Od smrti k novému životu 51: Vstoupil do pekel

Tak mnohý z vás prošel cestou utrpení a tehdy vzešlo ve vás přesvědčení, že nutno vytrpěti mnoho, že cesta Poznání skropena je slzami a že jen tím utrpením roste duše vaše. Tomu však není tak zcela. Utrpení pohne duší vaší a tím pohnutí se duše vznáší vzhůru. Máte-li však velkou čistou radost, povznáší se jí duše též, a proto nevyhledávejte utrpení, nýbrž přijímejte vše z ruky boží s vědomím, že On tak za nejlepší pro vás uznal. Nesmí býti heslem vaším „Utrpením vzhůru“, nýbrž „Povznešeností duše k Nejvyššímu Světlu“, neboť světlo vás obklopuje a vchází v duši vaši. Není to jen přirovnání, Světlo je skutečně Poznání, Bůh je v samém světle a boží Pravda je Světlo.

Bůh proniká jak světlo, tak i tmu. Výrok, že Kristus vstoupil do pekel, značí, že Kristus jsa Poznáním i do tmy se ponořil a to do tmy nitra bezbožných a vlažných lidí. Ta tma Ho přijala a stala se světlem.

Vše je tak záhadné tupé duši, ale pro toho, kdo zvyklý je meditovat a žíti zbožným životem, neexistuje tma světa, a jen světlo září jeho nitrem. Ve výrocích a slovech evangelia jsou hluboké pravdy, ale jsou skryty tomu, kdo nedovede meditovati. Prostou modlitbou nebo prosbou však nemeditujete, nýbrž jen v mlčení a v hlubokém tichu, dáte-li působiti Bohu skrytému ve Vás, na své vyšší Já, které jest hlasem Božím. Největšího pokroku však dosáhnete mlčením a meditací. Když se pak opět probudíte k životu, je vám volně jako po duchovní lázni, radost vás prochvívá a slzíte-li, jsou to slzy radosti. Po každé takové meditaci sami se více ceníte a pravíte k sobě. „Jsem tvor boží, Bůh ve mne vložil duši, kterou mu opět odevzdám, až projdu cestou světa. Ó, Bože! Nechť láska Tvá mne provází na této cestě duchovní osvěty!