Od smrti k novému životu 30: Projevy ze záhrobí VII.

Duše vaše hledala při své inkarnaci sílu, který by jí umožnila očistu, proto sama nejlépe ví, co jí prospívá i co jí škodí a tím způsobem i na vás účinkuje.

Vy slyšíte hlas svědomí, ale nedbáte ho. To má hlubší význam; ale protože toho tak snadno nepochopíte, přejete si názorného příkladu.

Váš přítel by tak rád od vás slyšel slova útěchy ve svém zármutku, vy však, místo abyste ho potěšili, začnete vysvětlovati, jak trpí jiný a jak velké utrpení má onen oproti jeho. Začněte jmenovati: Tomu zemřelo všechno a ty truchlíš tolik nad zesnulou dceruškou. Jsi v dobrých poměrech, můžeš žíti svému hoři, jiný však strádá mnohem více, ztratil již zdraví své, ztratil děti, čest - - ten má proč zoufati!

Mysleli jste to dobře, avšak člověk, váš přítel, myslí: To je cizí bol – ale mne bolí více bol můj vlastní - - - Útěchy jste mu nepodali, jeho nitro zůstalo prázdné. Opět začnete ho těšiti jiným způsobem a pravíte: Což kdyby bylo dítko tvé zůstalo na živu – a nyní vyjmenujete mu útrapy života, jež by je po případě mohly postihnouti a myslíte, že jste ho potěšili, on však opět se zarmoucenou tváří od vás odchází. Vy myslíte, že jste dobře učinili, ale neviděli jste, jak duše jeho se svírala pod tou planou útěchou a jak duše vaše plakala s ním. Nevšímali jste si, že nutkala vás, jak máte mluviti: Hoře tvoje je velké, truchlím s tebou – pojď, pohovoříme si o tvé dcerušce; pověz mi o jejích dětských letech, jak tebe těšila, dokud byla maličká – „ a on začne vám hned vyprávěti a vzpomínati na všechno to krásné a vy s ním.

Pak byste pravili: „To všechno nemohlo zemřít, tím se těš a vzpomínej na všechno to krásné, cos zažil s dítětem, a tvůj bol se snad přece jen časem promění v krásnou vzpomínku. Zármutek poruč Bohu.“

Pak byste viděli, jak duše jeho se rozjasnila a jak duše vaše stále mu vysílá fluida lásky, aby neklesal. Tím byste ho potěšili, posílili a poukázali na to, že má v každém svém zármutku hledati vždy jen to, co krásného a dobrého zažil a tím otupili byste ostrý hrot jeho bolu.

Máte otvírati nitro své každé útěše, ze srdce těšiti každého, s ním truchliti a sním se radovati. Uzavíráte-li však své srdce a své nitro svým bližním, pášete hřích oproti duchu svému. Udělená almužna nevyváží tohoto hříchu. Tak má souditi člověk duchovně pokročilý.

Uzavírati se jiným jest právě tolik, jako zahalovati působení ducha svého. Tím zamezujete mu pokrok, tím na něm hřešíte. Čím více dáváme, tím více také přijímáme, jsou v tom jen různé stupně a dle pokroku svého duchovního vědomí nabýváte přesvědčení a pochopení o rozsahu a účinku tohoto velkého zákona.