Od smrti k novému životu 49: Údolí utrpení I. Vidina

Chci vás dnes uvésti v tajemné kraje Nekonečna, do zcela zvláštních sfér. Jsem v místě, kde málo světlo září a kde jen slabý odlesk jeho proniká touto sférou; je to nevlídné místo, smutné a šeré. Vidím postavy šedě zahalené a truchlící. Je to údolí utrpení.

Nejsou to duše trpící, nýbrž jen duše zatemnělé a neschopné chápati tu krásnou sféru duchovní. Jsou odpoutány od těla a žijí volně v krásném duchovním sadu, ale hledí na sebe tupě a halí se stále víc a více do šerého roucha svého. Bojí a lekají se jedna druhé.

Poznávám, že mají pocit chladu a že je zima asi trápí. Byly to snad zlé duše? Nikoli, již dříve jsem vám pravil, že jsou to duše zatemnělé. Ve fysickém životě nepřišla jim ještě jiskra poznání, žily jen tak jako němá tvář a necítily žádné touhy vznést se vzhůru. Jídlo a vedlejší radosti jim byly vším. Nebyly zlé, nýbrž jen vlažné, bez touhy a duše jejich neměla vyššího cíle. Nepřišla jim také nikdy příležitost, aby se jim v nitru probudila dřímající touha po duchovnu.

Tážete se: Je tolik lidí, že nepřijdou k tomu, aby zatoužili, a ti mají býti za to takto trestáni? – Toť jen následek jejich života. Netrpí, nevědí, že by jejich žití mohlo býti jiné, tak krásné. Poznáváte, jak důležité je, aby ten, kdo Poznání v sobě má, upozorňoval ty, kteří nic nevědí, aby jim tak poskytoval příležitost k vzletu.

I když odmítnou, nevíte, zda duše jejich nezachytila alespoň malý paprsek Světla jim poskytnutý. Mnohý, kdo nic nevěděl o boží Pravdě, zemřel přece jen s duší vyspělou, jež pochopila leccos během života pozemského. Nikdo nevěděl, co v nitru jeho se děje, duše sama pracovala a po odloučení od těla spěla vzhůru. Není tedy tolik těch bídných duší ve smutném údolí, jež je svírá. Proto hleďte příště třeba jen malým pokynem povznést slabé duše. Vaše působení bude skryté a přece z této činnosti vysvitne vždy nějaká jiskra do nekonečna a otevře zrak některému spolubratru.