Od smrti k novému životu 45: Proč musí malé nevinné děti trpěti?

Činíte rozdíl mezi duší dítěte a duší dospělého člověka. S lidského hlediska je to správné, ale s duchovního není mezi nimi rozdílu. Malé nevinné dítě může míti velkou vyspělou duši, která je si vědoma, proč žije, ale nemůže se projeviti, protože nemá k tomu vyspělých fysických orgánů. Trpí pak to malé dítě tím, že tolik ví a nemůže býti pochopeno a že mu nikdo nemůže porozuměti. Otázka však byla, proč dítě musí trpěti, když ono ničeho nezavinilo, ani nezavdalo příčiny k trestu, ale uvažte, nemohla-li si duše jeho přinést s sebou závazky karmické?

Věříme-li v reinkarnaci a v karmu, vysvětlíme si snadno, proč dítě trpělo, a musí nám býti útěchou, že duše volila si svůj osud dříve, než se vtělila. Pro ni to byl tedy lék, ale že byl trpký, toho necítila duše sama, nýbrž jen tělo, v něž se inkarnovala. My sami jsme si utvořili pojem utrpení a zvykli jsme si na ta slova „život je boj.“ Bůh nám však nedal život, aby nás tížil, On řekl: „život je blaženost, je rozkoš v každé sféře“, proč ho tedy nechápete tak, jak býti má? Bůh stvořil stromy, květy a řekl: „buďte krásné“ a hle, rostou všechny stejně krásně. Lidem pak řekl: „buďte dobří.“ Lidé však dobří nejsou. Kdyby se dle Jeho příkazu řídili, byli by takovými, jakými Bůh je míti chce, a odešlo by brzy hoře se světa.

Při otázce té mysleli jste spíše asi na fysickou bolest a bude se vám proto jistě zdáti podivným, řeknu-li, že i tu fysickou bolest si lidé sami vytvořili. Člověk totiž zchoulostivěl, hleděl stále jen na své tělo, a zhýčkal je. Pak žil často dosti nepřirozeně, ba i prostopášně. Kdo tím pak trpí? Potomstvo, nevinné dítě. Bylo by ovšem kruté, aby dítě trpělo za to, co spáchali jeho rodiče, kteří mají povinnost ploditi zdravé potomstvo; přečiny jich jinak padají na ně zpět. Nesmíte to také bráti tak těžkomyslně, protože tím právě, že určité Ego volilo své rodiče, volilo také svůj osud, a duše věděla dobře, že je to jen v jejím dobru a prospěchu.

V duchovní sféře tak zvlášť dojímá, praví-li se, že vstup do života znamená utrpení. Duše jde do života, nikoli aby trpěla, nýbrž aby sbírala zkušenosti, dojmy a pak naplněna vším, aby se přeměnila v silné vědomí rozumem osvícené, které stoupá vzhůru. Duše to dobře ví, ale my ubozí slepci na zemi toho nevidíme, ani neslyšíme a nevíme, kam kráčeti máme a dostane-li se nám od prozíravých bytostí pokynů, nedbáme, a tážeme se raději svého nevyspělého rozumu. Proto opakuji, že rozum je nutný a cenný služebník, ale někdy ukrutný i nemilosrdný pán.