Od smrti k novému životu 5: Probuzení duše. Vidina

Duše probudila se ze svého pozemského snu. Rozhlíží se v duchovní své domovině, vidí družky své a táže se udiveně: „Kde jsem to dlela, vzdálena vás, družky milené?“

„Putovala jsi pozemskou plání a nabývala nových zkušeností.“

„Já – zkušeností? Vysvětlete mi to, milé družky!“

„Sečkej, milená sestro, až procitneš k úplnému duchovnímu vědomí; pak poznáš, cos získala na pozemské pouti své a čím jsi obohatila svou podstatu. Bude to hojná žeň, až ji zpracuješ na duchovní bohatství. Všechno to hoře, všechen boj, všeliké vědomosti a radosti i různé dojmy.“

„Tuším již, že život ve světě byl těžkým, ale to jsem již vše setřásla se sebe a jsem volna. Ó, veďte mne, sestry milé, na místo, odkud mi lze pohlédnouti na pláň, kterou jsem opustila a shlédnouti život na ní.“

Družky obklopily slabou dušinku a vedly ji na místo, se kterého lze pozorovati zemskou pláň. I zachvěla se osvobozená duše a ustrašeně praví: „Tam dlela jsem svým vzdušným zářícím tělem sevřena hrubým obalem? Uprostřed boje, bolu a hoře?“

„Pomni, sestřičko, vládly tebou tenkráte jiné pocity. Radovala jsi se tam, jako my zde v našem světě.“

„Ó, nemožno! – a přece, vzpomínka se mně vrací!“ A duše, jata náhle citem sympatie k slzavému údolí, počala rozjímati: Vzpomínám, že byly ve světě, který jsem opustila, také bytosti, jež jsem milovala. Při té vzpomínce prochází mnou hřející proud a mám pocit, že život na zemi byl přece jen krásný, vždyť láska mi jej okrášlila. Loučila jsem se těžko se všemi drahými a vím nyní, co slzy znamenají. – Ale již mizí pocit bolu, i radost z lásky vaší, družky milené, mne unavuje. Ó, veďte mne již zase tam, odkud nemohu viděti života pozemského, kde odpočívati mám a kde probuditi se mám opět volnou v našem duchovním světě a radovati se s vámi.“

Duše vedou mdlou dušinku, unavenou světskou poutí, a kladou ji na vonné, růžové lože. Duše lehce zavírá oči a družky vzdušným závojem zahalují celou její bytost. Mizí zrakům duší všech. Spí hlubokým spánkem, bez jakéhokoliv vědomí. Neví, co se s ní děje. Je to pravý odpočinek, jediný to, kterého duše od počátku světa jest schopna. Ani duše ji obklopující ji nevidí, jen střeží okolí, aby nic nerušilo spánku jejího. Dlouho tak duše odpočívá, znavena jsouc poutí světem, až v jednom okamžiku rozhrne se závoj a duše prohlédne. Obklopena jsouc všemi dušemi družnými, rychle chápe nadpozemské své štěstí, pociťuje volnost a zdraví všechny. Nehrozí se již vzpomínek ze své pozemské pouti.

Vzpomíná svých drahých v pozemském životě a ví, že jich neopustila, nýbrž že se jen vzdálila a že láskou zůstane navždy s nimi spojena.

Vznesla se v průvodu družek do posvátných síní, aby společně se všemi prožívala radosti a vše si znovu uvědomovala, co prožila ve světě.

Ale zcela jinak pociťuje radosti i bol, i jinak chápe jich nutnost a účelnost. Nebyla by tak chápala nového života, kdyby nebyla prošla spánkem klidu, který ji uvedl k duchovnímu zrození.