Stařenka se usmívá a já pozoruji, jak v duši její budí se krásné vzpomínky. Vidí se opět mladou, milovanou ženou a prociťuje opět celé své minulé rodinné štěstí, nevzpomínajíc na ústrky, které jako výměnkářka snášela. Vidí svou dceru, která týrala matku a nepřišla ani k smrtelnému loži jejímu, vidí ji jako malé děvče a pociťuje opětně jen radost, kterou jí toto dítě v útlém mládí působilo. A opět jiné a jiné obrazy vynořují se v mysli její, stále však vidí jen svou malou dcerušku a pociťuje doteky lásky její. A nyní vidím skutečně, jak malé děvčátko vkročilo do jizby, přibližuje se k loži a hladí ruku stařenčinu. Slyším i dětský hlásek: Babičko, vstaň již, nelež tak dlouho, pojď si se mnou hráti.“ Babička se blaženě usmívá a praví: „Ty drahé dítě, tys přece jen nezapomněla na svou babičku.“ A za toho krásného pocitu opouští duše její svůj fysický stánek.

Byla to opětně jedna z duší družiny, která přivedla dítě, aby tak potěšila umírající stařenku. Pozoruji nyní, jak duše její vybavena z těla a obklopena duchovními bytostmi vznáší se vzhůru.

Pokračování