Od smrti k novému životu 42: Láska v duchovní říši

Dostávám toto poučení: V duchovní sféře existuje pouze láska duchovní, jež nezná rozdílu. Duchovní láska jest částí božské síly – částí božství. Můžeme proto milovati někoho méně a jiného více? Zajisté nikoli, leč bychom byli ještě příliš obtíženi hmotou. Čím širší a dokonalejší duše, tím méně činí rozdílu mezi jednotlivci z dřívějších inkarnací a mezi ostatními. K útěše vám však musím říci, že láska, která nás s vámi pojila, jest v duchovní říši čistší a větší, ale proto není menší k ostatním! Kristus řekl: Miluj svého bližního – neřekl miluj více matku, sestru, nebo milenku. Tato láska, která nás víže k rodině, vznikla ze spojení duše s fysickou hmotou, a proto můžeme ve hmotě milovati více, neboť k té duchovní lásce přidruží se i láska z krve. Tato láska se však nepřenáší do duchovní sféry, protože mizí, ustupuje do pozadí a jen ta čistá duchovní láska k matce vznáší se s duší vzhůru a trvá na věčné časy. Vaše duše miluje právě to dítě, které vás opustilo, tou všeobsáhlou láskou, jinak by láska zemřela s vámi a vaše spojení by bylo přerušeno; ale právě, že ta láska tkví v duši, proto je připoutána k svému dítěti, matce, otci i po fysické smrti.

Ještě chcete zvěděti, zůstane-li toto spojení i nadále – v příštích inkarnacích (znovuvtěleních).

Chce-li se duše opět vtěliti, přitahují ji sympatické výchvěvy z úrovně fysické, které zakládají spojení duše s budoucí její rodinou. A proto se vyvíjí láska dětí a rodičů, že existovala již dříve, než se člen v oné rodině zrodil. Kde však nemají lásky ke tvoru, který se má zroditi, jak smutný je tu jeho vstup na fysickou pláň. Děcko přijde do ciziny, nebylo přilákáno láskou, a přece musilo se vtěliti, protože duchovní jeho podstata vycítila, že v onom vtělení nalezne potřebnou sílu k očistě, k dopykání svých činů z minulých inkarnací, kde snad se sám dříve prohřešil proti nynějším rodičům nebo dítkám a má tedy nyní za tuto nelásku vzíti odplatu. Ó, jak smutná jest pak pouť jeho životem, není-li prozařována láskou! Jistě jest mnohem trudnější pouť taková, než pouť sirotka, který sice nikoho nemá, kdo by oň pečoval, ale právě proto vzbuzuje soucit, který se podobá božské lásce.

Pozoruji, že není vám to úplně jasné, myslíte, že jak láska, tak i neláska působí na duši dítěte. Nemusí tomu tak býti, třeba by dítě mohlo se státi zlým, jsou-li mu vysílány jen myšlenky hrubé, zlé, nelaskavé. A přece tak často je takové dítě mírné, tiché a plné touhy po lásce, touží býti milováno a tak rádo by tu lásku, kterou v srdci chová, projevilo. Objímá kde jaká zvířátka a hračku, která přijde do jeho blízkosti, a projevuje alespoň tak, co v sobě utajeno chová. Jeho jádro je dobré a nezkažené.

Když však dítě, v zárodku nedobré, bylo přilákáno zlými výchvěvy a vlastnostmi rodičů do středu rodiny, působí tato fluida na ně tak, že se stane dvakráte tak urputným, zlým a hrubým. A také se někdy stane, že rodiče jsou dobří, děcko milují a přece se z něho stane zlý člověk.

Poznáváte tak, že vlastnosti nemohou být dědičné a že jsou již v zárodku a v duši náklonnosti k dobrému neb zlému. Jen návyky se mohou vštípiti děcku výchovou. Dítě napodobí vše, co u otce a matky vidí, ale v zárodku musí se již jeviti u něho dobro neb zlo. Tělesná ústrojí jsou dědičná a tak se stává, že náklonnost je podporována dědičností tělesných ústrojí a napomáhá vlastnostem tak k dalšímu vývoji.

Podoba je fysická, následkem pochodu fysického, ale výraz dítěte není dědičný, nýbrž vytvořil se následkem individuality, která se nerodí z rodičů. Inteligence je božská síla, která do člověka vchází a jako růže růži se podobá.